Ruský spisovatel Vladimír Georgijevič Sorokin (narozen 1955) vyrůstal na moskevské periferii. Odmítl vstoupit do Komsomolu, a proto musel odejít ze svého prvního zaměstnání v časopise Směna. V oblasti umění začínal jako výtvarník a konceptuální umělec. Coby spisovatel se etabloval v prostředí moskevského undergroundu osmdesátých let.

Jeho texty pochopitelně v Sovětském svazu nemohly vycházet. Sorokin své první povídky otiskl roku 1985 ve francouzském časopise А-Я. Rusky mu vyšlo několik povídek poprvé v roce 1989 v rižském časopise Rodnik.

Dostalo se mu rychlého uznání, byl nominován na Russkij Buker. Jeho texty bývají vnímány jako experimentální — v podstatě by je bylo jednoduché žánrově zařadit nebýt Sorokinovy potřeby hranice žánru stírat. Literární kritici to s ním proto mají těžké, stejně jako čtenáři, které rád provokuje vulgárními obrazy a scénami, jež mají daleko ke kýčovitému realismu — a ten se ve Východním bloku přechodně během dvacátého století usadil jako nedotknutelná a jediná metoda ztvárnění skutečnosti.

Dnes už je Sorokin notoricky známý autor populárních bestsellerů, o něž se zajímá nejen úzký okruh čtenářů. Přesto se ale nedá říci, že by z jeho děl zmizely šokující momenty, že by se již plně soustředil na uspokojování potřeb pokud možno co nejširší čtenářské obce. Jeho knihy jsou vydávány v prestižních nakladatelstvích, na straně druhé jsou veřejně páleny a odsuzovány.

Česky vyšlo už několik Sorokinových próz. Naposledy to byla variace na sci-fi nazvaná Den opričníka, v níž autor vykreslil budoucnost Ruska jako barbarského státu postaveného na metodách vlády Ivana Hrozného. Text byl poprvé vydán v roce 2006 a je zcela aktuální. Ostatně sám autor v rozhovoru pro Salon přiznal, že obrazy velkých černých limuzín řítících se po moskevských bulvárech jsou každodenní realitou současného Ruska.

Nedávno vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská — v nepřehlédnutelné grafické úpravě — jeden ze Sorokinových prvních románů: Třicátá Marinina láska (napsán v roce 1983).

Jak se uvádí na záložce, jde o žánrovou perzifláž budovatelského románu. Zápletka je poměrně jednoduchá. Učitelka klavíru Marina vypráví o svých milostných avantýrách, v nichž se zrcadlí složitá existence na periferii ruské společnosti přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Marina je křehká dívka s pudem činit lidem dobro — v obchodním domě například ukradne máslo, aby ho hned za pokladnou vhodila do tašky chudému staříkovi. Laskavost je vyvažována Marininou skrytou, o něco démoničtější tváří.

Frustrovaná hrdinka se sklony k alkoholismu totiž kanalizuje své neštěstí v podivných sexuálních vztazích. Devětadvaceti (lesbickými) láskami se vzpouzí obludnému patriarchálnímu státnímu kolosu, jehož název a povahu všichni známe: Sovětský svaz.

Přidáme-li k tomu brutální večírky s podobně nešťastnými lidmi a později i agresivní výbuchy, jejichž energie je svedena do těla jedné ubožačky, s níž má Marina krátkodobý vztah, mění se anděl na malé monstrum. Monstrózní jsou ale nakonec v knize skoro všichni protagonisté z okruhu undergroundu.

Zlom v Marinině životě přichází ve chvíli, kdy se setká s předsedou stranického výboru Sergejem Nikolajevičem. Tento bodrý oficiál jí ukáže, co je to pořádný sex, demaskuje undergroundové nebo exilové — a tedy zrádné — kvaziumělce, kteří jdou proti kolektivní estetice. Pomůže Marině najít pevné orientační body a odvede ji do továrny.

A Marina konečně pochopí, že až doposud nežila správně... V tuto chvíli začíná být román zajímavý. Marinino nečekané obrácení na víru v pokrok a společnou práci je pro svou urputnost jaksi nedůvěryhodné. Román tím však nekončí, naopak, čím houževnatěji Marina pracuje, tím více věří, že konečně našla ten správný svět. Ani koutkem vědomí nezapochybuje.

Sorokinův text můžeme rozdělit na dvě části: v první se vedle popisu detailů z Marinina života dočteme něco o dění v zakázané umělecké sféře. Jako jeho představitel tu vystupuje Míťa, intelektuál s typickými mesianistickými sklony. Marina k němu přichází jako ke svému učiteli a Míťa — předtím, než si na ní v koupelně elegantně zchladí svůj sexuální pud — ji poučuje o situaci, v níž se ruští intelektuálové nacházejí:

„Stačej tři čtyři roky a po našincích tu zbudou jen legendy — inu tak a tak, bývali kdysi takoví lidičkové, kterejm se říkalo disidenti. Pořád něco psali, proti něčemu se stavěli, za něco je strkali do kriminálů. A pak je všechny pěkně vyhladili. Jako kulaky ve dvacátých letech. A hotovo. Po prdeli...“

Řekl bych, že tohle už důvěrně známe, obraz disentu, který se drží zuby nehty před tím, než ho mocenský aparát smete a jeho stoupence pozavírá do kriminálů. Otřepané schéma, spolehlivě ubíjející druhou část románu, v níž autor staví na hlavu budovatelský étos padesátých let.

Při četbě Sorokina si plně uvědomujeme fakt, že měl-li by dnes skutečně někdo napsat dílo, které by bylo perzifláží a ne estetismem, musel by otočit na hlavu nikoliv budovatelský romantismus, ale spíš čtenářsky vděčné disidentské resentimenty.

Nutno vzít v potaz, že Sorokin knihu psal před téměř třiceti lety a že tehdy by text byl nanejvýš aktuální, kdyby vůbec mohl vyjít. Dnes už z něho nic moc nezbývá, nanejvýš autorská strategie — mladí se na něm poučí, jaké prostředky nasadit, aby bylo zesměšněno a vyprázdněno kanonické dílo.

Ve srovnání s románem Den opričníka, jehož vize působí velmi silně jako varianta nejisté budoucnosti nás všech, je Třicátá Marinina láska spíš antikvárním pozdravem z let dávno minulých. A dozajista i sázkou na značku Vladimír Sorokin. Neumožní lepší orientaci v současných problémech, ale spolehlivě utuží mýtus o velkém vzdoru našich otců. Přečíst by si ji proto měl hlavně ten, kdo se rád ohlíží do dob, kdy bylo všechno krásně srozumitelné, kdy se hrdina poznal podle dlouhých vlasů a zločinec podle vyhrnutých rukávů nebo svalnatého zápěstí.

Vladimír Sorokin. Třicátá Marinina láska. Pistorius & Olšanská, Příbram 2010.