Jako vždy je obsah Analogonu tvořen mnoha různorodými texty. Podstatná část se věnuje vytyčenému tématu, na několika stranách je v nově publikovaných dopisech in memoriam přiblížena osobnost filozofa a psychologa Vladimíra Boreckého. Výběr ostatních autorů odpovídá profilu revue, jak je uveden na obálce: surrealismus, psychoanalýza, antropologie, příčné vědy. To nicméně neznamená, že by byl Analogon určen jen úzkému kruhu čtenářů — naopak, rozsah a žánrová pestrost je dobrým předpokladem k tomu, aby si v Analogonu každý našel své vlastní téma.

Není možné na ploše recenze probrat všech třicet textů (sečteno jen přibližně), třebaže mají společný námět. Zaměřím se proto jen na některé. Na první straně si čtenář připomene slavnou Baudelairovu báseň Zdechlina. Konfrontace se Smrtí je tak hned úvodem vyslovena plně, materiální zánik těla k fantazii proniká s razancí, která ani po sto padesáti letech neztratila na své síle. Pokračuje se textem Přemysla Martince, nijak sofistikovaným či vyumělkovaným popisem velkých setkání s mrtvolami. Vypravěč coby profesionál s dobrým zažíváním provede chodbami patologie a převypráví několik historek ze života nejrůznějších „zřízenců“, kteří mají co dělat s mrtvolami:

„S tělem se pak jelo na nejbližší patologii (s tím nápisem), a sice tak, že pod plachetkou osobu jsme tam vezli mrtvolným vozíkem rovnou po ulici a umožňovali jsme tak náhodným chodcům setkání s Tajemnem. Nebo se tělo naložilo do furgonu čili laťárny, to jest do té nejrozpadlejší a nejstrašnější sanitky. (...) Od sanitky se tento vůz lišil zevně nepřítomností červeného kříže, uvnitř hlavně tím, že místo nosítek tam byly necky z pozinkovaného plechu, do nichž se na nemocničním dvoře, přímo proti hlavnímu vchodu, překládalo z vozíku.“

Dalším textem, který dokáže pobavit černým humorem (a zároveň i předat velmi temnou vizi naší společné budoucnosti dokonalých a zdravých superlidí), je jakýsi pseudoscénář Bertranda Schmitta Zlaté brány nesmrtelnosti s podtitulem Post-biologická televizní fraška o dvou jednáních a jedné reklamní vložce. V televizním studiu vedené monology vědce, zaníceného projektem lepšího světa, v němž už konečně nemá místo žádná odchylka, žádná deformace, by byly pouze vtipné, nebýt toho, že je všichni tak nějak důvěrně známe z televizních reklam a názorů některých „bezskrupulózních“ filozofů, kteří nedají na falešný humanismus.

„V žádném případě nechceme eliminovat ty, které příroda neobdařila všemi dary. Bude prostě stačit, že jim zabráníme v další reprodukci. Pokud se přece jen objeví nějaká malformace, nebudeme přistupovat k násilnému řešení v postnatální fázi individuálního vývoje. Budeme se snažit řešit všechny tyto problémy ještě před narozením, to znamená, že zabráníme tomu, aby se zárodek mohl dále vyvíjet. To je ostatně zásadní etická otázka: vše budeme řešit na embryonální úrovni. Naším hlavním cílem je ulehčit lidský život.“

Z odborných textů a studií je číslo určováno zejména filozofickým pojednáním Herberta Marcuseho Ideologie smrti, studií známého polského sociologa Zygmunta Baumana Smrtelnost, nesmrtelnost a jiné životní strategie, dále pak texty o kontroverzní knize Julia Evoly Jezdit na tygru (titul nedávno vyšel v českém překladu).

K diskuzi a polemikám je bezpochyby vhodná studie Bruna Solaříka Střílející demokracie. Solařík v ní dosti striktně popisuje úlohu avantgardistů a komunistů v neblahých událostech spojených s velkou hospodářskou krizí v Československu. To, že komunisté využili ekonomické nestability k rozdmýchávání stávek, je věc známá. Zda však vyhrocené násilí a střílení do demonstrantů utvrdilo Teiga, Nezvala aj. „v přesvědčení o předvídavé správnosti svého gottwaldovsko-kominternovského postoje z roku 1929…“, stojí za zamyšlení. Stejně tak by se mohlo uvažovat o ucelenějším zveřejnění Solaříkových historiografických textů, které v Analogonu již delší dobu pravidelně vycházejí.

Za vyloženě povedený umělecký kus považuji poměrně rozsáhlý text Martina Stejskala Arnold Böcklin, smrt, Cypřiš vždyzelený a Ostrov mrtvých, doprovozený četným obrazovým materiálem. Škoda jen, že reprodukce Böcklinova obrazu Ostrov mrtvých (ve všech jeho verzích) nejsou příliš kvalitní, stejně jako i repro variací obrazu — Dalí, Ernst, Jan Christensen a další. Stejskalova aktivní interpretace obrazu začíná pasážemi, v nichž se prolíná autopsie cestovatele, pronikajícího skutečnou krajinou, s mentálním reliéfem uměleckého díla. Nechybí krátký Böcklinův životopis, popis jednotlivých verzí obrazu a jejich umělecko-historická kontextualizace. Vrcholem je pak Stejskalova svébytná interpretace s náčrtky, vzniklá během společné skupinové hry československých surrealistů. Co se týče her, nutno připomenout, že Analogon obsahuje i jednu aktuální skupinovou experimentaci, jejímž zadáním bylo vyjádřit cokoliv společného s vlastní smrtí.

Analogon si i přes všechny možné odsudky zaslouží pozornost — na sto sedmdesáti stranách zahrnuje intelektuálně náročné texty, básně, prózy, kratší studie, ukázky z rozsáhlých děl a knih, které mají vyjít. Na první dojem nesouvislá skládka všeho možného, při bližším ohledání zdroj podivuhodných informací a rozcestník k dalším textům.

Analogon 58—59, číslo II a III/2009.

Internetové stránky: www.analogon.cz