Orchestr jako vojsko

Vladimír Darjanin je zdatný podnikatel v oblasti kultury, hudby pak zejména. To jistě vyhovuje členům orchestru, ale nikterak to nedokazuje jeho schopnosti vést Českou filharmonii jako státem zřizované kulturní těleso.

Orchestr je jako vojsko, a nastane-li příslušná situace, jako vojsko se i chová. Zná svou sílu a dokáže pořádně rozbouřit poměry.

Chtěla bych zde připomenout, jak vůbec Česká filharmonie vznikla: V neděli 10. února roku 1901 se zpozdil začátek Wagnerovy opery Tannhäuser. Příčinou byla vzpoura orchestru proti dirigentu, skladateli a uměleckému šéfovi opery Národního divadla Karlu Kovařovicovi – orchestr odmítl hrát pod jeho taktovkou.

Kovařovic byl jmenován šéfem opery Společností Národního divadla, spolu s ním se do vedení dostal ředitel Gustav Schmoranz a spisovatel Jaroslav Kvapil – ten ovšem jen jako „umělecký poradce“.

V osobě Karla Kovařovice dostala opera Národního divadla poprvé samostatného šéfa. Orchestr přijal Kovařovice s jásotem – měl za sebou úspěchy svých oper a zkušenost s vedením orchestru ND, který mnohokrát dirigoval. Jeho obětavost byla taková, že několikrát zaskočil i jako hráč – na flétnu a v inscenaci Libuše na harfu. Už během první sezóny po jeho nástupu se projevilo, co myslí Kovařovic „zvýšením umělecké úrovně opery ND“. Konzervativní a modernističtí kritikové se přeli, ale každé Kovařovicovo nastudování byla událost.

Nicméně nároky nového šéfa se střetly s dosavadními zvyklostmi a první nespokojenost zazněla z orchestru. Ten měl už své postupy vyzkoušené a jeho sebevědomí bylo vysoké díky úspěchům, zejména na koncertech ve Vídni. Na protest proti nízkým platům orchestr odmítl odehrát Prodanou nevěstu na Nový rok 1894 a následujících osm dnů opera nehrála. Pak ředitelství vyhovělo (bezpochyby oprávněnému) požadavku na zvýšení platů a orchestr, posílen ve svém sebevědomí vítězstvím, se vrátil do orchestřiště. To však bylo před Kovařovicem, kdy dirigovali rutinní kapelníci a orchestrem vládli spíše hráči. Kovařovic ovšem nebyl rutinér – začal vypisovat zkoušky navíc, otevíral škrty, trval na přesném provedení Smetanových partitur. Choval se nejspíš neurvale, ale šlo mu o umění.

Záminkou k odporu se stalo propuštění prvního houslisty, který měl osobní konflikt s Kovařovicem (šlo doslova o slovní urážku). Orchestr nastoupil, ale hrozil, že „nebude hráti“, nastoupí-li k pultu Kovařovic. Divadlo bylo plné a proto šéfa nahradil kapelník Anger, který Carmen (neboť ta se ten večer hrála) bez nehody řídil až do konce. Národní listy napsaly: „… zajímavo a podivno zároveň, že první konflikt v Národním divadle vznikl mezi orkestrem a šéfem opery – týmž Kovařovicem, jenž význam našeho orkestru pozvedl zakrátko k tak znamenité výši“.

„Orkestr“ však pokračoval v boji a nadále odmítal hrát pod Kovařovicovou taktovkou. Naléhal na ředitelství, aby odvolalo Kovařovice, a tvrzení, že Kovařovic pozvedl orchestr k umělecké výši, otočil v pravý opak: je to orchestr Národního divadla, kdo pozvedl k umělecké výši Kovařovice! K hráčům orchestru se přidávají i někteří sboristé a členové technického personálu – těm ovšem nejde tolik o umění jako o sociální postavení a výši platů. Opera nemůže hrát. Na zkoušku Figarovy svatby se nedostavil nikdo.

15. února oznámila správa Národního divadla, že účastníci stávky nadále nejsou členy divadla, protože odmítnutím spolupráce své smlouvy sami zrušili. Případ je silně politizován, dělnické a socialistické strany stojí za požadavky technického personálu a hráčů, mladočeská strana a Rašínova skupina stojí za uměleckým vedením opery. Mimochodem, už se volá i po odstoupení Jaroslava Kvapila.

Téhož dne večer demonstrují propuštění samostatným koncertem v Rudolfinu, orchestr pod taktovkou L. V. Čelanského, mužský sbor bez dirigenta a sbormistra. Ohlas koncertu byl manifestační stejně jako koncert sám. Sympatie veřejnosti jsou převážně na straně stávkujících, výraz solidarity přichází i ze zahraničí. Texty prohlášení znějí jako z románu Karla Poláčka, mluví se o „bezměrném útisku“, píše se, že „mnohá zešedivělá hlava našich spolutrpitelů, bratří dělnických, sebevědoměji pozvedla se, neboť … jsouce nám umělcům věrnými druhy, zvěstovati dnes mohli ustaraným tvářím svých chotí i dítek, že veřejnost naše nedá jim zahynouti.“

Našly se i hlasy pro vedení Národního divadla – Vrchlický, mecenáš Hlávka. Hraje jen činohra, ale sólisté zůstávají při svých šéfech a místo opery koncertují. Září hvězda pěvce Karla Buriana (ten se ovšem později s Kovařovicem nesmiřitelně rozejde). Kovařovic vypisuje inzeráty a rozesílá nabídky po evropských městech. Nabízí místa v orchestru. Jiné plakáty varují hudebníky před Kovařovicem. Orchestr je nakonec sestaven a 9. března se koná premiéra Figarovy svatby pod vedením Karla Kovařovice.

Zprávy, že se daří sestavit nový orchestr, vedly stávkující k ústupu – prohlašují, že jsou ochotni se vrátit, „bude-li s nimi slušně jednáno“. Celá aféra končí premiérou Figarovy svatby, o Kovařovicovi se i v listech, které stály na straně stávkujících, píše s uznáním, kritiky jsou s výkonem nového orchestru spokojené. Kovařovic zvítězil jako umělec. Když byla na 31. březen ohlášena premiéra Dvořákovy Rusalky, měl orchestr Národního divadla 64 členů, z toho 31 byli hráči jeho původního orchestru. Karel Burian vrátil Prince..., ale to už je jiná kapitola.

A tak se stalo, že od roku 1901 existuje v Praze Česká filharmonie jako samostatné umělecké těleso, symfonický orchestr, založený propuštěnou polovinou hráčů opery Národního divadla.

České hudební umění na celé aféře de facto vydělalo – Karel Kovařovic ubránil svou do budoucna dvacetiletou éru v Národním divadle, jež bude nazývána jeho jménem, a Česká filharmonie se stala významným českým symfonickým tělesem.

Kromě toho, že příběh je zajímavý sám o sobě, obsahuje i některá poučení. Například z toho, jak úzkostlivě se Národní divadlo snažilo nepoškodit své diváky a abonenty a hrát. Vždyť Kovařovic mohl „odpískat“ Carmen – a místo toho postavil k pultu Mořice Angera. Šlo mu přece o víc než o vítězství ve sporu s orchestrem, šlo mu přece o českou operu.

To, že pan Darjanin, stále ještě ve funkci, dovolil orchestru nehrát na svátečním koncertě Symfonii č. 10 Gustava Mahlera pod vedením šéfdirigenta filharmonie Elijahu Inbala, je možná vítězstvím jeho osobní ješitnosti a dobrých vztahů s hráči orchestru, ale svědčí taky o tom, že Darjanin vede Českou filharmonii jako svoji soukromou agenturu, a nikoli jako národní kulturní instituci. Současný ministr kultury Darjaninovo odvolání pochopitelně nezruší, orchestr se s tím stejně nakonec smíří a zůstane jenom ostuda z jednoho neodehraného vyprodaného koncertu. Rovněž tvrzení členky umělecké rady České filharmonie Jany Brožkové, že odvoláním Darjanina je ohroženo účinkování orchestru v cizině, je podezřelé: proč by mělo být? Vždyť ředitel filharmonie je státem pověřený manažer, a kvůli manažerovi si snad v cizině orchestr nezvou? Nebo ano? – a není to divné?

Vladimír Darjanin je zdatný podnikatel v oblasti kultury, hudby pak zejména. Jeho podnikatelské schopnosti jistě hráčům České filharmonie otevřely další možnosti uplatnění, zájezdů, nahrávek pod jinou hlavičkou než České filharmonie, kde možná dosud není vyřešen spor o práva výkonných hudebníků z nahrávek. To všechno se manažuje pochopitelně daleko lépe z vysoké pozice ředitele národní kulturní instituce než z pozice soukromého impresária. Vladimír Darjanin to jistě umí s lidmi, chová se příjemněji než jeho předchůdce a současný ministr kultury Riedlbauch, je s ním řeč. To jistě vyhovuje členům orchestru, ale nikterak to nedokazuje jeho schopnosti vést Českou filharmonii jako státem zřizované kulturní těleso.

Rozhodně si nemyslím, že různí herci a hráči mají být zticha a sloužit. Režiséři, dirigenti, sbormistři a další osobnosti podobných úkolů mají co do činění s lidmi a umělci, ne s materiálem. To ale, zdá se mi, vůbec není případ současné situace v České filharmonii.

Stávka (nebo protest či jak tomu říkají) hráčů za zachování ředitele svědčí spíše o jejich větším zájmu o provoz orchestru než o jeho umělecké výsledky. Je na něm vidět, jak se v posledních letech podařilo nadřadit manažerské funkce nade vše. Vladimír Darjanin, soudím tak i podle jeho někdejšího vyhození ředitele Galerie Rudolfinum nebo překotných a nesmyslných změn v osobě dramaturga a organizátora výchovných koncertů brzy po nástupu do funkce, je ctižádostivý muž s mnoha konexemi, který svou službu české hudbě považuje za odrazovou plochu pro vlastní plány a lidi. Je v tom celkem typickým dítkem své doby – společnost je rozpolcená, hlavní téma jsou peníze, všichni se cítí podhodnoceni, věci veřejné se personalizují a privatizují, mocenské praktiky se rozlézají paralelně s tím, jak se rozlézá komerční pseudodemokracie. Populismus vítězí, protože lidé se cítí ponižováni: obojí, ponižování i populismus, je stejně odporné. Hráči České filharmonie však měli odehrát Mahlerovu 10. symfonii i v rozrušení – ostatně nevěřím tomu, že odvolání manažera je takovým důvodem k rozrušení. Spíš se nabízí otázka, jestli se Česká filharmonie chová dostatečně profesionálně.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.