Neslavné májové dny

Ivan Štampach

Ceremonie, které nám připomínají vítězství nad nepřítelem, vyjadřují často jen obdiv hrdinství padlých vojáků. Měly by však sloužit spíše k zamyšlení nad hrůzami války.

Historičtí publicisté nám vytrvale zvěstují mýtus o ještě jednom vítězství světla nad tmou, pravdy nad lží a lásky nad nenávistí. V těchto májových dnech, více než během roku, je mýtus celebrován předepsanými ceremoniemi. Politici na pár minut zakryjí své supí obličeje maskami vážných, trochu ustaraných pánů, výjimečně i dam, a nacvičenou pomalou chůzí vykročí. Urovnají stuhy na věncích, které pár vteřin předtím (snad trochu nepořádně?) položili k náhrobkům a památníkům ztepilí kladeči v  uniformách.

Co se vlastně slaví? Velkou část našeho území obsadily sovětské trestanecké jednotky, které na pochodu loupily a znásilňovaly a staly stejným postrachem jako odcházející okupanti. Spolu s nimi přicházeli agenti NKVD, kteří hned v den příchodu začali se zatýkáním, např. československých obyvatel ruské národnosti a s jejich deportací do sibiřských lágrů.

Četní ruští vojáci a vojáci porobených národů v sovětské armádě byli možná opravdu přesvědčeni, že bojují proti nacistické porobě za svobodu své země a dalších národů. Jenže jejich oběti jsou znehodnoceny předchozím paktem Ribbentrop — Molotov (1939—1941), který byl nominálně paktem o neútočení, ale prakticky spojenectvím, které bylo přinejmenším ze sovětské strany míněno vážně. Sovětský svaz a Velkoněmecká říše si rozporcovaly Polsko. Dva agresivní totalitní režimy si podaly ruce. Můj otec mi vyprávěl o oslavných filmech na Sovětský svaz v protektorátních kinech v té době. Také v té době shlédl slavné sovětské filmy, které se za I. republiky promítat nemohly.

Údajné osvobození německého lidu od nacismu je značně zpochybněno nepochybným masivními a zničujícími úderem na nebojující civilisty v Hamburku a Drážďanech, Hirošimě a Nagasaki a také dnes zamlčovanými britskými a francouzskými plány na likvidaci Německa při postupimské konferenci. Francie pochopitelně navrhla rozdělení území sousedním státům, Británie jeho rozdělení na malé zemičky. Zachování jednotného Německa poněkud překvapivě po válečných zkušenostech prosadil Stalin. Smutnou součástí domnělého osvobozování bylo ostudné vyhnání třetiny českého obyvatelstva z vlasti vzhledem k jeho německé etnické příslušnosti. Odsuzování pozdějších etnických čistek, např. na Balkáně, je bez pokání za tento zločin nevěrohodné.

Každá válka je nabitá nevýslovným děsem, krvavá a blátivá, plná zbabělé krutosti a porušování válečných pravidel. Válka na všech stranách probouzí nejnižší vášně. Ušlechtilého hrdinství je v realitě jako šafránu. A asi ne tak zcela bezdůvodné vzájemné podezírání vítězných mocností z tajných jednání s německým vedením o separátní mír, tedy předpokládaná ochota všech vrazit bojovým druhům dýku do zad, činila válečnou každodennost ještě nesmyslnější a beznadějnější.

Je čas opustit psychologicky pochopitelný, ale nepoctivý mýtus vítězných rytířů Dobra a pokusit se zařadit II. světovou válku do standardních dějin. Vezmeme-li v úvahu všechny určující události, vyjde nám z toho tradiční imperiální konflikt, v němž každá ze stran měla na mysli především územní zisky, strategické výhody a lepší přístup ke zdrojům surovin. Spojenectví bylo vždy pragmatické a dočasné, očekávatelné vždy jako spojenectví kohokoli s kýmkoli proti komukoli dalšímu.

Stalinská krutovláda jako odpudivá karikatura socialismu nebyla alternativou vůči nacismu. Humanistický zápas národů Ruska, jakož i východní a střední Evropy o rozšíření demokracie a o větší sociální spravedlnost, nebyl sice stalinským impériem zcela poražen, ve šťastnějších chvílích dějin 20. století probouzel nové naděje, ale vcelku byl spíše využit a zneužit pro nastolení kruté, krvežíznivé diktatury, která pak přešla v unavený, tupý, v podstatě reakční a naštěstí postupně skomírající poststalinismus.

Jsou-li údajně slavné májové dny vůbec k něčemu jinému než k jásotu nad jarním rozpukem života, pak jsou vhodné k rozjímání nad tím, je-li možný svět bez imperiálních konfliktů, které při současné technizaci války hrozí totálním zničením všeho živého. Konflikt je nepochybně součástí života, návrhy na řešení společenských otázek se střetávají a mezi politickými směry v jednotlivých zemích a mezi zájmy zemí a jejich obyvatelstva hledá se relativně lepší cesta. Může to být nesnadné. V každém z nás, i v politicích, je agresivita a ta je, ať se nám to líbí nebo nelíbí, podmínkou přežití. Nemusí se však projevovat násilím. Civilizace násilné impulsy transformuje v rozepři programů, v diskusi, třeba i polemiku, v ideálním případě v dialog, tedy kolegiální hledání řešení v otevřené přátelské komunikaci.

Sníme-li o prohloubení a rozšíření demokracie za hranice současné demokracie víceméně formální a selektivní, toužíme-li po emancipaci člověka práce a po respektu k jeho důstojnosti, neznamená to, že připravujeme říši nekonečného štěstí a blaha. Nebude to Boží království na zemi, které chtěla nastolit radikální křesťanská apokalyptická hnutí. Nebude to buddhistická země blaženosti Sukhávati, uváděná obvykle jako Čistá země. Přesto máme právo při válečných výročích nejihnout nad vztyčenými zbraněmi našich hochů a nad jejich vítězným rykem. Máme právo snít sen o naplnění staletého civilizačního programu bez dalších kataklysmat vyvolaných lidmi. Příroda jich beztak má pro nás připraveno dost.

    Diskuse
    MH
    May 10, 2010 v 8.38
    Ale takový pohled na Rudou armádu jako na loupeživé bandy je zcela v souladu s tím, co by o tom napsali v MfD, Lidových novinách... v rámci žánru "alternativní obraz historie". Dnešní téměř oficiální výklad je čisté převrácení toho minulého, osvobodili nás jen Američané, Rusové pouze místo hnědé totality přinesli rudou totalitu, takže to nebyli osvoboditelé. Otázka je, proč se Američané a Britové vlastně spojili se Stalinem a ne s Hitlerem, když mezi nimi žádný zásadní rozdíl nebyl.
    May 10, 2010 v 13.16
    Když se dnešní, naštěstí jen někteří dnešní marxisté bijí v prsa, že oni to myslí jinak a jsou pro demokracii, je třeba velmi pozorně naslouchat i všemu ostatnímu, co říkají,

    Významní představitelé zdejší komunistické strany obdivují Rusko a Čínu, jakoby snad ruský imperialismus byl lepší, než americký, jakoby polovičatá demokracie v Rusku a stranická diktatura v Číně vyhovovaly demokratickým pravidlům. Ukazují tím svůj verbální příklon k pluralitě a demokracii v jiném světle. Když k tomu doplníme jejich obchodní zájmy v těchto zemích, je obraz celistvý.

    Nevěřím nikomu, že jeho touha po socuialismu zahrnuje skutečný respekt k pluralitní demokracii, pokud jasně neodsoudí zločinný stalinský režim. Rozhodně nestačí říct něco na tento způsob: "Při budování socialismu v Rusku po revoluci došlo i k určitým deformacím, ale my je odmítáme a jsme pro dodržování socialistické zákonnosti." Je třeba jasně uznat, že to byly strašlivé zločiny a že pachatelem těch zločinů byl režim, ne pomýlení jednotlivci. Je pro mne nevěrohodný jako spojenec v úsilí o demokratizaci ekonomických vztahů každý, kdo ignoruje památku obětí gulagů, kdo ignoruje např. sadistické pobití desetitisíců Poláků v Katyni.

    I čistě pragmatický důvod by měl vést k vážnému zamyšlení nad stalinismem. Přehlížení stalinského teroru dává zbraně proti socialismu do rukou agresivní pravici. Pouze jednoznačné, důsledné a upřímné odsouzení stalinského teroru demokratickou levicí způsobí, že bude věrohodná i pro nepředpojaté intelektuály, a vůbec pro občany či voliče. I já jsem schopen věřit možnosti socialismu při zachování pluralitního občanského uspořádání jen za předpokladu ostré distance od zločinů oné karikatury socialismu, která se rychle ustavila v Rusku a porobených zemích po r. 1917 a která byla tzv. osovobozením nastolena v řadě dalších zemí.

    Bohužel, identifikace II. světové války jako imperialistické války a odmítnutí mytologie jejích vítězů jako rytířů Dobra je pro mne určující. Nevzdám se toho, leda, že by mne někdo udolal věcnými historickými argumenty. Rozhodně příklon k jednomu nebo druhému řešení nevidím jako záležitost loajality nějaké partě.
    May 10, 2010 v 14.46
    Vážený pane Štampachu,

    tolik myšlenkových zkratů – to je u Vás něco naprosto nezvyklého. A přesně to činí Váš dnešní text, včetně dovětku, tím nejzajímavějším, co jsem od Vás četl. Vypořádat se s tím doopravdy, to je výzva.

    S upřímným pozdravem,
    Jan Kopecký
    May 10, 2010 v 21.03
    Žurnalistika se bez zkratů neobejde. Vidím, že Vás mé stanovisko překvapilo. Jsem už trochu nesvůj z toho, jak se nevejdu do schémat.
    May 11, 2010 v 6.51
    na okraj žurnalistiky a zkratů
    Dobré jitro.

    " (Teprve ve chvíli, kdy ustupující nacistické armády opouštějí obsazené země Evropy a tanky spojenců pronikají na území Německa, použije Jünger na adresu vítězů dosud pečlivě opomíjené slovo: okupanti,) "

    Zavání Vám to alespoň trochu historickým argumentem?
    Nebo jinak: jaký je rozdíl mezi tzv. osvobozením a osvobozením?
    May 11, 2010 v 9.09
    Jeví se mi to tak, že Velkoněmecká říše nebyla osvobozena, nýbrž poražena ve válce Spojenci a nějakou dobu okupována, konkrétně rozdělena do čtyř okupačních zón. Osvobodit znamená přinést svobodu. Nejeví se mi to tak, že přinejmenším do sovětské okupační zóny, pozdější NDR Sovětská armáda přinesla svobodu. Jeden diktátorský režim nahradila jiným. Součástí tamní Národní fronty byla i Nationaldemokratische Partei, tedy NSDAP znormalizovaná a podřízená vedení komunistické strany. Nacistický maršál Paulus se stal ministrem obrany NDR. Tohle bych osvobozením opravdu nenazval.
    PM
    May 11, 2010 v 11.10
    Pane Štampach já bych se pokusil
    spíše zodpovědět s větším odstupem otázku. Zda po válečné periodě dochází k nastolení režimu, který nabídne smrtelníkům snesitelnější úděl. Ten byl v porýní jiný, než v sasku. A je jiný na severu a jihu Iráku. Svádíte k poznatku, že 2. světová válka byla rozpoutána na základě komplotu extremistické pravice a levice. Nešlo spíše o vzájemné intriky rivalizujících levých a pravých nacionálních extremistů? Sronávání stupně jejich brutality odvádí od diferencovaného vyhodnocování různých forem těchto diktatur.
    May 11, 2010 v 16.58
    ministr obrany NDR?
    Vážený pane Štampachu,
    je očividné, že to máte dokonale nastudované.

    Redakce Deníku Referendum nemá bohužel zatím dostatečné kapacity k redakční práci.

    Zdravím
    Jan Kopecký
    May 12, 2010 v 7.29
    Jsem pevně přesvědčen, že 2. světová válka byla rozpoutána na základě komplotu extremistické pravice a levice, pokud ovšem chceme stalinistické Rusko označovat za levicové. Mě nacionalistický, diktátorský, krvelačný režim připravený v předchozích letech a plně rozvinutý za Stalina ničím nepřipomíná humanistický a demokratický program levice. Přitom souhlasím s Vaší interpretací, že mohlo jít o vzájemné intriky rivalizujících "levých" a pravých nacionálních extremistů. Srovnávání stupně jejich brutality je nesnadné. Obě diktatury mají společné znaky a jsou mezi nimi rozdíly. Např. v nacistické diktatuře šlo od počátku o ideologii násilí, zatímco komunistická diktatura byla karikaturou a deviací původního humanistického programu. Nacismus podle mně v sobě neměl potenciál k demokratické obnově, komunismus ano, projevil ho silněji veřejně o pár desetiletí později.

    Nic z toho se však nedotýká základní myšlenky mého článku, na níž i přes chyby, které se při rychlosti žurnalistické práce do textu dostanou, trvám. A to je myšlenka, že je třeba dnes věnovat tichou vzpomínku obětem válečného běsnění na všech stranách a že je třeba konečně přestat předstírat, že 8. května 1945 šlo o vítězství Světla nad Tmou.
    May 12, 2010 v 9.53
    žurnalistika
    Považujete-li žurnalistiku za žánr vyžadující sníženou intelektuální náročnost (čemuž bych věru nerad uvěřil), pak mi ovšem nezbývá než to vzít na vědomí. Což je, uznávám, o něco méně než tichá vzpomínka. JK
    May 12, 2010 v 12.30
    Čeho lituji a na čem trvám
    Pane Kopecký, je to trochu jinak. Považuji žurnalistiku za žánr, kde je dovoleno se lidem mýlit. A považuju ji za žánr, jehož název je odvozen od francouzského slova jour, tedy žánr, který se odehrává ze dne na den, kde je možnost nepřesnosti, zjednodušení nebo věcného omylu pravděpodobnější. Nepřesnost je daní za angažované, osobní vyjádření.

    Chvála pak patří lidem, jako jste Vy, kteří si věcných chyb všimnou a poukáží na ně. Ještě větší chvála jim náleží pokud, místo chybné informace napíší správnou. V takové vzájemně korigující dikusi koneckonců probíhá i akademické dění, jenže tam se vše děje důkladněji, proto pomaleji, ne a jour, nýbrž v pozovolných akademických tempech semestrů a ročních či víceletých grantových projektů. Na všechno je tam víc času. A přesto i tam se něco přehlédne a vloudí se tam omyl. A je tam kolegiálně napravován. Na akademické půdě se omyl nepokládá za provinění.

    Dovolte mi prosím se mýlit a opravujte mé omyly správnými informacemi. Jen tak se dostaneme dál. Dovolím si jen tvrdit, že žurnalistika je pro tyto svůj denodenní charakter oborem riskantním. Solidní akademický pracovník by se jí mohl pro její zjednodušující tendenci, pro její rychlost a nepřesnost vyhýbat. Tak jsem to činil dlouhá léta. Došel jsem však závěru, že se musím projevit jako obvčan, že musím jasně říct, za čím stojím. Činím to osobně, subjektivně a angažovaně a činím to se všemi riziky, které publicistika a žurnalistika s sebou nese.

    Je mi líto, že jsem se některých čtenářů dotkl svým alternativním pohledem na II. světovou válku, na její bojující strany a její vítěze. Ale toto politování je tak asi jediné, co mohu nabídnout. Etické důvody, které mě vedou k takovému hodnocení trvají a bylo by mi trapné své hodnocení odvolat jen z ohleduplnosti vůči lidem, kteří se mnou nemohou souhlasit.

    Já na svých postojích nelpím absolutně. Etické důvody trvají, ale poznání fakt se může měnit. Proto jsem už na začátku této debaty napsal, že nové věcné argumenty by mne mohly v hodnocení posunout jinam.
    May 12, 2010 v 12.46
    Souhlasím a děkuji.

    K tématu Vašeho článku se určitě nejen my dva budeme vracet. Je to téma příliš principiální na to, aby mohlo být odbyto jakýmsi gentlemanským kompromisem. Čímž už jsem naznačil, že to, zda jste se čtenářů dotkl nebo ne, považuji za sekundární.

    Zdravím
    JK
    May 12, 2010 v 13.01
    Omlouvám se, abych to dotáhl do konce, a uvádím, že maršál Wehmachtu Friedrich Paulus nebyl po válce v NDR ministrem, nýbrž policejním důstojníkem (důstojníkem Volkspolizei).
    + Další komentáře