Když Chuck Palahniuk jako neznámý autor předkládal k vydání rukopis svého prvního románu Neviditelné nestvůry, byl odmítnut s tím, že téma, které zpracovává, je příliš „zneklidňující“. Muselo to být někdy v polovině devadesátých let, neboť Palahniukovy románové způsoby se v literárním světě začaly oficiálně prosazovat od roku 1996 s jeho debutem Klub rváčů.

Již ve svém odmítaném díle však byl Palahniuk ironický, cynický a jízlivý. Poukázal na to, že své čtenáře bude rád mást způsobem, jakým jim zprostředkovává informace. Částečná nespolehlivost Palahniukova vyprávění se přitom později stala rysem určujícím jakousi nepsanou dohodu mezi autorem a jeho čtenářem — samozřejmým prvkem, který čtenáři očekávají a pro který Palahniukova díla také vyhledávají.

Mnozí tak samozřejmě mohou činit i z důvodů docela odlišných — může to být pro Palahniukovu zálibu v napodobování rétoriky komunikátů konzumního světa od návodů a manuálů, přes lifestylové časopisy až k reklamním sloganům pro explicitní popisy vnitřních tělesných procesů či vnějších obscénností. Vždy však s ohledem na to, že se jedná o nezcizitelný znak Palahniukovy autorské poetiky, jež je postmodernímu čtenáři de facto a priori sympatická svou nekonvenčností, tím, že sofistikovaně tematizuje často ty nejvulgárnější projevy jeho každodennosti.

Palahniuk své texty uvedenými slovními vsuvkami z mediálního světa velmi efektně rytmizuje, když s nimi pracuje jako s verbálními leitmotivy, či spíše rétorickými konstantami, a s oblibou jimi prokládá celé knihy. Čtenáře zpočátku baví, neboť tyto originální vsuvky dokážou vždy osvěžit běžnou popisnou, vyprávěcí či dialogickou situaci románu. U Palahniuka většinou nebývá problém v originálnosti, ale, jako ostatně i u jiných exhibicionisticky excentrických textů, v míře. Nedokáže-li autor obsesi v opakování svých legrácek v rámci textu podřídit formě, tématu a kompozici, je čtenářova opětovná radost z rozpoznání stereotypu brzy vyčerpána a každý další výskyt motivu jej nadále spíše irituje než těší.

I pokud je však výsledným dojmem z textových her spíše nuda, nelze Palahniukovi upřít, že svou literární tvorbou dokáže spolehlivě provokovat, dráždit konvence a tradice, konzervativní postoje, nahlodávat pilíře puritánsky scvrklého myšlení. Inovativní verbální ekvilibristiku se mu daří funkčně snoubit s tématem a vkomponovávat do zápletky nejvíce právě v Klubu rváčů či například pozdější Ukolébavce.

Prokládal-li Palahniuk vyprávění Klubu rváčů figurami typu: „Jsem Jackův nedostatek překvapení.“ či „Jsem Jackův zničený život.“, v Neviditelných monstrech volí s ohledem na hlavní postavu (a vypravěčku příběhu) pokřiky ze světa modelingu: „Chci vidět ovládání. Chci vidět klid. Chci vidět zdrženlivost. Blesk.“/ „Chci vidět ubohé pitomé rozcitlivělé kňourání. Blesk. Chci vidět sebestředné sobecké kydy. Blesk.“

Těmito slogany Palahniuk v obou případech v podstatě opisuje emocionální prožitky svých postav — oznamovací věty, jimiž se běžně snažíme vystihnout často vyhrocené citové stavy, nahrazuje frázemi převzatými z mluvy moderních populárních institucí typu psychoterapie či fotomodelingu, a tak nejenže ozvláštňuje literární text neobvyklými metaforami, ale také nepřímo poukazuje na to, jak nás populární kultura ovlivňuje a pohlcuje, jak se vsakuje do naší každodennosti, a to včetně myšlení a emocí.

Zápletka Neviditelných monster se zdá na první pohled vcelku banální. Jak je u Palahniuka zvykem, příběh začíná v okamžiku klíčového zlomu v životě hlavní hrdinky, bývalé fotomodelky Evie Cottrelové, jejíž osud zásadně proměnila těžká nehoda, při níž přišla o kus čelisti. Opuštěná svým snoubencem, v odloučení od rodiny i dřívější kariéry nachází naději ve zběsilém svazku s transsexuální „princeznou“ Brandy Alexanderovou a jejím přítelem Sethem, s nimiž se vydává na zběsilou jízdu Spojenými státy. Znetvořený obličej zahalí do závojů a společně s Brandy a Sethem si vydělává tím, že v každém městě, na které narazí, rabují koupelny domů na prodej, z nichž vybírají léky.

Takto načrtnuté vcelku triviální téma se však Palahniukovi stává východiskem ke kritice, či přinejmenším vtipně trefnému komentáři soudobého kultu krásy, konzumerismu, obchodu s farmaceutiky a kosmetických operací. Tradiční narativní vzorec cesty se zde zvýznamňuje na několika rovinách zároveň. Cesta Spojenými státy je zároveň cestou za odplatou, cestou umožňující Palahniukovi nejen strefovat se do některých problémů současné doby a s ohledem na ně také do podob lidské identity v dnešním světě, ale i parodovat specifický typ moderní literatury, totiž toho typu psaní, jež se zabývá životy známých a často bohatých lidí — angličtina pro tyto texty používá slovo „plutografie“.

Je to nicméně i forma neustálého přeskakování mezi minulostí a přítomností, neustálá změna témat. Jak ostatně říká sama vypravěčka na počátku druhé kapitoly: „Nečekejte, že tohle vyprávění pofrčí podle vzorce „a potom a potom a potom“. Tady to získá spíš takový ten šmrnc módního časopisu, chaos jako ve Vogue nebo Glamouru, kde čísla stránek najdete jenom tak na každé druhé nebo páté nebo třetí stránce. A z toho vypadávají vzorky parfémů a zčistajasna se vynořují celostránkové nahotiny a chtějí vám prodat mejkap.“

V Neviditelných monstrech jsou klíčová témata, jež se stávají terčem Palahniukova výsměšného útoku, zřetelně rozpoznatelná. V roce 1999, kdy kniha vyšla, mohl ještě život pseudohvězdiček a celebrit přitahovat a šokovat čtenáře. Dnes je na jeho palahniukovské interpretaci zajímavé především to, jak jej Palahniuk využívá k obecnější úvaze nad statusem osobní identity v dnešní době.

O její nejednoznačnosti, proměnlivosti, zaměnitelnosti promlouvá především skrze transsexuální postavu Brandy Alexanderové. Zjednodušeně lze říct, že člověk podle ní je tím, čím chce být, a jeho příběh je právě ten, který se on sám rozhodne vyprávět. Tento postoj není jen vysvětlením toho, proč se Brandy nechala na Brandy operovat, získá si jím i znetvořenou a deprimovanou Evie, řídí se jím i při drancování koupelen napříč Amerikou. Vždy stačí jen trochu pozměnit drobnosti a loupeživá trojice se stává někým docela jiným — vždy však působí jako zcela důvěryhodný zákazník.

Skutečnost, že Neviditelná monstra přece jen ve výsledku působí jaksi „nevycválaně“, pomateně či zběsile, lze možná na jedné straně přičítat autorské nevyzrálosti. Stejně tak je možné přistoupit na Palahniukovu hru a číst Neviditelná monstra jako módní časopis — respektive jako parodii módního časopisu, prostě nechat se lákat a okouzlovat a „držet se nápovědy“, podle které je navigována naše pozornost.

Chuck Palahniuk. Neviditelná monstra. Praha, Odeon 2010.