Je to už pětašedesát let od pádu nacismu, a člověk si přesto stále častěji musí připomínat Karla i Josefa Čapky, které tak či onak nacismus stál život, jakkoli na Karlově smrti ze znechucení mělo svůj nemalý podíl i domácí prostředí.

A právě texty Karla Čapka se mi neustále vybavují, ty z jeho posledního období života, ale i ty dřívější. Texty, ve kterých tak vášnivě hájí demokratické dorozumění lidí dobré vůle, srozumění, které se může stát hrází proti fanatismu, násilí, popření práva, spravedlnosti, všeho humánního.

„Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle ochoty, shody a spolupráce; je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu; myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky.“ Tak píše již v roce 1924 do Peroutkovy Přítomnosti ve stati „Proč nejsem komunistou“. A dále:

„Říká se mi „relativista" pro zvláštní a patrně dosti těžkou intelektuální vinu, že se snažím všemu porozumět… objevuji s mystickou radostí, že při troše trpělivosti a prostoty se lze jakž takž srozuměti se všemi lidmi jakékoliv kůže nebo víry. Je tu patrně jakási společná lidská logika a zásoba společných lidských hodnot jako je láska, humor, chuť k jídlu, optimismus a mnohé jiné věci, bez kterých se nedá žíti. A tu mne někdy jímá hrůza, že se nemohu srozumět s komunismem. Chápu jeho ideály, ale nemohu pochopit jeho metodu…

… Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd, nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka chudého, nebo žranice pánů. Není už láska, nýbrž buď perverze bohatých, nebo proletářské plození dětí. Buržoa vdechuje svou vlastní hnilobu a dělník souchotiny; tím jaksi vymizel vzduch.“

Tak pokračuje, a ještě netuší, že vlastně nejde jen a jen o komunismus, ale že za nedlouho přijde stejně fanatický nacismus, že jde prostě o ideologie jako takové, o fanatický fundamentalismus jako takový. A možná ještě netuší, co tušíme již my, že jde o téměř cyklicky se opakující — co generace, co dvacet let — nutkání lidí vzdát se individuality a osobní odpovědnosti ve prospěch jakékoliv ideje, která si činí nárok na absolutní pravdu, teď a hned, a která proto potřebuje odsoudit vše ostatní. Čapek ještě ve své nezdolné víře v možnosti demokratického zřízení přisuzuje nectnost fanatismu jen totalitním zřízením.

V článku „Pereat mundus“ v roce 1934 však již tuší, že každá ideologie je v podstatě zaměnitelná, dobově omezená a pouze aktuální: „Čím více jsou naše hodnoty jenom aktuální, tím je náš život kusejší, efemérnější, nevřazený do hlubších souvislostí času a vývoje, snad proto nahrazujeme trvání mnohostí a zasazujeme svůj život do souvislostí kolektivních."

Čapek odmítá jako modlu život spojený s kolektivitou, staví proti tomu individuální, osobní život a vztahy mezi lidmi se snaží vrátit k neideologickým hodnotám: jako je soucit, láska, důvěra a naděje. Když v roce 1921 vysvětluje, proč psal „RUR“, píše, že "... chtěl, aby ve chvíli, kdy nastává útok robotů, cítil divák, že nyní jde o něco nesmírně cenného a velikého, a to že je lidstvo, člověk, to že jsme my. O toto mi šlo nejvíce, to byla vůdčí myšlenka, to byla tendence, to byl vlastní program celé práce. Myslel jsem na hodnoty lásky a práce, nadšení a víry, heroismu a tvořivosti; na práci ducha, na bodrost a obětavost, na prostotu a zbožnost, na velikou ctižádost a útlý soucit…“

Čapek trpěl tím, že v soudobých postojích intelektuálů, které charakterizuje jako selhání intelektu a krizi inteligence, převažuje nad objektivním kritickým poznáváním rozumem ideologické hodnocení. Čapek nepřestává zápasit proti uměle vyvolávanému konfliktu údajně nesmiřitelných názorů a proti ochotě uznávat a sloužit jen jedné „posvátné“ ideji a radikálně odmítat vše ostatní. Ve svém vášnivém protestu proti nacistické ideologii a zradě intelektuálů v Německu „Zima 34“ píše:

„A neříkejme si, jaké strachy u nás! Nechte to být, hrozí nám to zvenčí a je to nalomeno i u nás a v nás; pod tlakem doby to může praskat hlouběji. Připočtěte k tomu obecný stav ducha: nedůvěru, stísněnost a zklamání; dnes by mohl lidem zvrtačit hlavy kdejaký politický primitiv nebo kejklíř, který by jim přinášel zdánlivé jistoty nebo davovou sugesci naděje. Lidé chtějí věřit a utíkají do kostelíčků, chtějí doufat a naslouchají šarlatánům; chtějí nalézt jistotu, jež není v nich.“

Myslím čím dál častěji na marný zápas bratří Čapků a hrozím se stále sílící mobilizace ideologického vidění světa nejen u nás a nejen před volbami. Stále se mi vrací geniální podpovídka Karla Čapka „Deset centavos“. Prosím, přečtěte si ji, třeba tady, každý, kdo dnes používáte výrazy jako rudá fena, havlismus; svazačka, kdo považujete za oprávněné definitivně odsoudit cokoliv jen proto, že to není dostatečně levicové, či pravicové.

Nerozumím třeba takovému Janu Černému. Často opakuje: „pojetí politiky jako souboje dobra se zlem je nedemokratické, politiku, a českou obzvláště, nelze nahlížet manichejským prizmatem dobra a zla, či čistoty a špíny“.

A přitom — jak mu trefně vytýká jedna diskutující — jako by jeho texty psal někdo jiný, někdo z reklamní agentury, která vyrábí předvolební kampaně komukoli: prefabrikované věty, omletá klišé, hysterické výpady. Stejně jako ona ani já nechápu, proč nejen u Černého, ale i u jiných na stránkách DR funguje slovo „pravice“ rovnou jako nadávka.

A abych nezapomněl na konec: budu volit zelené také proto, jsou z ostatní nabídky nejméně zideologizovaní, nejméně známkující a nejméně mobilizující. Ostatně, moudří Čapkové, napadá mne, by zelené volili také. A nejen kvůli té své zahradě.