Staří a mladí

Alena Zemančíková

Dluhy jsou různého druhu, a dluh na přírodě, kultuře, výchově a sociálních vztazích je mnohem horší než prostý dluh v bance. K tomu, abychom to pochopili, však potřebujeme jistou moudrost. Dá se nabýt i věkem.

Když jsme měli malé děti, vandrovali jsme s nimi o prázdninách. Měli jsme postarší bílou kobylku, která nám táhla batohy, spacáky a jídlo, lidé šli pěšky nalehko, a tak bylo možné ujít denně dvacet kilometrů i s malými dětmi, spát s nimi ve stodolách, potkávat lidi a poznávat kraj. Děti samozřejmě zlobily — táhly se vzadu, visely na bryčce, když se jelo do kopce, ráno nelezly ze spacáků, dělaly většinou něco jiného než bylo zrovna třeba, a když pak byly trochu větší, tajně si kupovaly sladké ovocné víno a pily ho v seně. To jejich zlobení k našemu vandrování patřilo, dodneška si o něm vyprávíme, protože to byly jen detaily. Podstata byla nádherná a nikdy na ty časy nezapomeneme a nikdy je nic nepřekoná. Byli jsme spolu, na zemi a po zemi, se zemí za nehty a v kopytech a za ušima a hlavně v očích a za nimi.

My dospělí jsme si říkali, že až zestárneme, až nám bude třeba sedmdesát, uspořádáme jubilejní vandr, na kterém si role vyměníme: my staří se budeme táhnout vzadu a ztrácet na malinách, budeme viset na bryčce a ráno nebude možné nás dostat ze spacáků. Děti nám budou muset všechno zařídit — vyjednat nocleh, uvařit čaj, namazat chleby, usušit ponožky, půjčit svetr, který my ztratíme v předchozí hospodě, aby nám nebylo zima. A my jim za to ukradneme láhev a tajně ji vypijeme v seně, pak nám bude špatně a ony nebudou vědět proč a budou se strachovat, že jsme nemocní. Taky se budeme pořád vyptávat, „kdy už tam budeme a jak je to daleko“. Ohromně jsme se tou představou bavili a docela pěkně jsme si to ve volných chvílích nacvičili. Pravda, jeden háček to má. Děti s námi nikam nechodí, vůbec nemají potřebu tahat nás s sebou na svoji dovolenou. Kromě humoristických novel tyhle půjčky na oplátku nefungují. Každá generace má svého dost.

Musím přiznat, že předvolební internetový konflikt mezi generací „mladých“ a „starých“ mě zaskočil a znechutil. Ačkoliv je to moje profese (myslím uměleckou kritiku), nejsem schopna se na ten stupidní a urážlivý klip režiséra Zelenky dívat jako na kulturní úkaz. Agrese proti starším generacím mi připadá otřesná a na rozdíl od Jiřiny Šiklové nerozumím a nemám pochopení pro obavy dnešních mladých ze zadlužené budoucnosti.

Nevím, proč zrovna my, generace narozená v desetiletí začínajícím padesátkou, by měla nést zodpovědnost za vyrovnané účetnictví. Řekla bych, že za celé dvacáté století ani jedna generace nezdědila po té předchozí vyrovnaný účet. Všechny musely nést dědictví války, pozemkových a měnových reforem, hospodářské krize, opět války, opět měnových reforem, znárodnění, kolektivizace, liberalizace cen, privatizace… a tak dál.

Já jsem v životě táhla dluh po rodičích v podobě nepřijetí k řádnému studiu, opožděného studia dálkového, o patnáct let zpožděného nástupu do odpovídající profese. Moje děti byly nejvíc postiženy naším nadšeně státotvorným budováním polistopadové demokracie, kdy jsme je sice (viz výše) intenzivně vychovávali, ale pramálo hýčkali, peníze jsme celkem nenašetřili žádné, když děti studovaly. Dokonce kdybychom teď  v nejbližší době zemřeli, zdědily by naše děti i nějaké dluhy na půjčkách, které jsme si vzali, když jsme si museli koupit byty, které bychom si nekupovali, kdyby bylo možné bydlet jinak slušně a s nějakou jistotou do budoucna.

Když dnešní děti volají „zaplaťte za nás školné, protože jen tak budeme mít pořádné vzdělání“, zní mi to stejně, jako kdybychom my volali na rodiče „buďte v KSČ, protože jenom tak se nám dostane přijetí na vysokou školu“. Někteří z nás jsme to i volali, někteří rodiče tak činili sami od sebe. Jsou ale proto lepší, mravnější než naši, kteří se nechali z KSČ vyloučit a neschválili okupaci ani „jako“, čímž nám způsobili budoucí dluh na vzdělání a nástupu do profese…? Viz výše a tak dále. Je to všechno hrozně složité, ale ne zase tak, aby průměrně přemýšlivý student nemohl rozlišit, že dluhy jsou různého druhu, a dluh na přírodě, kultuře, výchově a sociálních vztazích je mnohem horší než prostý dluh v bance, než minus v účetnictví.

Dnešní nejmladší generace má před tou naší nespornou a nepřekonatelnou výhodu v suverénnějším ovládání moderních technologií. Sama vidím, že chci-li něco přečíst a vidět v divadle nebo v biografu, někdy jít do přírody a někdy se bavit s přáteli, asi ten handicap nedoženu, protože se všechny ty internetové a jiné digitální finty musím poctivě naučit, věnovat jim čas, samy od sebe mi nejdou. A já ten čas chci věnovat svým konzervativním aktivitám, bez nichž neumím žít. V tom jsem rozhodně pozadu, ale na rozdíl od generace svých dětí umím ohromně dobře hospodařit, uvařit skoro z ničeho docela dobré jídlo, organizovat den, aby zbylo i nějaké volno, umím dobře, zřetelně mluvit bez slovních parazitů, číst s přednesem i věcně tak, že je mě slyšet i v poslední řadě. To zase leckdo z nich nedovede. A moje maminka a teta uměly nazpaměť kvantum veršů v několika jazycích včetně latiny — to jsem nedovedla já. To všechno jsou ale jenom dovednosti, o podstatě člověka a jeho přínosu pro společnost mnoho nevypovídají. Vždyť v moderní době žijeme, jako když se vyšívá zadním stehem — nepřipravujeme pole pro budoucí generaci, ale naopak zahlazujeme dluhy té předchozí.

A ještě jedna věc mi na tom hloupém a nechutném předvolebním operování budoucí generací nesedí. Všechny nejhorší chyby, nejpitomější gesta a nejmylnější rozhodnutí (jestli je takový gramatický tvar vůbec možný) činili lidé v mládí: nacionalistické blbnutí německých studentů v 19. století, buršáctví, vybíjení oken Masarykovi po hilsneriádě, vstupování do KSČ a vylučování „reakčních“ profesorů — vždyť to všechno dělali studenti. Být mladý a student neznamená samo o sobě nic morálního nebo pravdivého.

Když dneska volají hloupí studenti „volte pravici, protože nám zajistí budoucnost bez dluhů“, zní mi to podobně, jako když naši mladí rodiče volali „volte KSČ, protože nám zajistí šťastné zítřky“. Je to prázdné heslo, stejně prázdné jako květnaté odpovědi sester Goneril a Regan na otázku krále Leara, jak moc ho mají dcery rády. A stejně podezřelé.