Miloslav Petrusek publikoval v roce 2004 text s názvem Století extrému a kýče.

Podle jeho mínění došlo v průběhu 20. století k procesu radikální estetizace sociálního světa, kde naším životním světem jsou elektronická média. Žijeme v extrémně estetizovaném prostředí, jež je navíc prostředím pro spotřebovávání.

Na tomto pozadí se objevuje fenomén kýče, který má mnoho společného s moderní iluzí, že krásu lze kupovat a prodávat.

Kýč se tak objevuje v momentu, kdy je krása společensky distribuována ve svých nespočetných formách jako jakékoli jiné zboží a kdy sleduje zákony tržní nabídky a poptávky, tedy ve chvíli, kdy krása ztratí svůj elitářský požadavek být unikátní a jakmile je její rozptýlení řízeno peněžními měřítky.

Podle Petruska se v minulém století zásadním způsobem proměnila povaha uměleckých artefaktů: došlo k podstatným proměnám, jež jsou historicky bezprecedentní. Použijeme-li zjednodušující formulace, pak alespoň programově výtvarné umění přestalo „zobrazovat“, literatura přestala vyprávět a hudba opustila srozumitelnou melodičnost.

Tím došlo na jedné straně k nežádoucímu a nechtěnému vzdalování se produktů kultury od potenciálního recipienta (umění přestalo být srozumitelné) a na druhé straně k zaplnění této mezery masovou produkcí kýče. Od té doby je kýč všudypřítomným fenoménem.

Přesvědčit se můžete v dnešní prvomájové fotogalerii na téma láska a kýč.