Dřív jsem byl větší egoista

Veronika Vlková

Tomáš Dvořák alias Floex, průkopník české elektronické hudby, vydal soundtrack k nové počítačové hře Machinarium ze studia Amanita. Soundtrack má mimo hranice ČR velký úspěch. Jak se komponuje hudba s obrazem?

Právě jsi dokončil soundtrack ke hře Machinarium. Byla práce na projektu jiná, než při předchozím Samorostu 2?

V principielních věcech byla možná stejná, ale v mnoha jiných ohledech to byla zcela unikátní spolupráce. Třeba v tom, že to byl bezesporu největší projekt, na kterém jsem kdy spolupracoval. Pro mě to byla práce na celý rok, a samotný vývoj trval okolo tří let. Takže to byl vlastně takový „celovečerní film.”

Samorost 2, který trval tak tři měsíce, byl primárně webový projekt. Hudba, kterou jsem pro jednotlivé scény vytvářel, byla limitovaná délkou. Bylo to zajímavé, protože mě to donutilo přemýšlet o komponování jinak, redukovaným způsobem. Musel jsem se pokusit udělat skladby, které budou dostatečně abstraktní, aby se mohly opakovat, a zároveň být schopen do každé miniskladbičky vtisknout nějakou zajímavou atmosféru, pocit, prostě nenudit. Ale zase jsem se pak několik měsíců po vydání k tomu materiálu vrátil a udělal z toho celou desku, která vyšla na mém domovském vydavatelství Quazidelict records.

Je to běžné vydávat soundtrack ke hře?

Ono to z mé strany bylo vlastně trochu popletené, jelikož já jsem s nějakou samostatnou hudbou původně vůbec nepočítal. Ale poté, co hra vyšla a lidi na celý projekt včetně hudby dost reagovali a mně bylo zároveň líto spousty materiálu, který se do těch krátkých smyček nevešel, jsem ty věci dodělal do podoby, jež by se dala nazvat skladbou.

Co se týče Machinaria, dostal jsem tam úplnou svobodu a nebyl jsem omezený délkou. To v praxi znamenalo, že jsem pro každou scénu už od začátku vytvářel opravdové skladby a hlavně jsem se snažil, aby to celkově fungovalo víc hudebně. Aby ta hudba bavila lidi zároveň i mimo hru. To se snad nakonec povedlo, ale nebylo to lehké, pro mě to bylo balancování na hranici abstrakce a melodičnosti.

Soundtrack k Samorostu 2 byl nakonec velice úspěšný. Jaké jsou reakce na Machinarium?

Dneska snad můžeme říct, že hra je úspěšná jak v množství lidí, kteří o ní projevili zájem, tak i co se týče reflexe v médiích. Jinak Machinarium ještě před vydáním dostalo asi nejprestižnější cenu na poli nezávislých her — IGF, což jsou takoví Oskaři za hry.

Je to možná trochu legrace, ale asi to bude moje komerčně nejúspěšnější deska. Machinarium je zajímavé v tom, že nemá takový lokální dopad, který by se dal geograficky specifikovat. Je to internetový produkt. Jinými slovy, v Čechách se o něm neví tolik v porovnání s tím, jak neuvěřitelně velká komunita lidí je okolo něj nabalená v globálu.

Co ti to přineslo?

Díky tomuto projektu se tedy i má hudba tak jakoby rozprskla do různých koutů světa. Četl jsem dokonce reakce lidí z takových míst jako Mongolsko nebo Pákistán. Je to pro mě vlastně taková reklama. Na hru vyšlo dneska více než sto recenzí, které ve většině hodnotí hudbu v superlativech.

Pro mě osobně jsou ale nejcennější muzikantská setkání. Napsali mi i nějací zajímaví hudebníci jako duo Musseta z Milána, kterým jsem zrovna poslal jednu písničku na desku Floex. Taky jsem se seznámil s jedním skvělým českým violoncellistou, se kterým zkoušíme spolupracovat.

Je to docela dlouhá doba, trávit rok s robotem Josefem ve světě Machinaria. Myslíš, že to nějak ovlivnilo věci, které jsi tou dobou zažíval, přinejmenším ve vztahu k tvojí autorské hudební produkci?

Nemyslím, že mě to ovlivnilo nějak mentálně, že bych nějak začal blbnout a dětinštět a třeba utíkat do světa animovaných filmů. Hodně jsem se na tom ale naučil, hlavně o vztahu hudby a obrázku. Po té roční práci mám pocit, že bych si troufl třeba i na nějaký celovečerák. Byla to změna i v řemeslném ohledu. Před tím jsem přestavěl své studio, pořídil jsem si piáno, přešel na Apple, protože jsem chtěl začít dělat v Logicu. Byla to pro mě cesta, jak se v novém set-up zajet a osvojit si trochu jiný postup práce.

Zastavme se u vztahu hudby a obrazu. Studoval jsi výtvarnou školu. Jakým způsobem se tyto dvě věci v tvojí prací spojují? Děláš ještě nějaké výtvarné projekty?

Já jsem odmalička osciloval mezi oběma polohami. Měl jsem období, kdy jsem nemohl dělat hudbu, jelikož jsem měl nějaké zdravotní problémy. Začal jsem ji aspoň malovat. To bylo možná první synestetické období, kdy jsem se o tento vztah zajímal. Od té doby se to ke mně vrací v různých podobách. Dnes přesah hudby dál vnímám jako možnost, jak se na hudbu dívat jinak a hledat nová východiska pro její vytváření. Soundtracky k obrázku jsou pro mě asi nejvíc o emocích, o hledání nálad, studií jeho působení. Je to snaha propojit se s atmosférou z jednoho média a přenést ji do toho druhého.

Co pro tebe znamená spolupráce? Je to forma, kterou vyhledáváš kvůli potřebě dialogu? Nebo je to v dnešní době už nutnost?

Čím jsem starší, tím mě spolupráce a hledání dialogu víc a víc baví. Dřív jsem byl asi větší „egouš.“ Je větší zábava dělat hudbu s někým dalším. Taky je pro mě čím dál důležitější lidská rovina. Dříve jsem to bral víc skrze řemeslo. Záleželo mi na tom, že ti lidé jsou třeba dobří muzikanti nebo umělci a že tu cestu nějak mezi sebou najdeme. Teď mě mnohem víc zajímá, abychom si měli co říct, abychom si rozuměli hudebně i lidsky. Zajímá mě mnohem víc názor a osobnost lidí, řemeslo je až na druhém místě.

Na druhou stranu, často se ta osobnost člověka dá odhadnout skrze jeho umění. Tak se to stalo třeba s Tomášem Vaňkem, kterého jsem oslovil s nabídkou, jestli by se mnou nechtěl udělat projekt Živá partitura. Sice jsme se před tím neznali, ale líbilo se mi, co dělá. Pak už to byla od prvního osobního setkání jízda.

Živá partitura byl tvůj poslední výtvarný projekt. Držíš se od světa výtvarného umění spíš dále, přestože jsou tvoje počiny velice kvalitní. Co tě k tomu odstupu vede?

Co se týče mé tvorby, všechno mi hodně dlouho trvá. Když jsem studoval na AVU, nebyl jsem schopen dělat pořádně hudbu a více jsem se věnoval multimediálním projektům. Původně jsem si ale představoval, že bych mohl zvládat všechno najedou. Teď se zas snažím více soustředit na hudbu a na ty více vizuálně zaměřené věci nezbývá čas. Ono to u mě funguje v takových pulzech. Rozhodně si nemyslím, že by Živá partitura byl poslední projekt z vizuální oblasti.

Existují kolem tebe konkrétní hudebníci nebo výtvarníci, se kterými by sis v budoucnu přál spolupracovat?

Hodně si vážím spolupráce s Libou, která se snad už brzo začne projevovat víc než soundtrackem k Orlakovi, se kterým se občas objevíme v nějakém kině. Jinak jsem velkým fanouškem Igora Korpaczewskiho, malíře a hudebníka, který je známý především z výtvarné scény. Zároveň má ale překrásné písničky. Říkali jsme si, že by stálo za to je zaznamenat. Moc rád bych mu v tom pomohl. Ještě mě napadá Cristina Moldonado, mexická choreografka a tanečnice, se kterou jsme udělali jedno představení tento rok. Zdá se, že nebude poslední.

Mohl by ses pokusit identifikovat své hudební vzory?

To by mohl být kdokoli z mých tzv. „hudebních hrdinů.“ Třeba teď tu byl Lusine, jeden z mých opravdu hodně oblíbených elektronických hudebníků. Moc mě mrzelo, že jsme měli zrovna koncert v Budějovicích a nemohl jsem se na něj do Brna zajet podívat a potřást mu rukou. Tenhle podzim byl opravdu vydařený, dalším hudebníkem by mohl být třeba Arve Henrisken, který mě před pár týdny doslova zničil na koncertě v pražské Arše. Je to typ hudby, který je mi nesmírně blízký svou hloubkou, chtělo by se říct až duchovní. To byl pro mě jeden z nejsilnějších hudebních zážitků, které jsem snad vůbec měl — pocit pláče a smíchu zároveň. Pak jsou lidi, kterým bych chtěl nakouknout do studia, jako je Vladislav Delay, který má takové krásné bílé minimalistické studio, a nebo Apparat.

Jak vnímáš současnou českou hudební scénu? Inspiruje tě nějaká hudba tuzemského původu?

Je možná zajímavé, že na české scéně mám hodně rád věci mimo elektroniku. Třeba mám hodně rád OTK nebo Vladimíra Václavka, konkrétně projekt V.R.M. prostě zbožňuji. Zároveň se dost těším na debut Table, Juanity Juareze nebo novou desku Filipa Míška aka Dikolsona.

Já vím, že sbíráš fotky studií různých hudebníku, které máš rád. Proč to děláš?

Někdo sbírá známky... a já studia. Pro mě jsou studia zajímavá, vnímám to jako fyzický odraz vnitřního tvůrčího prostoru. Je na tom vidět i to, že je to naprosto individuální věc, například kvalita vybavení. Každopádně je v tom vidět, jak lidi o hudbě přemýšlí, jaký je jejich hudební vesmír. Každý potřebuje najít svou cestu. Mým oblíbeným příkladem je hudebník Burial, který skládá jen v počítači. Potom taky Sound Forgy, což je software, který je primárně určen jen k editaci zvuků v jedné stopě, vůbec ne ke skládání. Opačným extrémem jsou muzikanti jako třeba Vladislav Delay nebo Richard Devine, jejichž přístup je až technofetišistický. Mají krásná obří pohádková studia, ale v hudbě cítíte, že to není samoúčelné.

Internetové stránky:

Floex: http://floex.cz

Machinarium: http://machinarium.net/demo

Biografie:

Tomáš Dvořák (*1978) aka FLOEX studoval obor Nová média na Akademii výtvarných umění, přesto je jedním z průkopníků elektronické hudby v ČR. V roce 2001 vydal desku Pocustone, za kterou dostal cenu Anděl a nominaci na evropskou cenu Qwardz v kategorii „Objev roku“, a která byla licencovaná v Japonsku a Německu. Vydal dva soundtracky ke hrám ze studia Amanita — v roce 2006 ke hře Samorost 2 a letos k nové hře Machinarium. Mezi jeho nejdůležitější výtvarné projekty patří interaktivní performance RGB a Živá partitura ve spolupráci s Tomášem Vaňkem, které byla udělena cena Hlávkovy nadace.