Víme co nechceme, ale nevíme co chceme

Rozpad hodnot a situace, kdy není zřejmé, jaké postoje je třeba zachovávat, vytvářejí situaci v níž se lze jen obtížně orientovat. Současný stav však možná jen předznamenává jiné uspořádání vztahů mezi jednotlivci i v rámci společnosti.

Už za minulého režimu jsem přišla na to, že snazší je definovat, co nechci, než formulovat, vědět, co chci. Něco odmítnout je jednoduché. Často nejedná rozum, ale cit a vyslovit se člověk může ve velmi krátké době. Naproti tomu hledat, čím to nahradit, co jiného na místo odvrženého postavit, bývá velmi těžké. Vyžaduje to nezměrné úsilí, hledání, studium a diskuse s druhými, protože sám člověk řešení najde stěží a navíc mu hrozí pád do dogmatismu. To samozřejmě neplatí ve vědě, ale i tam objevům předcházejí léta studií a znalost práce druhých, na kterou se navazuje novými objevy.

Za minulého režimu byl po této stránce život snadný. Pravda se redukovala na přijímání nebo odmítání režimu. Po roce 1989 se pravda roztříštila na velké množství malých pravd, které stojí proti sobě a jsou vždy jednostranné. Je příznačné, že dnes se většinou neshodnou ani lidé v rodinách, ani blízcí přátelé. Schopnost poznat vlastní předsudky a odstraňovat je, mluvit spolu, diskutovat, hledat pravdu, kterou nevlastníme, ale která je nad námi, nepřijde automaticky, ale musí se na ní pracovat. Není to tedy pouze věc politiků a politické kultury, co nás trápí.

Minulý týden jsem potkala zajímavého člověka, který řekl: „My už nemáme společnou kulturu.“ Ano, je pravda, že už se neshodneme ani na tom, co je krásné a co ošklivé, co je dobré a co škodlivé. Je těžké rozumět si a domluvit se ve světě, který si každý tvoří sám. V rodině se každý dívá na svou vlastní televizi a svůj vlastní film, sedí u svého počítače, skládá si vlastní program a hraje virtuální počítačové hry. Ztrácíme nejen schopnost spolu mluvit, ale i najít, co nás spojuje. Naše kultura se rozpadá. Je mnoho slušných lidí, ale nejsou schopni se domluvit. Základní otázky zní: Co udělat, abychom spolu znovu uměli mluvit? Co nás spojuje? Jak nacházet společné ideály?

Naproti tomu skupina lidí moci, která je spojená vlastními egoistickými zájmy, už dávno vytvořila svoje veřejné i skryté sítě, které nás ovíjejí a dusí. Byli domluveni ještě dříve, než my jsme přišli na to, že svoboda je spojená s odpovědností a aktivitou. My jsme naopak rozdrobeni do množství malých skupinek, které k sobě nejsou schopny najít cestu, nejsou schopny vést dialog a už vůbec ne spojit se ke spolupráci.

Posledním výmluvným a tristním dokladem tohoto stavu je vznik neuvěřitelně pokleslého videa mladých umělců Marthy Issové, Jiřího Mádla a Petra Zelenky, jako obraz zjednodušeného vidění světa, nepůvodnosti, nezralosti, agresivity a pohrdání druhými. Fašismus, který v naší zemi zvedá růžky, má v nich svou základnu. Rozesmutňují mě všichni, kdo s hrdostí prohlašují „jsem pravicový volič“ a nevědí, že tato cesta směřuje k vypjatému individualismu, který žije jenom pro sebe a že v soutěži, kterou mají tak rádi, jsou nejmocnější vždycky v první linii a je, pěšáky, kteří třímají jejich prapor, setřesou na cestě za úspěchem vždy a bez milosti. Vždyť je to svět jenom těch krásných a úspěšných lidí a vypracovaných svalů. Pravicoví voliči nevidí a vidět nechtějí, že odpovědnost, která je jejich mantrou, nevztahují jejich vůdci ani omylem sami na sebe.

Je mi smutno, když vidím voliče levice, která vskrytu slouží dnešním mocným stejně, k zemi se chová stejně bezohledně, jenom má naštěstí sociálnější přístup v popisu práce, a tak se možná snaží zjemňovat tvrdý dopad našeho společného pádu, nijak mu však nebrání.

Směšná, trapná a vyprázdněná jsou hesla všech stran, která vidíme na billboardech, a která budí ne smích, ale spíš úzkost. Ach, jak hluboko jsme klesli.

Možná byl tento rozpad nutný. Dnešní svět vyžaduje vlastní postoj, vlastní odpovědnost. Už nelze spoléhat na staré modely a vazby, které člověka ponesou a zachrání. Ale z tohoto osamění rozumu musí vést cesta k novým vazbám jednoho ke druhému, vazbám, které vycházejí z každé individuality, která se na mravních základech, sama ze sebe a za sebe, rozhodla spolupracovat s druhými.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Čtvrtek, 29.Dubna 2010, 18:16:26

naprosto chápu Vaši skepsi.
Co se týče volebních hesel, jediné , co mě trochu potěšilo,byl billboard Zelených s textem" Nebojíme se a nekrademe"
Jenže - nebojíme se i autora slov Nebát se a nekrást?
Byl totiž jedním z mála myslitelů, kteří vstoupili do nevábné politické řeky ,aby uskutečnili své stěžejní ideje v praxi .Nakolik se mu to povedlo, je věc zasvěceného zkoumání,ale nebýt takřka povinného uctivého nezájmu o jeho "sociální inženýrství",mohli bychom se možná i dovědět o důvodech dnešní užvaněné nicoty.Vlastní odpovědnost v plném slova smyslu totiž vede zase mezi lidi.

Táňa Fischerová - Brno

Pátek, 30.Dubna 2010, 18:17:0

Nejsem skeptická, jen se snažím věci pojmenovat a hledat, jak z roho ven. Zajímavé je, že jsem heslo Zelených nespojovala s Masarykem, protože se k němu nikdy nehlásili. A rezignace ministra Dusíka spíše prokázala malou odvahu k tomu, říct jasně ne plánům ČEZu. Důsledky jsou neradostné. Ano, myslím, že Masaryk se mocným nehodí ani dnes.
Táňa Fischerová

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.