Obviněním, že si Jiří Dienstbier zadal s komunistickou vojenskou rozvědkou, jsem nevěřil ani na chvíli. Ne snad, že bych jej měl za bůhvíjakého bojovníka a radikála. Pouze vím, že jsou principy, za nimiž odjakživa stojí a jejichž dodržování jej vyšoupne tu z rozhlasu do kotelny, tu z KSČ do Charty 77. Čestným lidem zkrátka stačí stát si za svým. Nemusí přitom ani hlasitě křičet, ani si hrát s estébáky na schovávanou. Ba nemusí ani následně vyžadovat omluvu od těch, co jim nespravedlivě přišijí nějaký ten škraloup.

Jiří Dienstbier v tom ale není sám. Stejně jako v jeho kauze působily zdroje z postžáčkovského Ústavu pro studium totalitních režimů také v případu spisovatele Milana Kundery. Podobně jako v pondělí Český rozhlas sloužil tenkrát coby nosič neověřené informace — že Kundera donášel — týdeník Respekt. Komusi se podařilo vypustit smrad, který dodnes není úplně vyvětrán. Jsou to už dlouhé roky, kdo ví, jak se věci ve skutečnosti měly, akceptuje rčení o šprochu, na němž je vždy pravdy trochu, ledaskdo.

Podobně se už zatopilo nejedné celebritě z prostředí tuzemské popkultury.

A můžeme pokročit dál, byť tak trochu na tenký led. Ničím novým nejsou štvanice na reprezentanty politických stran. Autor nepravdivé informace o Jiřím Dienstbierovi, Jan Hrbáček, v roce 2006 zveřejnil tajnou tzv. Kubiceho zprávu o propojení politiky a zločinu, se kterou ledabyle na jednání sněmovního bezpečnostního výboru nakládali poslanci Langer (ODS) a Severa (tenkrát KDU-ČSL, dnes TOP 09). Těžko omyvatelná slina (náznak obvinění z pedofilie) tenkrát ulpěla na předsedovi ČSSD Jiřím Paroubkovi.

Od té doby šli strůjci mediálních kampaní po celé řadě politiků. Namátkou jmenujme Vlastimila Tlustého (jeho mazaný nápad s vířivkou jej kupodivu v politice diskvalifikoval více než Jana Moravu přiznané způsoby „pozitivní a negativní motivace“), Mirka Topolánka, nebo Miloslava Vlčka. Čerstvě je na tapetě sociálně demokratický kandidát Michal Kraus.

Jistě, každý příběh je jiný. Vlček se z nevhodného, ba nezákonného počínání usvědčil sám, Kraus zodpovídá otázky s dost velkým zpožděním… Topolánek si navíc politický důchod zasloužil — ne ovšem za rozhovor pro časopis Lui, v němž sice možná byl „držkatý“, ovšem nikoli homofóbní či antisemitský. Zkrátka šlo o příhodnou záminku.

Za podobnými kampaněmi často stojí partajní konkurence, vnitrostranická opozice nebo různé více či méně formálně strukturované inkvizitorské spolky (a je smutné, že k nim musím řadit i ÚSTR). Někomu jde o vyřazení překážejícího politika, jinému o mnohem širší záběr. Jednomu vadí židé, druhému homosexuálové, třetímu „nepřizpůsobiví“ a jejich zastánci. Velmi dobře si pamatuji na snahu poplivat po listopadu 1989 aktivisty z řad disentu. Prý jim jde o peníze, jsou zhýralí, nic neumějí, stejně mají zhusta komunistickou minulost nebo se rovnou zapletli s StB a KGB…

Co byste udělali, kdybyste měli šílenou ambici ovládnout společnost? Jako první byste zdiskreditovali stávající morální autority, disidenty, slovutné literáty. Spekulovali byste o jejich svazcích (a navíc třeba šířili zvěsti o jejich rychlé a účelové porevoluční skartaci), rozebírali nechutné historky z dob jejich mládí, nastavovali mikrofony těm, co jim z nejrůznějších důvodů závidí. Po dosažení cíle se otevře prostor pro nové „elity“, než jim ale někdo další přišije vedení buňky SSM nebo práci v komunistické státní správě.

Potíž nastane až v okamžiku, kdy zjistíte, že skutečně žijí i tací, co se za svoji minulost nemusí stydět, nebo když vás hloupě dožene vlastní neopatrnost či nedůslednost.

Nepochybuji, že právě nyní je šikovná doba pro podobná zemětřesení. Je před volbami. Renomé dosavadní pravice slábne, zatímco do popředí vyrážejí levicové proudy a nové pravicové (více či méně standardní) formace. Vadí nejen okoukaní politici, ale i lidé s neopakovatelnou životní zkušeností či pevnými a nezmanipulovatelnými názory.

Předpokladem k tomu, abychom se nekalým masážím ubránili, je kritické myšlení (nabyté ať ve škole, nebo v rodině), dostatek objektivních informací a — zcela logicky — existence nestranných profesionálně fungujících médií, v první řadě veřejnoprávních. Každé jejich selhání bolí dvojnásob.

Zápas s manipulátory, kterým nejde jen o nějaké to plivnutí, aby bylo veselo, je dosud vyrovnaný. Pár lidí dostali, pár se jich ubránilo. Jisté indicie ale naznačují, že se brzy může pozměnit jak skupina těch, kteří jsou oslovování, tak těch, na něž je útočeno. Co kdyby třeba příště trojice Zelenka-Issová-Mádl vyzvala pubescenty, aby v případě, že se prarodiče nenechají přemluvit, je nařkli a klidně i rovnou odsoudili za kolaboraci s komunistickým režimem, členství v ROH, Svazarmu, KSČ… A vůbec: Beztak existoval a — není-li skartován — stále existuje nějaký svazek dokládající jejich podlehnutí StB, Vojenské kontrarozvědce či někomu podobnému!

Nemá smysl mávat rukou nad Hrbáčkovými smyšlenkami, nad tokem drbů a lží z ÚSTR, nad masově přehrávanými klipy na YouTube. Jsou totiž součástí jedné velké mozaiky, za níž je usilovně skrývaná snaha osob s minimálním demokratickým cítěním převyprávět minulost, diskreditovat současnost a uchvátit budoucnost.