A tak jsem byl šéfredaktorem osloven, abych napsal esej o tom, proč je lepší vydávat deník internetový, a ne tištěný. A po pravdě musím říct, že nevím. Ba dokonce, že tištěný deník je mi po všech stránkách sympatičtější. Asi už začínám stárnout. Stejně jako tištěná média.

Vždyť se dají tak pohodlně číst skoro všude. No ano, nevlastním iPod ani jinou miniaturní vymoženost, která i internetová média umožňují taky číst skoro všude. Jenom si u toho člověk po čase určitě odrovná oči. Ale ta tištěná se dají i mile složit nebo smotat do ruličky a zastrčit do kapsy, dají se něžně žmoulat mezi prsty, a to i v případě, že je v nich, jako skoro vždycky, prd. Na tištěná média jako by měl člověk taky mnohem víc času. Do ruky se vlezou jenom jedny noviny. Tedy v případě, že si je člověk čte. Člověk je tak důvěrně svírá jako zrovna ze stromu utržené jabko a prostě má je. A bloumá si jejich stránkami.

A u internetu? Najede na nějakou stránku a už ho to nutí odfrčet na jinou. Otevřených oken na ploše habaděj a přes všechna se proletí, už už aby to bylo dočtené, aby to bylo za námi, protože někde jinde už něco zase utíká. A na internetu když něco uteče, kde se to pak najde? V té změti, do níž čím dál víc přispívá kdejaký bezvědomý grafoman, aby se už už s ostatními podělil o své banální zážitky.

Na internetu je každý myslitel. Každý umí psát, protože přece má právo psát. Máme přece svobodu slova. A svobodu exhibicionismu. Vhodně kombinovanou voyeurstvím samozřejmě. Každý si zakládá svůj blog, aby vytroubil do světa zprávu o své nicotné existenci, svou soukromou reality show. A všichni si to asi i navzájem čtou. Ale stejně mám čím dál tím silnější pocit, že až budou mít blogy všichni, pro samé psaní si nakonec každý stihne přečíst nanejvýš ten svůj, aby v něm vychytal aspoň ty nejostudnější hrubky, i když to nakonec taky nemusí být problém. Ale jako ten narcis u rybníka se bude každý dívat, jak se mu ten jeho pěkný blog krásně rozrůstá a jak je šikovný a jakouže to zprávu o sobě do světa vytrubuje. Zprávu, kterou si už čte jenom on sám.

Internet je zkrátka médium tuze dynamické. Na mě někdy až moc. A internetový deník je na tom podobně. Žádné definitivní uzávěrky, jen čistý téměř neustálý provoz. Jen zas o něco důmyslnější výrobní pás. Kdyby se nemuselo aspoň trochu spát, nic by to chrlení textů do světa už nikdy nezastavilo. A vložit to tam jde vždycky. Ne jako noviny do tiskárny. Nikdy nenastane takový ten celkový kolektivní pocit redakce, když poslední stránka odejde do tiskárny a všichni si vydechnou a řeknou si: „Tak a je to zase venku.“ U internetu jdou noviny ven pořád. V jednom kuse. A nedají se tam dělat fatální nezvratné chyby. Vždycky se to dá přepsat, upravit, když člověk něco kecne, co si dobře nepromyslí, neověří, vždycky, než si to přečte ještě víc lidí, dá se to napravit. To v tištěném médiu nelze. Tak nějak automaticky to pak taky nutně znamená, že internetové médium může být zas dalším krokem od autorské zodpovědnosti. Lehkost vršení blbin se může v klidu ještě zvětšit. Tak doufám, že se nám to nestane.

Přesto všechno jsou mé první kroky coby pisatele nějakého periodika spjaty právě s internetem. Před deseti lety v Brně jsme dali dohromady okruh divadelníků a divadelních teoretiků, kterým lezla na nervy úroveň českého divadla a kritiky a založili si svůj mladý časopis. Yorick se to tenkrát jmenovalo. A ten byl internetový. Tenkrát to bylo mladé médium a nám přišlo jako vhodné. Ale ani tenkrát to nebylo nějakou láskou k tomuhle médiu. I my tenkrát bychom raději vydávali tiskem, na papíře. Ale kde na to vzít? A to je právě obrovská výhoda internetu. Je to levné. A ta levnost je svým způsobem říše svobody. Teda bude aspoň do té doby, než se někdo nerozhodne projevit neviditelnou ruku trhu mnohem vyšším zpoplatněním internetových služeb a tu svobodu chaosu a anarchie vlastně zlikviduje. A že se někdo takový časem najde a pokusí se o to, je víc než pravděpodobné.

Ale zatím, zatím je to možnost. A ne malá. Ale těch nevýhod je taky spousta. Ach jo. Co s tím? Tak máme nový Deník Referendum a uvidíme. Třeba si lidem navyknou i na tu přehršel voleb a kliknutí a naučí se vybírat a nestanou se ještě většími neurotiky neschopnými jakéhokoli soustředění. Já tomu osobně moc nevěřím. Co se dá dělat. Doba je zlá.