Na zastupitelstvu našeho města nepanovala dobrá nálada. Dlouho jsme místo po místu schvalovali už asi šestadvacátou změnu územního plánu, aby se mohlo naše město rozšiřovat. Ještě že nejsme obehnáni hradbami — museli bychom je každý rok posunout dále do polí. Schvalování bylo úmorné, pohyb ruky vzhůru, jímž mění se tvář města, byl už apatický. Až byli všichni dostatečně otrávení, přihlásil jsem se a začal přednášet návrh očistného plánu pro naši ustupující přírodu. Vysvětlil jsem, že solidarita je důležitá a prospěšná v oblasti sociální, ale škodlivá, pokud společnost doplácí na neřádné lidi, kteří přírodu zamořují každý rok stále větším množstvím odpadu. (Někdo se začal pochechtávat, asi slovu „neřádné“, co by se jinak mohlo jevit směšným?)

V okolí našeho města už jde o tuny různého sajrajtu, které pár skautů nebo školní brigáda nezmůže. Na odklizení lednic, vraků aut a pneumatik musí být firma. A nebude to levná záležitost. Proč to máme platit? Proč máme pořád na někoho doplácet? (V sále zašumělo, jak se jeden díval na druhého.) Avšak nejde mi o žádné represivní akce, ty se lidem oškliví buď svou neúčinností, nebo naopak pochybnou účinností. Chtěl bych jít na to po dobrém, protože mnozí, zejména mladší spoluobčané, možná ani nevědí, že odpad do přírody nepatří. (Smích u stolu komunistických zastupitelů, ojediněle i v sále.)

Opravdu to klidně mohou nevědět, a nebo to i vědí, ale nevěří tomu, protože nepořádek už vypadá jako nedílná součást naší krajiny, chtěl jsem zavtipkovat, ale nikdo se nezasmál. Navrhuji, abychom vyhlásili osvětovou akci nazvanou třeba Ať žije příroda (smích u komunistického stolu) s podtitulem: Les, pole ani louka nejsou smetiště (smích u našeho stolu ODS). Jde o to, klidně jsem pokračoval, připomenout někdejší heslo z programu Občanského fóra (chechtot zejména KSČM), ano, pánové, bylo to už před dvaceti lety, avšak heslo platnost neztratilo (znovu smích). To heslo zní: Volná příroda je veřejný statek značné hodnoty, kterou je třeba veřejně udržovat a chránit. (Smích napříč politickým spektrem.)

Přesto jsem pokračoval: Domluvili bychom se s okolními obcemi a vyhlásili pro akci Ať žije příroda třeba poslední květnový týden. Vytiskli bychom plakáty, rozvěsili je ve všech obcích, napsali o tom do všech místních tiskovin a pozornost naší akci by věnovali také ředitelé škol, kam bychom popřípadě mohli přijít i na besedu (kdesi se ozvalo to je vůl), aby žáci a studenti věděli, že to nevyhlásily jen nějaké úřady, ale opravdoví lidé. Učitelům bychom poskytli mapičky se zákresem nejpostiženějších lokalit, které jsou ale skoro všude, jako námět pro tematický školní hrůzný výlet. Nic by to nestálo, vzdálenost do pěti kilometrů, a většina dětí by se možná ocitla v místech jim úplně neznámých. Nejúděsnější zátiší by si žáci mohli kreslit, a pak by o tom v hodině slohu napsali úvahu. (Někteří lidé opouštějí sál, což zastupitelé před usnesením nemohou, takže začínají alespoň hlučet.)

Náš starosta: Promiň, že tě přerušuji, ale co si od takové akce slibuješ?

Já: Aby se k poznání, že Les, pole ani louka nejsou smetiště, dobrali také ti, kteří si to nyní nemyslí. (Stůl ODS už hodnou chvíli mastí karty, u stolu KSČM se jeden zastupitel vehementně hlásí.) Starosta mu dává slovo: To, co pan Vaculík říká, je přeci naprostý nesmysl. Jak typické. Zase nám něco složitě vymýšlí, a přitom na dodržování pořádku dávno máme zákony i městskou vyhlášku. To je věc veřejné ostrahy, exekutivy a náležitých postihů. Když ten spratek hází do křoví třebas blatník ze staré škodovky, tak pracky mu urazit, úplně jednoduše a on by si dal příště pozor. To je všechno důsledek té vaší bezmezné svobody, hlavně aby se nikomu nezkřivil na hlavě vlas — a tudíž bordel a zlodějna. Když na to nestačí policie, tak proč nemáme účinný kamerový systém, a nebo aspoň domobranu. Pracky jim urazit, to ví přeci každej, tak proč nás tady s tím, pane kolego, v deset večer moříte?

Náš starosta: Rád bych se pana Vaculíka zastal. Dnes je shodou okolností Den Země (bylo to 22. dubna) a zdá se, že pan Vaculík asi ví, co říká. Ale abychom to zkrátili. Co tedy navrhuješ dát do usnesení, obrací se ke mně starosta. Chvíli přemýšlím: Nevím. Snad jenom do zápisu, že akce Ať žije příroda, kdyby se snad i konala, by rozhodně neměla mít represivní povahu. Jinak mě žádné stručné usnesení nenapadá.

Náš starosta: Tak to je skvělé.

(Někdo v sále: Takže zas jenom kecy, aby se před volbami každej debil zviditelnil, viďte, pane Vaculíku!)