Rébus levicové koalice

Společná koalice komunistů a ČSSD je řešením možným, ale rozhodně do něj nelze vkládat naděje na zlepšení poměrů.

Ve svém článku o pravicových svazácích jsem poznamenal, že podle mého mínění by případná koaliční vláda ČSSD a KSČM neznamenala nějaký zásadní obrat české polistopadové politiky. A to ať v dobrém, či ve zlém.

Ve vzduchu však visí otázka, zda by případná koalice těchto dvou stran v případě vítězství levice jako celku nebyla v posledku pragmatickým řešením, a to nejen pro levici, ale paradoxně možná i pro pravici a pro celou politickou scénu u nás.

V současnosti komunisté blokují celou politickou scénu a na této blokádě profitují. Nenesou takřka žádnou odpovědnost za polistopadový vývoj, mohou se cítit čistí jako lilie. Mají své jisté coby protisystémová strana sbírající hlasy zásadně nespokojených.

Zde je první plus případné koalice. Komunisté by se mohli konečně umazat, jejich třešničkové fráčky by potřísnil omastek vládní odpovědnosti. Ve výsledku by tak mohli přijít o část svých voličů. Tím by mohl vzniknout i prostor pro vznik nové levicové strany, autentické, soudobé a radikální.

Jiná, dle mého soudu nepříliš pravděpodobná varianta je ta, že by se komunisté účastí na vládě kultivovali a stali se moderní radikálně levicovou stranou.

Z tohoto řešení by paradoxně mohla něco vytěžit i pravice. Politická scéna by se projasnila a zřetelně rozdělila na pravý a levý blok. Pravicové strany by se v očích svých voličů nemusely kompromitovat případným vstupem do koalice s nenáviděnými „socany“, mohly by se stabilizovat, očistit a připravit na další volby.

V případě eventuálního vítězství levice by země získala stabilní kabinet s koncepční a homogenní politikou.

Spojení s komunisty by pro sociální demokraty mohlo mít i zápory a nakonec je poškodit strašlivým způsobem. Mohlo by jim odlákat řadu středových voličů, pro které komunisté zůstávají nepřijatelnými extremisty.

Antikomunistická hysterie, která ČSSD poškozuje už teď, by se mohla přelít na socialisty ještě mohutněji. Děsím se, co by pak začali provádět pravicoví svazáci. Demonstrace? Hladovky? Násilný odpor? Česká společnost je už teď nebezpečně polarizovaná, oranžovo-rudý kabinet by mohl vyvolat ještě mnohem radikálnější rozštěp, a to na celá desetiletí.

A pak je tu otázka legitimity komunistů jako takových. Může se strana, která se nerozešla s tolik temnou a problematickou minulostí, ujmout vládní odpovědnosti? A co její podivná zahraničněpolitická orientace na země typu Číny nebo Ruska, na nichž není levicového takřka nic? A co její nacionalismus, odpor k Evropské unii a NATO, nejsou to pádné důvody, proč i nadále nemůže zaujmout rovné místo mezi demokratickými stranami?

Zdá se, že náš rébus má víc otázek než odpovědí. Pokud budou komunisté  ve „věčné“ opozici vůči systému, může česká politická scéna zůstat i nadále v patové situaci.

Budou středové strany ochotny jít s „Paroubkem & co“ do koalice? A pokud ano, budou jejich hlasy stačit na sestavení vlády? A budou-li stačit, dokáže ČSSD realizovat svůj program, se kterým pravděpodobně vyhraje volby?

A pokud nebude mít toto spojení se stranami středu dostatek hlasů, vstoupí socialisté do koalice s ODS nebo TOP klubem na podporu miliardářů? Mohl by takový nesourodý mišmaš vůbec fungovat? A pokud by ČSSD vstoupila s KSČM do vlády, nebyla by to nakonec zrada voličů, vzhledem k bohumínskému usnesení i opakovanému slibu Paroubka, že do vlády s komunisty nepůjde?

Anebo bude stačit menšinová vláda s podporou KSČM? Není taková varianta ve výsledku stejně nebezpečná jako přímé vládnutí s komunisty? Nebylo by pro sociální demokracii čestnějším řešením odejít do opozice? A nebyl by pak pravo-středový slepenec několika nesourodých stran ještě horší variantou?

Na žádnou z těchto otázek neexistuje jednoznačná odpověď.

Přiznám se, že mi jde představa koaliční vlády ČSSD a KSČM vnitřně proti srsti. Komunisté mě stále nepřesvědčili. Nepokládám je za autentickou levicovou stranu, nýbrž za nacionálně-konzervativní spolek nostalgiků zamilovaných do minulého režimu.

Reformistické křídlo, v němž se několik sympatických tváří najde, se  zřetelněji ve straně neprosadilo, stalinisté mají i nadále na její fungování značný vliv. Nikdy jsem od komunistů neslyšel upřímné pokání za zločiny padesátých let a normalizaci let sedmdesátých a osmdesátých.

Byť pravice hází komunisty a socialisty do stejného pytle, pravda je, že v dějinách patřili představitelé demokratické levice k prvním obětem komunistického teroru (třeba právě socialistka Milada Horáková, kterou si pravicoví svazáci nyní berou do úst).

Odmítám účelový antikomunismus pravicových svazáků, ale komunistická strana mé sympatie nemá a mít nebude. Její případné vládní angažmá (na oficiální nebo neoficiální úrovni) sice nepovažuji za tragédii, ale žádnou radost to ve mně nevyvolává, spíše naopak.

Chápu, proč část levicových intelektuálů (i na stranákách DR) k tomuto řešení inklinuje, ale s čistým svědomím se k nim připojit nemohu. Myslím, že takový kabinet by v dobrém slova smyslu levicovým nebyl. Obávám se, že technokratické a antiekologické tendence dnešní sociální demokracie by se touto aliancí rozhodně neumenšily.

Co s tím? Jaká varianta je nejlepší? Nevím. Předvolební situace a celek politiky u nás ve mně mnoho optimismu nevyvolává. Na autentickou levicovou vládu a la Skandinávie si u nás bohužel ještě nějaký ten pátek budeme muset počkat.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Adam Borzič - brno

Pondělí, 26.Dubna 2010, 10:38:50

Do mého textu se dostal pravicový šotek. Ve větě je chyba : V případě eventuálního vítězství pravice by země získala stabilní kabinet s koncepční a homogenní politikou. Samozřejmě jsem měl na mysli vítězství levice. Odstavec se ještě vztahuje k případným pozitivům ruod-oranžového kabinetu. Už jsem na to redakci DR upozornil, ale pro jistotu to ješt zdůrazňuji.

Lukáš Matoška - Říčany

Pondělí, 26.Dubna 2010, 19:48:53

Oceňuji Váš pokus o poctivější zhodnocení soudobého komunismu a antikomunismu z liberálních pozic: v několika bodech s Vámi nemohu než souhlasit. Na co Váš text ukazuje především, byť bezděky, je nerealizovatelnost radikální politiky na parlamentní bázi. Komunistická strana, která by pro Vás byla přijatelným partnerem sociální demokracie (řečeno po Vašem: komunistická strana, které velí reformní křídlo), by však komunistickou stranou nebyla. Tím však nezpochybňuji, na čem se s Vámi shodnu, a sice že stávající KSČM je stranou konzerv a nostalgiků; nezastávám KSČM. Narážím na neudržitelnost liberální představy, která chce veškeré odchylky parlamentárně integrovat. Považuji zařazení a aklimatizování případné radikální levice v parlamentu a ve vládě za symptom její kastrace; odtud moje skepse k nahlížení např. norského vývoje, kde se radikálové na vládě podílejí. Sázím na činnost neparlamentní: komunisté by měli obnovit svoji pověst antisystémového hnutí vzhledem k parlamentní demokracii. Případné vládní angažmá současné nebo budoucí KSČM za parlamentních podmínek žádné změny nenastolí.

Petrasek Milan - penzista

Doporučuji trpělivost Úterý, 27.Dubna 2010, 10:06:34

Radikální politická nesnášenlivosti je nejen zažitým dědictvím totalitní periody, ale žitým instrumentem soupeření o moc. Je akceptována i intelektuály. Havel se uchopil politické moci se záměrem preference pravicové politiky, a politiků, kteří dodnes zacíleně instrumentalizují šovinismus a asociálnost jedince k prosazování neoliberalismu v extrémně nacionální podobě. Dnešní situace, kdy se pojem humanismus stal ve velké většině i postotalitární generaci směšným, nezbývá než očekávat vliv zralejších demokratických společností. A těch je pohříchu poměrně hodně. A doufat, že Zelenkové přispějí k rychlejšímu prohlédnutí diskreditací stávajícího.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.