Možná vlivem věku ztrácím nervy, ale čím dál častěji mě pohoršuje urážlivá rétorika někoho, kdo sebejistým, autoritativním tónem mluví o problému, který je podle mého názoru velmi citlivý a relativní. Naposledy mě rozčilila v Lidových novinách analytička Lenka Zlámalová, když napsala, jak si zahráváme s trpělivostí plátců daní, jejichž „méně úspěšní“ sousedé se na jejich zdatnosti vezou.

Termínem „méně úspěšný“ se zde označuje jednostranně někdo, kdo méně vydělává. Jako příklad uvádí Lenka Zlámalová (kde je ženská empatie a solidarita?) čtyřčlennou rodinu s jedním průměrným platem 24 000 Kč a dvěma dětmi, která nezaplatí na daních nic a ještě něco navíc dostane na dávkách. Taková „méně úspěšná“ rodina byla vždycky ta naše a teď, kdy moje děti už samy mají rodiny, jsou takto „neúspěšné“ také. Ale já to nechci poslouchat, proč mi má někdo z potištěných stránek vnucovat pohled na můj život jako na neúspěch?

Také mě štve, když se píše „dávky“, už to zní skoro jako sprosté slovo, a hází se do toho pytle i platby, které žádnými „dávkami“ nejsou. Ale zpátky k té neúspěšné rodině.

Rodina, která musí se dvěma dětmi vyjít s průměrným platem, se musí docela uskrovnit. Pamatuji se na tu situaci dobře. Je nabíledni, že žena v takové rodině je doma s dětmi z velmi dobrých důvodů a jen tak dlouho, dokud to děti potřebují. Pak se s největší pravděpodobností vrací do práce, příjem rodiny stoupne, daňový příjem do státní kasy také, a pokud stoupnou příjmy ještě víc, klesnou i „dávky“ — rodinné přídavky jsou přece vyměřovány podle sociální situace rodiny. Podobně je vyměřován i příspěvek na bydlení, — každý si to může na internetu spočítat — pokud rodina nebydlí v mimořádně nákladném bytě, příspěvek na bydlení s průměrným příjmem nedostane.

Představme si, že vedle v sousedství naší „neúspěšné“ rodiny bydlí stejně starý manželský pár, který děti nemá, příjem obou partnerů je také průměrný, ale daně samozřejmě platí a „dávky“ nepobírá. Tito bezdětní manželé pravděpodobně za celý svůj produktivní život vydělají víc než rodina se dvěma dětmi a také budou mít vyšší důchody — tak nadprůměrní zase nejsou, aby spadli do té diskriminované skupiny ošizených bohatých. Rodiče, kteří vychovali dvě děti, by se mohli ptát, proč jsou za výchovu svých dětí ve stáří státem diskriminováni nízkými důchody, ale asi je to nenapadne. Když jejich děti dostudují a konečně se postaví na vlastní nohy, bude se rodičům zdát, že jejich ekonomický standart stoupl tak, že si pár let připadají jako v ráji a nadšeně si dopřejí to, nač sousední manželský pár měl vždycky — například dovolenou.

Zní to jako nějaké podobenství, moralita: kdo je tady úspěšnější? Ten pár, který víc vydělával, nebo ten, který vychoval dvě děti? Čím se měří úspěch?

Ještě bychom se mohli zaplést do úvah o tom, že manželé, kteří děti neměli, si pravděpodobně ušetřili mnohem víc než ti, kteří vychovávali dvě děti. A nemajíce dětí, nemají ani vnoučat, takže pravděpodobně budou pracovat déle, neboť v našich poměrech se pracující rodiče malých dětí (zde vnoučat) bez pomoci babiček a dědečků těžko obejdou, takže ti rodiče, kteří vychovali děti, v důchodu ještě vychovávají vnuky — alespoň částečně. A podporují je.

Je v tom jistá spravedlnost: ti, kteří děti mají, budou ve stáří těmi dětmi podporováni, pokud je dobře vychovali. Ti, kteří děti nemají, musí být lépe finančně připraveni na eventuální potíže svého stáří. To ale stále ještě neříká nic o tom, kdo je úspěšnější, ani o tom, kdo je státu prospěšnější.

Stát vyplácí ze svého rozpočtu jisté finanční částky, které podmiňuje určitým způsobem chování. Tyto částky jsou nezávislé na sociálním statutu příjemce, dostane je jak chudý, tak bohatý. Patří sem např. porodné a také státní příspěvek ke stavebnímu nebo důchodovému spoření. To přece nejsou „dávky“? O tom, že stát si nemůže dovolit platit státní podporu u stavebního spoření, se mluvilo veřejně už několikrát a řeč vždycky utichla. V tomto případě do toho totiž mají co mluvit peněžní ústavy, u nichž si stavebně nebo důchodově spoříme, s nimiž máme uzavřené smlouvy — to rušit by bylo tak nákladné a politicky nepříjemné, že to skoro nejde. Zrušit porodné je jednodušší — na to stačí politické rozhodnutí, jímž dá stát najevo, že narození dalšího občana nepovažuje za svou věc. Tím, že nezatíží státní pokladnu, bude rodina s dítětem méně neúspěšná. To cenu rodičovství ještě zvýší.

Když jsem se  v 70. letech 20. století starala o tři malé děti, žili jsme doslova od výplaty k výplatě. Dokonce i děti se pamatují na to, jak jsme byli chudí. Když se narodilo v roce 1989 čtvrté dítě, bylo to ještě horší, ti tři měli spotřebu stejnou jako dospělí, ale příjmy jsme měli jenom dva, po dobu mé mateřské jen jeden a k tomu ty „dávky“, rodinné přídavky. Vzpomínám si, jak naše děti dostaly jednou k Mikuláši od své babičky dvacet metráků uhlí, každé pět, ne že by tolik zlobily, ale aby nemrzly.

Mít děti je velký závazek, složitý úkol, těžké břemeno. Pro člověka s průměrnými příjmy i finanční. Pro každého, bez ohledu na zámožnost, je to zátěž. Děti nedělají rodičům vždycky jenom radost, nejsou vždycky zdravé a nechovají se vždy podle rodičovských přání. Vychovat je a vypravit o života jako slušné a zodpovědné lidi je významný úspěch a pro stát přínos. Přínos o nic menší než částky zaplacené na daních z příjmů.

Když člověk přemýšlí, jakým slovem by bylo dobře nahradit ono urážlivé „úspěšný — neúspěšný“, dospěje k závěru, že adjektiva „bohatší — chudší“ mají tolik významů přesahujících majetkovou oblast, že jich také použít nelze. Věc je tak složitá a tak závislá na společenské shodě o všeobecných hodnotách, že žurnalistické zjednodušování se rovná nepřípustné manipulaci. Už jednou se ta urážlivá rétorika nevyplatila — to když byly plné noviny řečí o zneužívání zdravotní péče. Nikdo nechce poslouchat, jak je neúspěšný, jak něčeho zneužívá, jak je permanentním dlužníkem a stále nějak na obtíž. Kdo někdy vychovával děti, tohle ví, protože jen potomek bez vůle, charakteru a vlastní osobnosti se nechá utloukat výčitkami, obviněními a negativními výroky.