Odsouzení Weinsteina: kdy prolomíme ticho my?

Marie Štefanidesová

Zatímco americká společnost ukazuje snahu začít více důvěřovat obětem sexuálního násilí, českou debatu ovládají mýty a nepravdy. Režisér Jiří Strach tak může dál v klidu nosit své tričko „Je Suis Weinstein“.

Ačkoliv zprávu o jeho vině přinesla většina českých zpravodajských serverů, erudovaných komentářů, které by případ zasadily do širšího kontextu, bylo pomálu. Kromě Silvie Lauder v Respektu, která se podobnými tématy zabývá dlouhodobě, lze najít například rozhovor s Johannou Nejedlovou ze spolku Konsent v Českém rozhlasu, kam ale jako jejího oponenta pozvali — zřejmě v rámci zásady „pět minut pro rovnoprávnost, pět minut proti“ — konzervativce Romana Jocha.

Odhlédneme-li od excesů typu bulvárního plátku g.cz, kde byl Weinstein zcela vážně přirovnán k Mistru Janu Husovi, nepovažovaly vesměs české novinářské a odborné kruhy za důležité se vyjádřit. Zmíněná Silvie Lauder přitom tento moment vidí jako klíčový nejen pro celou kauzu a hnutí MeToo, ale i pro celospolečenský pohled na sexuální násilí a roli oběti a násilníka v něm — jak píše ve svém komentáři v Respektu, „ohromná pozornost, které je Weinsteinovi věnována, dává naděje, že ona proměna nastane nejen u soudců a policistů, ale také u veřejnosti.“

Bez problému... Foto FB Jiřího Stracha

U té české to ale bohužel asi ještě nějakou dobu potrvá. Namísto uvědomění, že za zločin může jeho pachatel a nikoli oběť, se z MeToo vyrobil démonický strašák opředený mnoha mýty a nepravdami. Díky Weinsteinovu odsouzení si možná alespoň někdo uvědomil, o jak závažné zločiny v podobných případech jde. Co ale všechny ostatní případy, z nichž mnohé se k soudu nikdy nedostaly?

Kultura znásilnění přetrvává

„Pokud ses opila a teď ho obviňuješ ze znásilnění, pak jsi agresor ty,“ řekl mi například jeden známý, mimo jiné otec dvou malých dcer, když jsem se pod vlivem celosvětové vlny sama svěřila se svým zážitkem. Tím, že jsem se opila, myslel situaci, kdy majitel jedné (dnes už zaniklé) hospody využil mého velmi zranitelného psychického stavu a cíleně mě opil až do bezvědomí - tedy do stavu, kdy jsem nemohla dát souhlas s čímkoliv, co se mi dělo.

Podobných i mnohem děsivějších zážitků jsem v té době od mnoha žen — i některých mužů — slyšela a četla bezpočet. Ženy v mém okolí se svěřovaly s tím, že sexuální obtěžování zažívají už od svých deseti či dvanácti let.

Jedna z nich dokonce popisovala, jak jí spolužáci sahali pod podprsenku a kalhotky, což pedagogický sbor nechávalo naprosto chladným, a pokud se pokusila bránit, poznámku dostali všichni. Později na vysoké škole potom jistý profesor dělal peklo ze života všem studentkám, které odmítly jeho sexuální návrhy.

Znám opravdu jen velmi málo žen, které popřely, že by kdy byly cílem sexuálního zneužívání či obtěžování.

Proč se tedy u nás pohled na tuto problematiku neposunul alespoň tak jako v USA, k větší vůli důvěřovat obětem a trestat i morálně odsuzovat viníky? Příčinu je nutné hledat v takzvané „kultuře znásilnění“ neboli normalizaci a omlouvání sexuálního násilí a obtěžování, kterého se účastní drtivá většina společnosti.

Oblíbený režisér rodinných pohádek Jiří Strach tak může nosit tričko s nápisem „Je Suis Weinstein“, legenda českého divadla Jiří Suchý pro změnu napsat celou hru věnovanou zesměšnění MeToo a tedy i případů popsaných výše a nedávno zesnulý senátor Jaroslav Kubera trousit rádoby humorné výroky o „sedmnáctkách, které drží“, zatímco známé osobnosti se stále předhánějí v komentářích o zhoubném genderu, který jim zakazuje otevírat ženám dveře a ničí tak celou naši civilizaci.

Výmluvné ticho kolem verdiktu, že Harvey Weinstein se opravdu dopustil znásilnění, tak bohužel nikoho nemůže překvapit. Debata o sexuálních predátorech a širším společenském kontextu, který jejich počínání umožňuje a legitimizuje, je pravděpodobně stále v nedohlednu.

Pokud někdo otevře téma sexuálního násilí na ženách, okamžitě se vyrojí spousta (nejen) mužů, kteří spekulují, co měla oběť na sobě nebo jakým jiným způsobem si zasloužila to, co se jí stalo, popřípadě debatu okamžitě stočí k násilí na mužích — aniž by toto jistě také důležité téma někdy sami začali řešit.

V takové atmosféře není divu, že se oběti sexuálního násilí, natož „pouhého“ obtěžování, bojí o svých zkušenostech mluvit. Dokud toto tabu neprolomíme, těžko se u nás někdy dočkáme stejně zásadního momentu, jakého se nyní dostalo spravedlnosti za oceánem.