Slovenská volební kampaň — ještě jednou k otázce položené premiéru Pellegrinimu

Marián Sekerák

Položit Peteru Pellegrinimu otázku týkající se jeho soukromého života bylo v pořádku už kvůli rétorice, kterou se v daném tématu vyznačuje jeho strana Smer-SD. Ale nalezneme ve prospěch toho i další argumenty.

Na Slovensku doposud v celých moderních dějinách vyhráli parlamentní volby jakožto volební lídři pouze Vladimír Mečiar a Robert Fico. Po tomto konstatování by snad už nebylo před 29. únorem 2020, což je slovenský volební den, potřeba dodat nic dalšího. Ale stejně: překotný vývoj stranických preferencí a zejména bezprecedentní typ opravdu drsné kampaně provokuje k hlubšímu zamyšlení.

Slovensko si v minulosti zažilo různé typy předvolebních kampaní. Dnes již památnou, která vešla do pomyslných učebnic politického marketingu, byla ta od Fedora Flašíka pro Ficovy sociální demokraty v roce 2002. Na billboardech se skvěla obnažená lidská pozadí pod heslem „Do Evropské unie, ale ne s holými zadky!“ Od té doby hvězda SMERu stoupala a zářila… Až zhruba do roku 2018, kdy se ve slovenské politice a společnosti cosi zásadního změnilo.

Jestliže strana SMER-SD činí ze sexuální orientace politické téma, pak je daná otázka na jejich volebního lídra legitimní. Foto FB Petera Pellegriniho

Prakticky od předloňské vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky výrazně klesá voličská podpora sociálnědemokratické strany SMER-SD, dlouhodobě dominantního politického hráče. I když jejich pokles až donedávna stagnoval u hranice přibližně dvacet procent. To vše navzdory spíše kosmetické výměně na postu premiéra, kde kontroverzního a postupně víc a víc ve své rétorice agresivního Roberta Fica nahradil zdánlivě smířlivý Peter Pellegrini.

Ten nedávno čelil pokusu slovenského bulvárního časopisu o „otázku na tělo“ ohledně jeho sexuální orientace. Ponechme stranou, že kdyby o ní nekolovaly fámy už dávno i mimo malou slovenskou gay komunitu, zřejmě by se jej na to nikdo neptal. Šlo o pokus proto, že otázka byla nakonec z publikovaného interview vyňata a šéfredaktorka magazínu Plus 7 dnů na svou funkci posléze rezignovala.

Zda plánovitě a strategicky, o tom teď nemusíme spekulovat. Byl to každopádně jeden z výrazných prvků finále celé kampaně. Objevilo se ve slovenském i českém prostředí mnoho hlasů pro i proti kladení daného typu otázek. Pokusím se zde vyrovnat s texty, které ve formě komentářů publikovali Fero Múčka, Peter Bárdy, Filip Titlbach, Vít Štěpánek a Jindřich Šídlo.

Jenom naivní člověk by tvrdil, že uvedený typ dotazu právě v době, kdy sám Pellegrini dával před jednáním Evropské rady — kde se nechal formálně zastupovat Andrejem Babišem — přednost aktivnímu zapojení do kampaně, byl volen náhodně a bezelstně. Mohl padnout klidně již dávno předtím. Vždyť Pellegrini se ve vrcholové politice pohybuje už dlouho.

Ve svých teprve čtyřiačtyřiceti letech stihl být už i předsedou parlamentu a ministrem vnitra či školství. Nu, kdo to má, že ano? A vlastně ani nemusel být adresován jemu, ale v obecné rovině a šířeji formulován třeba předsedovi Ficovi. Proč?

SMER-SD se v tak zvaných kulturně-etických otázkách profiluje výrazně v duchu křesťanského konzervatismu. Ví, proč tak činí. Byla to tato strana, která v roce 2014 společně s tehdy opozičním Křesťansko-demokratickým hnutím (KDH) zabetonovala do ústavy v postsocialistických zemích oblíbenou formulaci o manželství jakožto svazku jednoho muže a jedné ženy.

Peter Bárdy, šéfredaktor portálu Aktuality.sk, tehdy v článku „Tématem se stává sexuální orientace a Smer má problém“ napsal: „Když stojíte v čele kampaně strany, jejíž lídři se odporným a hanebným způsobem vyjadřují o představitelích sexuálních menšin. Když váš kolega Erik Tomáš mává ve vysílání Markízy s fotografií extravagantního účastníka duhového pochodu.... A když při tomto všem se roky spekuluje, zda jste či nejste homosexuál, je zcela pochopitelné, že pro některá média to může být téma. No a je na vás, co řeknete. Zda pravdu, nebo lež.“

Upozorňuji českou čtenářskou obec, že navzdory prezidentské volbě Zuzany Čaputové není Slovensko žádným liberálním rájem s pobíhajícími duhovými jednorožci na rozkvetlých zelených pahorcích. Prosím, zbavme se jednou provždy této pomýlené představy, kterou část českých médií občas navozuje.

Hannah Arendtová napsala ve své knize „Eichmann v Jeruzalémě“ o tehdejším válečném Slovensku toto: „Malá země, v níž žilo dva a půl milionu chudých rolníků a devadesát tisíc Židů, byla primitivní, zaostalá a hluboce katolická.“ Jistě, ta země se od té doby trochu změnila. Těch chudých rolníků už není tolik a nejsou to už ani převážně rolníci. A Židů, ehm, také jaksi ubylo.

Je legitimní ptát se na osobní integritu a věrohodnost představitelů jakékoliv politické strany v jejich osobním životě. Vždyť i Robert Fico to sám vyzdvihl, když veřejně zdůraznil své „katolictví“ v kampani před prezidentskými volbami v roce 2014. Od té doby se vžilo spojení „biřmovaný komunista“ — s odkazem na jeho členství v komunistické straně.

Jistě, jednalo se o náboženskou příslušnost, byť jenom deklarovanou a ideologicky zneužitou, a „přiznal“ se k tomu sám. Ale zkoumat důvěryhodnost a integritu vrcholového politika tváří v tvář proklamacím strany, kterou vede do voleb, je ve veřejném zájmu.

Zopakuji ještě jednou: je to ve veřejném zájmu! Rád bych to kvůli důraznosti i slabikoval, jako to dělává Štefan Harabin, nebezpečná postava slovenské justice a politiky, ale to si opravdu odpustím.

Pro některé voliče a voličky se i tato skutečnost, ať už se nám to líbí nebo ne, může stát závažným faktorem jejich rozhodování. Vzpomeňme na nedávný případ z USA zachycený kamerou a hojně šířený na sociálních sítích, kde křesťansky založená občanka hlasující v demokratických primárkách chtěla vzít svůj hlas pro Peta Buttigiega zpátky poté, co se zrovna dověděla, že žije v manželství s osobou stejného pohlaví.

Za zmínku stojí i podobný případ bývalého belgického premiéra Elia di Rupa, který, jsa pronásledován skupinou novinářů, na jejich opakované narážky typu „Říká se, že jste homosexuál“, zareagoval: „Ano, a co má jako být?“

Nemohu souhlasit s komentářem Víta Štěpánka pro Lidové noviny z 22. února, kde se svébytným — a dodejme, že dost odpudivým — způsobem premiéra Pellegriniho zastal: „V případě politiků jsou zajisté otázky na tělo v pořádku. Zajímejme se i nadále důsledně o to, co dobrého/špatného ten či onen ve funkci udělal, co připravuje, jestli někomu nepřihrál „malou domů“ a tak dále. Ale ne o to, s kým a jak spí. A pokud toto v týdeníku Plus 7 dní nepochopili, je načase zeptat se jich. Paní Kataríno, jak to máte v posteli nejraději? Klasika, či něco tvrdšího?“

Vít Štěpánek zjevně nepochopil (mám-li použít jeho slovník), že postavení, role a zodpovědnost redaktora vůči veřejnosti jsou trochu jiného druhu než v případě ministerského předsedy vedoucího dlouhodobě vládnoucí stranu do voleb.

O něco jemněji hájil premiérovo soukromí Filip Titlbach v komentáři z 21. února v Deníku N: „Pakliže vás někdo nutí veřejně prezentovat svoji sexualitu, okrádá vás o možnost definovat si podle svého, kým jste. Zároveň vás také zbavuje možnosti, abyste si sami zvolili, kdy, s kým a jestli vůbec o tom chcete promluvit.”

Ve svém komentáři k tomuto tématu pro Český rozhlas označuje Jindřich Šídlo, jinak šéfkomentátor Seznam Zprávy, Titlbachův pohled za „přesvědčivý“. Nesdílím tento názor. Necítím se být tímto přesvědčen.

Zdánlivě empatická a ve srovnání se Štěpánkem mnohem kultivovanější obhajoba Pellegriniho intimní sféry je totiž postavená na pouhém subjektivním pocitu „mělo by se respektovat soukromí“.

Dané tvrzení, jak ukážeme, není přinejmenším na základě judikatury slovenského ústavního soudu udržitelné — pomineme-li další argumenty, jakým je už zmíněný společenský konzervatismus a anti-LGBTI rétorika představitelů strany SMER-SD.

Každopádně však je s podivem, že kdysi novináři neváhali a nebáli se pokládat politikům i nepříjemné otázky, odhalovat jejich přešlapy, lži a ano, také pokrytectví. Dnes na to někteří z nich dobrovolně rezignují pod chabou záminkou ochrany politikova soukromí.

Kdybychom žili ve viktoriánské Anglii s její rigidní morálkou, asi bychom tuto pozici mohli akceptovat. Dnes už ale takováto pocitová „argumentace“ jen stěží obstojí.

Paradoxem je, že stanovisko liberálního redaktora Titlbacha se ve svých závěrech neliší od pohledu slovenského konzervativce Fera Múčky ze slovenského deníku Postoj, který ve svém článku s názvem „Gej (sic!) Pellegrini a ponožky v parlamentu: Když demokracii ohrožuje dekadence“ lamentuje nad probíhající kulturní válkou. A ve stylu oblíbené pravicově-konzervativní „Don’t ask, Don’t tell policy“ píše, že „pokud není relevantní podezření, že jeho (premiérův) intimní život překračuje hranice zákonnosti, není to veřejné téma.“

Disclaimer: před mnoha lety jsem do onoho internetového média také nějakou dobu přispíval, než se začalo odklánět směrem, který spolu s některými dalšími podobně laděnými médii poskytl ideologické a názorové podhoubí (zejména ohledně otázek sexuality a rodiny) pro rétoriku radikálních, pravicově-konzervativních sil. Sil, které tento deník v současnosti oprávněně výrazně kritizuje.

Když vytrvale hnojím půdu veřejného mínění toxickými hnojivy boje proti smyšlenému slaměnému panákovi „gender ideologie“ a v duchu nejostřejších kulturních jestřábů americké paleokonzervativní pravice léta varuji před narušením sociálních struktur slovenských rodin, budou-li dva lidé stejného pohlaví neheterosexuální orientace požívat rovná práva jako zbytek populace, nesmím se divit, že z této půdy, za jejíž kvalitu plnou uranu, cezia a americia by se nemuselo stydět ani město Pripjať, vyroste časem nechutný obr používající tu samou, ale mnohem radikálněji servírovanou rétoriku a s pravicí vystřelující výš než dvojkříž umístěný na vrcholu Kriváně. Kdo seje vítr…

Otázka, která byla položena slovenskému premiérovi, má ovšem ještě jednu rovinu, ústavně-právní. Ústavní soud Slovenské republiky ve svém nálezu z 21. ledna 2014 zařadil politiky mezi tzv. osoby veřejně činné. Konstatoval tam, že „tyto osoby zastávají volené či jmenované funkce, jejichž výkon podléhá kontrole ze strany veřejného mínění jako často jediné možné podobě neformálního sankčního mechanismu. Skupinou disponující v této kategorii nejužším ochranným filtrem, jsou politikové.“ Ústavní soud v témže nálezu dále uvedl, že „vstupem do veřejného prostoru musí tyto osoby prokázat vyšší míru tolerance, tedy strpět vyšší míru zájmu o jejich osobu“.

Kdyby někdo nebyl nasycen dostatečně judikaturou slovenského ústavního soudu, nabízím i tu českou. Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 15. března 2005 uvedl následující: „Lze obecně konstatovat, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Na tomto principu je postavena i judikatura Evropského soudu pro lidská práva.“

Toto všechno jsou závažné ústavně-právní formulace, které, rád bych tomu věřil, otevřou oči i těm, kteří nejsou ochotni akceptovat politologický výklad, který přece jen nedisponuje takovou mírou normativní autoritativnosti, jímž oplývá „slovo boží“ Ústavního soudu.

A z jeho judikatury ještě jeden nález. V nálezu řešícím citlivou otázku mezi ústavním právem na informace a ústavním právem na ochranu soukromí z 19. září 2003 soud připustil, že právo na informace by se mohlo dostat do kolize s jinými základními právy. Sice se posuzuje velmi specifický případ, kde nakonec dle soudu převážilo právo občana na informace, ale soud měl za to, že obě základní práva jsou na stejné kvalitativní úrovni.

„Proto jejich střet a kolize se musí řešit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu a pouze konkrétní okolnosti ukrývají v sobě odpověď na to, kterému z těchto základních práv je nezbytné a potřebné dát přednost. V rozsahu takového posuzování je potřeba, aby aplikující orgán i v případě rozporu mezi základními právy respektoval podstatu a smysl kolidujících základních práv,“ píše se v nálezu.

Každopádně, nemáme v „kauze otázka“ onen „aplikující orgán“, jaký předpokládá ústavní soud ve výše citovaném nálezu. A proto si musíme vystačit pouze se zamyšlením, zda právo na informace o soukromém životě exponované politické osobnosti ve vysoké ústavní funkci potenciálně ovlivňující voličské rozhodování má být upozaděno.

Proč? Jen kvůli až donedávna trvajícímu podivnému konsenzu slovenských médií v nějaké konkrétní oblasti tohoto soukromého života, a to právě na úkor práva na ochranu soukromého života této politické osobnosti, tedy osoby veřejně činné? Mám za to, že nikoli. Quod erat demonstrandum.

    Diskuse
    February 25, 2020 v 20.32
    Slovenské volby
    Myslím, že kolega Sekerák docela věrohodně vyložil, proč daná otázka byla v tomto případě na místě, ale stejně by mě asi více zajímala analýza současné předvolební situace na Slovensku.

    Dnes před zprávami vysvětloval Milan Kňažko, proč je pan Matovič slušný a věrohodný kandidát. Je to jediný kandidát opozice, který má nezanedbatelnou šanci volby vyhrát. I když působí popolisticky podezřele "obyčejní lidé" v názva strany, tak by mě zajímalo, jak se na tuto stranu a na pana Matoviče dívá pan Sekerák.
    IH
    February 25, 2020 v 23.32
    U nás krátce před volbami musel vynucený, nebo asi jen uspíšený coming out učinit předseda SZ Matěj Stropnický. Nemyslím si, že to podstatněji ovlivnilo výsledek Zelených. K debaklu se jasně schylovalo již dlouho. Také se nedomnívám, že by mladý Stropnický skončil s politikou v důsledku této své zkušenosti.

    Ukázalo se však, dokonce i v případě člověka mladého a liberálního, navíc v zemi v dané oblasti tolerantnější, že jde o nevhodný zásah do kampaně. Coming out není povinný a ptát se na takto osobní věci kterékoli (známé) jednotlivé osobnosti a navíc v nejcitlivější možné chvíli fér není. Doufám, že k podobným bezskrupulóznostem nesměřujeme. Vždyť řada porevolučních manýr třeba bulváru by dnes již byla stěží možná.

    Také jsem zvědav, jak Slováci "rozdají karty".
    JP
    February 26, 2020 v 13.10
    Položení dané otázky mohlo být v dané situaci z ryze politického hlediska skutečně legitimní; nicméně z hlediska čistě lidského to i tak byla podlost.
    JK
    February 26, 2020 v 15.30
    Josefu Poláčkovi
    Myslíte, že je podlost poukazovat na to, když se politik chová jako pokrytec?
    JN
    February 26, 2020 v 15.58
    Téma sexu či sexuální orientace do politiky přece nevnesly strany konzervativní, ale právě naopak - strany liberální.
    Je tedy nelogické obhajovat "otázku na tělo" právě tímto tvrzením.

    Současnému konzervatismu (ne tomu historickému) je totiž individuální sexuální orientace zcela lhostejná a nevyvozuje z ní (narozdíl od kulturního liberalismu) žádné závěry ani důsledky.

    Jestliže autor článku vydává otázku na sexuální orientaci politika za "otázku na osobní integritu a věrohodnost", tak se tím vlastně oklikou vrací do doby Alana Turinga.

    Tristní na celé věci je, že podle autora by sexuální orientace snad měla rozhodovat i o tom, jaké politické postoje vůbec dotyčnému politikovi dovolíme zastávat. To je skutečně poněkud svérázný liberalismus...
    JN
    February 26, 2020 v 19.46
    V podobné logice jako sám autor bychom se pak také mohli ptát,
    zda vlastně není porušením osobní integrity a věrohodnosti i to, že autor článku působí v Institutu pro křesťansko-demokratickou politiku, think-tanku založeného stranou KDU-ČSL.

    Já bych ale skutečně raději každému člověku přiznal názorovou svobodu, a to bez ohledu na jeho sexuální orientaci či zaměstnání.
    JN
    February 26, 2020 v 23.26
    Možná ještě nakonec přijde i doba,
    kdy konzervativci budou bránit homosexuály proti diskriminaci ze strany liberálů, protože liberálům nejde o samotné homosexuály, ale jen o to, jak jich využít k politickým cílům.
    JP
    February 27, 2020 v 11.35
    Pane Kalousi, kdybyste si alespoň pořádně přečetl daný výrok, než ho začnete - bezhlavě a slepě - kritizovat.

    Napsal jsem naprosto jednoznačně: ta otázka byla položena l e g i t i m n ě - totiž z hlediska čistě politického.

    Jenže vedle tohoto hlediska ryze politického tu byla nevyhnutelně přítomna i ta rovina lidská - a opakuji znovu, v této rovině položení této otázky bylo podlostí.

    Tady neexistuje nějaké jednoduché řešení ve smyslu "všechno dobře" nebo "všechno špatně". Naráží tu jedna hodnota na hodnotu druhou; a v každém případě bude něco nedobře. A je jenom otázkou citu (a dané konstelace), které řešení je alespoň relativně lepší, respektive relativně méně špatné.

    Tady by bylo nutno zkoumat takové nuance, jako: hlásá sám premiér Pellegrini nějaké diskriminační, respektive vůbec konzervativně-reakční názory? Pokud ano - pak by se položení dané otázky opravdu mohlo jevit být legitimním, aby se tím demaskovalo jeho - osobní - pokrytectví.

    Pokud se Pellegrini osobně žádných takových výroků nedopustil - pak by převažoval ten moment, že atak na jeho sexuální orientaci je hanebností, která se pouze maskuje veřejným zájmem.
    JK
    February 27, 2020 v 13.01
    Josefu Poláčkovi
    U politiků je nutno vycházet z presumpce viny.
    JN
    February 27, 2020 v 13.42
    Aha,
    takže sexuální orientace je vina? To jsme to dopracovali...
    JK
    February 27, 2020 v 14.52
    Jiřímu Nushartovi
    Sexuální orientace samozřejmě ne, ale pokrytectví ano.
    JN
    February 27, 2020 v 15.08
    Některým lidem asi z té "diskriminace" úplně přeskočilo.
    Mě je naprosto jedno, jakou má politik sexuální orientaci, důležité pro mě je naopak to, jakou dělá politiku, co prosazuje, zda se ním shoduji či neshoduji v názoru na to, co je správné.

    Politikova sexuální orientace je mi naprosto ukradená. Levicovým liberálům ale asi ne - to sou holt ty paradoxy...

    JN
    February 27, 2020 v 15.16
    Pan Kalous chce tedy asi nejspíš tvrdit,
    že politik, který je gay, má prostě zákaz být konzervativcem, poněvadž kdyby gay byl konzervativcem, byl by jaksi automaticky také pokrytcem.

    Smí být heterosexuál liberálem?

    JN
    February 27, 2020 v 19.54
    "... v nějaké normální zemi, kde se z homosexuality nedělá zbytečně politické téma?"
    Nu, kdo z homosexuality udělal politické téma je přece jasné, pane Krupičko (konzervativci to nebyli). Domníváte se, že když se ještě z homosexuality politické téma nedělalo, byly země více normální?

    Podle mě ta situace homosexuálů v historii často nebyla vůbec jednoduchá a je dobře, že společnost je v současnosti v těchto věcech více tolerantnější.

    Nyní se však ocitáme v poněkud podivné situaci: Liberalismus jako svůj cíl deklaruje poskytnutí prostoru pro svobodu politického postoje i pro svobodné uplatnění lidí s menšinovou sexuální orientací, ale najednou se zde z jakési podivné "liberální" pozice předepisuje člověku, jaký by měl "správně" (tedy v důsledku své sexuální orientace) zastávat politický postoj...

    MP
    February 28, 2020 v 11.36
    Jindřichu Kalousovi
    Vy považujete homosexuální orientaci za vinu? Které všechny podle Vás představují zločin?

    Musím dát za pravdu panu Poláčkovi, jen s drobnou obměnou -- spíše než o podlosti bych mluvil o trapnosti vyplývající z ubohého postavení novinářské profese v obou československých státech.

    Dokonce i politik má právo na minimální soukromí, pro předfejbukévé generace velmi důležitý zdroj integrity osobnosti.Novinář má morální právo toto soukromí výjimečně porušit ve veřejném zájmu. Ale dělá to na vlastní riziko, protože pokud se onen veřejný zájem ukáže jako domnělý anebo příliš slabý, bude ten novinář právem za hovado. Pokud se dokonce jen tím veřejným zájmem ohání, aby zvýšil náklad čísla, ve kterém je např. momentka populární političky nahoře pořízená teleobjektivem bez jejího vědomí nebo utajovaná informace o nemoci slavného zpěváka, klesá i pod úroveň hovada a stává se jedním z neodpornějších a nejpolitováníhodnějších živočichů na této planetě, bulvárním novinářem.

    Obdobně odpornou formu živočicha představuje novinář vydávající soukromý zisk, tedy zlepšení volebního výsledku strany, která ho platí, za veřejný zájem. Což zřejmě nebyl případ té slovenské otázky Pellegrinimu -- náznak o homosexualitě představitele proevropského a liberálnějšího křídla ve SMERU-SD mohl volebně prospět pouze Kotlebovcům a jim podobným -- a za ty pokud vím PLUS 7 opravdu nekope.

    Sekerák sám -- pokud dobře rozumím těm povídačkám o duhových jednorožcích po Slovensku nepobíhajících -- přiznává, že to lidé s nevětšinovou homosexuální orientací nemají na Slovensku právě lehké a ono i tam, kde je společnost možná tolerantnější, není přiznání homosexuální orientace nic banálního. Vynucovat ho před kamerami je ubohost posledního řádu -- že by snad podobné odhalení mohlo vzít vítr z plachet několika Pellegriniho spolustraníků, kteří se oproti premiérovi samotnému pokoušejí ze šíření homofobie vytloukat substituci vlastní politické nijakosti (SMER-SD v programových dokumentech a v aktivním politickém jednání nějaké represe v tomto ohledu nevykazuje, špinavé kompromisy ovšem ano), řečenou ubohost neomlouvá, zůstává nadále presstitucí.
    JK
    February 28, 2020 v 12.01
    Martinu Profantovi
    "Vy považujete homosexuální orientaci za vinu?"
    Omyl (nebo že by se Vám podařil excelentní argumetační faul?), pouze sdílím postoj, který Josef Poláček v sousední diskusi vyjádřil těmito slovy:
    "To pokrytectví, které je Pellegrinimu vytýkáno, je založeno na tom, že je příslušníkem strany, která zaujímá konzervativní, tedy přinejmenším latentně 'antigayovské' pozice. To znamená: on sám praktikuje něco, co jeho strana zavrhuje."

    Pokud jde o tu presumpci viny, tak člověk NIKDY neudělá chybu, když politiky apriori pokládá za lháře a pokrytce. Jeden čas tady nějaké internetové stránky sledovaly výroky politiků a dělaly si čárky za každou prokazatelnou lež. I ti nejpravdomluvnější se dopouštěli lží přinejmenším v nízkých desítkách procent případů. A ti nejosvědčenější borci lhali skoro pořád.
    February 28, 2020 v 13.07
    Už jsem to napsala vedle. Člověk může být gay (čili mít tu orientaci a být si jí vědom) a přitom vůbec nemusí homosexuální styk praktikovat. Pak ovšem s klidem může zastávat konzervativní názory, aniž by někdo mohl tvrdit, že je pokrytcem.
    Doufám, že si někdo nemyslí, že gay, aby nebyl pokrytcem, je povinen homosexualitu praktikovat.
    JN
    Já si myslím, že nemáme vůbec právo soudit. Podle mě to, zda člověk praktikuje nějaký způsob sexu, či žije s nějakým partnerem, neopravňuje nikoho dalšího, aby mu předepisoval, jaké smí mít politické názory či postoje.
    February 28, 2020 v 14.51
    A co když dítě v pohádce o císařových nových šatech řeklo: Císař je nahý!
    Soudilo ho nebo nesoudilo?
    JN
    Nevím jestli Vám správně rozumím, paní Hájková. Pokud Vám tedy rozumím dobře, myslím, že to není ten případ, že jsou to dvě rozdílné věci. Například vlastní intimní život (pokud člověk nikomu neubližuje) je jedna věc a boj za legalizaci adopcí pro stejnopohlavní páry je jiná věc. Politika by se toho intimního života podle mě vůbec týkat neměla, neměla by se jím zabývat. Bohužel "liberálové" to vidí jinak.
    February 28, 2020 v 15.41
    Já jsem pro to, aby se takové intimní otázky nikomu nekladly, protože do toho nikomu nic není. Ale někdy se může stát, že se něco prostě "provalí" a potom je třeba k tomu zaujmout nějaké stanovisko. Může při tom vyjít najevo i nějaké pokrytectví.
    To, že je někdo gay a přitom je proti adopcím homosexuálními páry mi ovšem pokrytecké nepřipadá. Co dalšího má v programu, to nevím.
    Všeobecně vzato, veřejní činitelé patrně musí být vystavení vyšší míře posuzování než obyčejní lidé. Protože i jejich moc je větší.
    Ale ti, kteří otázky kladou, by také měli eticky rozvažovat, na co se budou ptát.
    February 28, 2020 v 17.09
    Tak nevím, jestli to není diskriminace podezírat právě homosexuály ze špatné práce se svojí sexualitou. Oni s ní přece mohou špatně pracovat i heterosexuálové.
    HZ
    February 28, 2020 v 18.10
    Paní Hájková,
    souhlasím s vámi. Samotný fakt, že politik je člen strany, která se deklaruje jako konzervativní, nemusí kolidovat s jeho sexuální orientací a nemusí to být pokládáno za pokrytectví. Pokrytecké by mohly být nějaké jeho výroky na adresu homosexuálů, ale nic takového média necitovala. Přitom by si to určitě nenechala ujít.
    JN
    February 28, 2020 v 19.16
    Kdybych byl Mariánem Sekerákem a řídil se vlastními pravidly
    nemohl bych přece vůbec psát o "smyšleném slaměném panákovi 'gender ideologie'" a současně přitom pracovat pro "Institut pro křesťansko-demokratickou politiku" založený KDU-ČSL.
    Nejedná se tedy vlastně v obou případech (Sekerák, Pellegrini) o "ideologickou diverzi" ve "vlastním vojsku"? :-)
    + Další komentáře