676 medailí z Houstonu a ty čtyři české
Ivo BystřičanVčera jsem v Deníku Referendum vydal zprávu, že čtyři filmy z českého TV cyklu Děti padesátých let vyhrály tři zlaté a jednu platinovou medaili na Worldfest v Houstonu. Dnes poslyšte příběh o mediální a PR manipulaci.
Zpráva o tom, že filmy z cyklu Děti padesátých let, který mapuje osudy potomků lidí uvězněných z politických důvodů v padesátých letech, získaly medaile na mezinárodním festivalu Worldfest v texaském Houstonu, stála za vydání. Pro domácí kinematografii je vždy dobré, když české filmy ve světě oslní poroty a přivezou ceny. Zvlášť, když jde o tak závažný dokumentární projekt. To pak i potěší, že i texaská porota tu závažnost vnímá natolik, že neváhá udělit festivalové medaile. I Česká televize tu zprávu pyšně vydala, neboť je koproducentem cyklu, vedle společnosti Sunfilms a FAMU.
Jenže ouha. Kdybych si zprávu ověřil hned na stránkách festivalu, nemusel jsem dnes psát tento komentář. Kromě čtyř českých filmů z cyklu Děti padesátých let si letos z houstonského Worldfestu odvezlo platinovou, zlatou, stříbrnou či bronzovou medaili rovných 672 filmů. To musel být panečku pěkně dlouhý slavnostní závěrečný ceremoniál. Možná tam lidé s příjmením končícím na Z přebírají medaile ještě teď.
Neověřit si důkladně PR zprávu je holt ten nejhorší novinářský zločin. Po vstupu na stránky festivalu je totiž zřejmé na první pohled, o jakou obskurnost se jedná. Mizerná grafika, kterou snad vytvořili zdarma houstonští středoškoláci v rámci kurzu práce na počítači, nikde žádné fotografie a pak ten nekonečný seznam stovek vítězů. Festival se dokonce chlubí, že medaili letos vyhrálo čtrnáct procent zaslaných filmů. Mezi nimi se skví i reklamní klip na interiér BMW Z4.
Festival dokonce radí, jak natočit film tak, aby vyhrál. Důležité je prý koupit si stativ, protože roztřesené záběry nejsou pěkné. Stativ za pětadvacet dolarů úplně stačí. Pak by se prý nemělo moc zoomovat, taky to není hezké. Ke střihu netřeba si kupovat drahé profesionální programy, vše přece zvládne Windows Movie Maker. A nakonec se vyplatí poslat film na Worldfest v Houstonu, protože zhruba patnáct procent filmů má vždy vítězství jisté.
Worldfest Houston je evidentně festival, který slouží jen k udělování cen. Vynikající byznys, který je pro tvůrce filmů ideální. Slovo Worldfest zní honosně a medaile z Ameriky se v životopise filmu vyjímá skvěle. Stačí pak důkladně připravená PR zpráva produkční společnosti a nepozorný novinář a z marginálních snímků, které nepřijal žádný z českých lidskoprávních festivalů, jsou najednou vítězné filmy z Houstonu. To ve své PR zprávě Zuzana Dražilová ze Sunfilms nakonec využila, aby se do českých festivalů vítězoslavně navezla.
Po mém dnešním upozornění na relativnost úspěchu, kterému se tisková zpráva taktně vyhnula, se Zuzana Dražilová ze Sunfilms vyjádřila takto: „Mně je to tak trochu k smíchu — nicméně, prý jde o 14 % přihlášených projektů. Myslím, že i to je dobrý.“ Já ne. A vůbec už ne, když si představím, že se tento způsob nakládání s fakty uplatňuje při natáčení příběhů potomků politických vězňů padesátých let. Co zdůrazňují a co naopak zamlčují ony?
A proč si něco takového představujete? Je i zde nějaký náznak manipulace? Pokud ano, nezmínil jste ho. Pokud ne, nechápu, proč to vůbec píšete.
Elektronicky ale přišla reakce od jednoho z tvůrců, který se ale podílí na tomto cyklu: "z mého - stále díky tomu nedokončeného filmu - "vypadla" celá část o tom, že tatínek "mé dcery" je podezříván, že podepsal spolupráci s Stb. Místo toho mi "bylo doporučeno" nahradit to tím, že nemohla studovat. Nutno podotknout, že na žádost ČT nikoli producentky."
Kdybyste vyjádřil pochybnosti o kvalitě pořadu, neřekl bych ani slovo, protože na názor má každý právo. Ale takto vyjádřená "pochybnost" je minimálně nefér, ale hlavně je to z novinářského pohledu neetické.
Nevím, jestli jsem pochopil přesně vaše sdělení o stížnosti jednoho z tvůrců, ale teď máte příležitost nějakým způsobem popsat manipulaci i zde - tedy pokud skutečně existuje.
Mějte se dobře.