Andrej Babiš – vidina prámu v tekutých časech

Největší nebezpečí Andreje Babiše a jeho „hnutí“ spočívá v jeho principiálním pojetí moci. Roman Šolc si ve své eseji bere na pomoc slavnou metaforu Zygmunta Baumana.

Na Babišovu hlavu se snáší řada kritik ze všech stran. Stejně tak se ovšem rozšiřují, či alespoň nezmenšují, řady jeho bezmezných obdivovatelů. V souvislosti s Babišem se mluví o mnoha patologických jevech – získávání ekonomických a strategických výhod pro jeho podnik, zneužívání dotací a daňových optimalizacích, ovládnutí několika celostátních médií, tlaku na novináře či jiné kritiky, hrubnutí politické kultury apod. Specifickou kapitolou jsou pak záležitosti jeho trestního stíhání. Tyto jevy ovšem nejsou tím nejproblematičtějším.

Skutečné nebezpečí Andreje Babiše a hnutí ANO spočívá v jejich principiálním pojetí moci. Babišův přístup k vládě je silně autoritativní. Nikoli v tom smyslu, že by plánoval zrušit volby a legitimitu vlády odvozenou od vůle lidu, nýbrž spíše v preferenci modelu „zvoleného diktátora“, či v jemu bližším pojmosloví „zvoleného ředitele firmy“.

Babiš nezpochybňuje formální aspekty demokracie, ale její faktický obsah. S jeho osobou se spojuje idea vlády pevné ruky, neomezované takovými „zbytečnostmi“ jako je otevřená diskuse, dialog s opozicí či občanská participace. Podstata jeho kultu spočívá ve figuře schopného vůdce, moudrého diktátora, jehož nadvládě se lidé podřídí výměnou za to, že na svá bedra přebere jejich starosti a problémy a zbaví je nepříjemných nutností, jako je přijímání rozhodnutí, vlastní zodpovědnost a participace na uskutečňování správy společnosti.

Kritici stavící se pod heslem obrany demokracie proti hnutí ANO zosobněné Andrejem Babišem takřka ztotožňují s destrukcí politiky v České republice – jako by byl Babiš původcem stavu politiky a jeho případnou eliminací z politického prostoru by došlo k jakési restauraci zdravého politična. Babiš ovšem není kauzální příčinou, nýbrž pouze symptomem krize politična.

Tekuté časy
Postmoderní doba s sebou přinesla velké osvobození spojené s velkým traumatem, kterážto se krásně zrcadlí v geniální metafoře „tekutosti“ Zygmunta Baumana. Hodí se nám i zde. Lidé jako by po staletí žili ve světech postavených z pískovcových balvanů, přestavovaných a otesávaných do různých tvarů. Balvany je omezovaly v pohybu, avšak zároveň se o ně bylo možné opřít. Svět balvanů byl jednoduchý – bylo jasně dáno, co je dobré a co zlé, koho je třeba poslouchat a koho je třeba nenávidět, co od života chtít a co od něj ani neočekávat. Některé cesty mezi balvany byly považovány za správné, jiné za špatné – člověk mezi nimi mohl volit, ovšem samotné cesty byly pevně vymezeny, ohraničeny a hodnoceny.

Jenže když svět zdánlivě nezničitelných balvanů – z nichž během posledních tří staletí některé již dosti erodovaly – definitivně zaplavila postmoderna, vyšla najevo jejich skutečná podstata: začaly se drolit, částice písku se vymývaly a pozvolna se začaly rozpouštět v „tekuté modernitě“. Pevně vymezené cesty zmizely pod vodou. Náhle se ukázalo, že se člověk může zbavit omezení a vší předurčenosti, stát se pánem svého života a v tekuté modernitě plavat, kamkoli bude chtít.

Zároveň však přišlo trauma – pokud se všechny orientační body rozpouští, kam tedy má člověk zamířit? Znamená to, že může plavat opravdu kamkoli bude chtít? Ale proč by měl chtít plavat zrovna tím, či oním směrem? Nebo se pod zdánlivě nekonečnou hladinou skrývají pevná skaliska, o něž se bude moci opřít, pokud je najde? Anebo je třeba hledat správný směr, ale na žádná skaliska se při tom nelze spoléhat?

Právě ona poslední představa snad nejlépe odpovídá současné situaci. Ukazuje se nade vší pochybnost, že „dobro“ a „zlo“ nejsou žádné člověku vnější objektivní danosti, které je možné objevit, popsat a řídit se jimi, nýbrž že jsou neustále utvářeny, ustavovány, znovupotvrzovány či revidovány skrze vnitřní lidské hledání a promýšlení a skrze mezilidskou komunikaci ve sdíleném světě. V určitém smyslu nežijeme ve světě, který je předem daný, ale který si sami vytváříme a strukturujeme – což nám dává velkou svobodu, ale zároveň na nás klade odpovědnost. A to nikoli odpovědnost vůči něčemu předem danému, ale vůči sobě, jednotlivě i navzájem.

Postmoderní doba s sebou přinesla velké osvobození spojené s velkým traumatem, kterážto se krásně zrcadlí v geniální metafoře „tekutosti“ Zygmunta Baumana. Foto ruohongwu.com


Pakliže chce člověk i v tekutých časech zůstat intelektuálně poctivým, musí na sebe přijmout těžké břímě. Na jedné straně se ve světě angažovat, být aktivní, činit rozhodnutí a přijímat za ně odpovědnost, postavit se za určité hodnoty, hájit je a prosazovat. Mít dostatek síly k tomu žít v souladu se svým svědomím. Ale na druhé straně mít také dostatek pokory a vědomí vlastní konečnosti, omylnosti a subjektivnosti, a tudíž si být permanentně vědom možnosti, že se může mýlit, že ti druzí, kteří vidí svět jinak, mají stejná práva, a že žít ve světě je možné pouze skrze vzájemnou toleranci a respekt a v dialogu, v němž si nikdo nebude nárokovat absolutnost svého vidění světa, své jediné velké pravdy.

Makety balvanů a prámy s kapitány
Lidé, kterým zmizela pevná půda pod nohama a nyní šlapou vodu, se mohou uchýlit ke dvěma způsobům, jak se vyhnout nutnosti vrhnout se do živlu, zvolit si směr a plavat.

Tím prvním je uchýlit se k pozůstatkům rozpadajících se skalisek, vystavovat na nich makety balvanů, zůstávat na místě a tvářit se, že starý dobrý svět je stále tady. V těchto maketách můžeme rozpoznávat takřka cokoli poskytující nějaký druh systému pravidel. Někteří lidé se uchylují k náboženství (např. ke katolickému křesťanství), k filozofiím (např. k marxismu), ale také k národovectví, idealizované vědě nebo zbožštělému právnímu řádu. Upnutí se k dogmatům, opěvování starých tradic, radikalizace a absolutní nároky jediné pravdy – ať už je sepsaná v Bibli, Kapitálu, či trestním zákoníku – o níž není třeba polemizovat, protože je nezpochybnitelně vtělena do světa, taková je první cesta vzdoru proti tekutosti.

Její perspektiva je ovšem problematická – pískovec se nakonec nevyhnutelně rozdrolí a papírové makety se rozmočí, nic nevydrží navěky. A i kdyby se snad někdy podařilo navrátit svět balvanů, znovu je z písku stmelit, už samo vědomí, že v průběhu své historie prošly zpochybněním a destrukcí, bude tento kamenný svět v jeho podstatě navždy podrývat.

Druhým způsobem, jak se vyhnout plavání, je zachytit se okolo plovoucího prámu. Takový prám je řízen kapitánem, na němž je možné ponechat rozhodnutí, kdy a kam plout, a netřeba se ptát, proč právě tam a zda je to tak správně. Všechny možnosti a místa jsou totiž stejně dobré, hlavně když prám poskytuje pevnou oporu a navíc – moudrý kapitán to jistě s tekutou modernitou umí. A toto je cesta, kterou lidem nabízí právě Andrej Babiš – zdaleka není sám, ale v České republice je jasně nejúspěšnější. Nabízí lidem možnost nestarat se, nečinit rozhodnutí a nechat všechno na něm. On bude rozhodovat a zároveň výměnou za tuto možnost garantovat funkční systém.

Zároveň říká, že není třeba uvažovat a diskutovat, jaký systém by to měl být, protože etická či hodnotová dimenze je irelevantní a on bude za pomoci svého týmu expertů rozhodovat technicistně, pragmaticky a situačně výhodně. Lidé se tak mohou nechat prámem táhnout a užívat si jeho relativní stabilitu a bezpečí. Přičemž si nemusí dělat starosti s tím, kam a kudy plují, s tím, k jakému cíli směřují, a dokonce ani s tím, zda z dosažení cíle budou profitovat spíše oni, anebo autokratický kapitán. Ale jen do té doby, než se kapitán rozhodne pověsit funkci na hřebík. Anebo dokud při velení prámu neudělá fatální chybu.

V obojím případě jde o vztah člověka k tomu, co můžeme nazývat hodnotami, principy, idejemi, či etikou. Zatímco první cesta úniku spočívá v ukrytí se za konceptem etických daností, druhá v popření či alespoň marginalizaci etické dimenze jako takové. Zatímco v prvním případě se říká, že hledat odpovědi na otázky není třeba, protože odpovědi jsou předem jasně dané, ve druhém případě se samotné otázky prohlásí za nepodstatné a hledání odpovědí za zbytečné plýtvání energií. Ve skutečnosti jde ale v obojím případě o totéž – o únik před odpovědností za zaujetí vlastního postoje.

V prvním případě může člověk přijmout postoje předem připravené v úhledném balíčku, a když je volán k odpovědnosti, stačí mu říct „To já ne, to Bůh/Marx/zákonodárce/vědci/národ...!“ Ve druhém případě nemusí zaujímat žádné postoje, jen řekne „Vždyť je jedno, jak to bude, to říká dokonce i Babiš, hlavně když to bude fungovat!“ Své odpovědnosti se neujímá.

Tekutá budoucnost
Jenomže před tekutostí doby nelze uniknout. Všechny snahy o to jsou jen vyjádřením neschopnosti či neochoty s tekutostí se vyrovnat. Na druhou stranu ale můžeme pozorovat, že řada lidí je ochotna dát se všanc a plave – vystavuje se otázkám dnešního světa, odmítá instantní předpřipravené systémy odpovědí a snaží se najít si své vlastní. Čím dál více lidí se odklání od formalizovaných náboženských učení a církví a realizuje spirituální rozměr svého života svým jedinečným, osobním způsobem. Věda se už dávno vzdala ambice být zvěstovatelem jediné univerzální pravdy o světě, ale vymezila si sféry, ve kterých to dokáže a ve kterých nikoli. Navíc věda sama je prostorem permanentních diskusí, dokazování, pochybností a plurality. Stejně tak filozofie. Řada lidí vnímá, že právo není zdaleka jediným normativním rámcem. A tak dále...

Otázkou je, zda se tento trend projeví i v politice. Lidé se aktivizují, participují na veřejném dění, ale i tak v současné době převládá únikový modus poskytovaný Andrejem Babišem. Potíž je ovšem v tom, že Babišovi oponenti z řad politiků přicházejí rovněž jen s únikovými mody, nikoli s alternativou, která by obnášela přijetí tekutosti doby. Politici z mnohých stran s nádechem dogmatismu nabízejí hotové ideologické koncepty, dle nichž je svět plný pevných bodů, jasný a jednoduchý. Jiní se zase pokoušejí o stejnou hru, v jaké dominuje Babiš – stát se vůdcem, který starosti všech sám vyřeší.

Tekuté časy ovšem budou zřejmě vyžadovat jiný způsob politiky. Více participativní, diskurzivní, situační a přitom hodnotový. Ve chvíli, kdy jsme všichni vrženi do vod postmoderny, nemůžeme se spoléhat na ochranu rozpadajících se balvanů ani na spasitele na prámech. Je životně nutné, abychom spolu dokázali mluvit a rozumně diskutovat, společně hledat odpovědi na zásadní otázky vědomi si své lidské sounáležitosti. Jedině tak může naše společenství najít pro všechny své členy přijatelný směr a cíl, na jehož dosažení se lze soustředit a společně jej za vzájemného podporování se dosáhnout.

Snad právě bezprostředně vystaveni tekutosti pochopíme a prožijeme hluboký význam pojmů jako dialog, kompromis, solidarita, konsensus, odpovědnost, tolerance, bratrství či demokracie. Společnými silami se musíme držet nad hladinou a navzájem si pomoci naučit se v divoké době plavat – jinak se v tekutých časech utopíme.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Když vstupujeme do stejné řeky... Sobota, 21.Prosince 2019, 13:32:38

Nějakou chvíli jsem uvažoval, jakým nadpisem obdařím můj komentář k úvahám Romana Šolce. A měl jsem dokonce pokušení ji nazvat "Hoši, kteří spolu mluví". Se sarkastickým upomenutím na první velké české (popřevratové) korupční aféry. Kdy ti "hoši kteří spolu mluví" si dokázali rozkrást velké části národního majetku.

Což nemělo být nijak zaměřeno proti R. Šolcovi samotnému; jeho rozbor přítomného stavu je bezpochyby naprosto trefný, není prakticky co k tomu dodat a co na tom kritizovat. Ale - jeho představy a návody k tomu, jak tento deformovaný stav překonat, přece jenom mají své nemálo problematické body.

Jeho rady totiž jdou fakticky právě tím směrem, že bychom spolu měli navzájem více mluvit. Více si navzájem naslouchat, více sdílet společné hodnoty jako je tolerance, bratrství, demokracie...

A tak mi spontánně vyskočila v hlavě vzpomínka na to, jak to také může zcela reálně dopadnout, když "hoši spolu mluví".

Jako druhý mě napadl možný název "Dva břehy našeho žití". Tady jsem si zase vzpomněl na jednu teologickou diskusi projednávanou v jiném zdejším vlákně, když pánové Štampach a Zajíc použili právě tento příměr, pro znázornění principiálně podvojného charakteru našeho žití - na jednom břehu život vezdejší, a na druhém břehu život transcendentální, spirituální.

Až jsem si pak vzpomněl na tu větu, která teď stojí v záhlaví mého textu. Mnozí už asi rozpoznali, že se jedná o citát z Hérakleita. Který je zde naprosto příhodný právě proto, že se kryje s onou "tekutostí" našeho světa, kterou konstatoval Bauman, a po které sáhl i R. Šolc.

Zopakujme si ale napřed tenor Šulcových úvah: dnešní svět je tedy "tekutý". Ztratil své dřívější jasné kontury velkých ideologií (respektive velkých idejí); dnes se tyto dříve tak dominantní ideje mohou ve své zdánlivé jednoznačnosti a nezpochybnitelnosti reprodukovat už jenom jako dogmata. Strnulá, neživotná. A Šulc má naprostou pravdu v tom, že je tu naprosto lhostejné, zda se jedná o dogmata katolická, marxistická, anebo třeba zbožštělého legalismu.

Jako druhou možnost, jak se vypořádat s tímto "tekutým" světem, Šolc uvádí strategii přimknutí se k velkému vůdci. Který - obdobně jako ty velké ideologie - člověka "osvobozuje" od nutnosti sám hledat svou vlastní cestu životem, svou vlastní pravdu.

Zopakujme si také, v čem Šolc vidí východisko z tohoto deformovaného stavu: "Snad právě bezprostředně vystaveni tekutosti pochopíme a prožijeme hluboký význam pojmů jako dialog, kompromis, solidarita, konsensus, odpovědnost, tolerance, bratrství či demokracie."

Tady se nelze vyhnout otázce, jestli v tomto doufání není obsaženo až příliš mnoho optimismu. A především: jestli to zavržení, odhození všech těch "starých pravd" není až příliš radikální. A jestli po tomto jejich naprostém odstranění nevyhnutelně nebude následovat právě to utopení, kterému R. Šulc chce zabránit.

A teď si uveďme celou, originální Hérakleitovu větu: "Když vstupujeme do stejné řeky, proudí sem stále nové a nové vody".

(Připomínám pro jistotu: ten klasický Hérakleitův výrok "všechno teče" ve skutečnosti Hérakleitos sám nikdy nepronesl. Je to další případ toho, v jak zdeformované podobě se nám mnohdy dostávají myšlenky starých myslitelů. A proroků. Tento výrok pronesl až jeden z Hérakleitových žáků - kteří ale všeobecně nedosahovali myšlenkových výšin svého mistra. Tento výrok je tedy hrubě zjednodušující; dnešní terminologií řečeno, jedná se vlastně o lacinou mediální zkratku.)

Hérakleitos tu totiž ve skutečnosti říká dvojí. Na straně jedné skutečně to, že "všechno teče", tedy že je zde neustálé proudění, neustálá změna.

Ale - on tu říká zároveň ještě něco jiného. Něco, co při zběžném, povrchním pohledu snadno unikne pozornosti. On tu totiž zároveň říká, že tyto "nové vody" (jakožto symbol neustálé změny, "tekutosti") vplývají do s t e j n é řeky.

Hérakleitos tedy - a právě v tom spočívá jeho velikost - ve skutečnosti viděl obojí: jak moment neustálé změny, tak ale i moment stálosti, neměnnosti. A teprve a jedině obojí dohromady nám dá ucelený a pravdivý obraz našeho světa.

A tak se teď vraťme zpět k těm velkým pravdám minulosti, v kterých R. Šulc nevidí nic jiného nežli "balvany minulosti". Nežli prázdná, strnulá dogmata.

Položme si otázku: byla (a jsou) to skutečně a pouze dogmata? Neskrývá se za těmito "balvany" něco, co je samo o sobě pravdivé? Něco, co je i v těch "nejtekutějších časech" momentem stálosti?

Co se asi tak stane, když šmahem zavrhneme všechny tyto "balvany" starých pravd? Bude opravdu výsledkem, že lidé začnou chápat hlubší významy určitých pojmů vzájemného spolubytí? Nebude spíše výsledkem pravý opak - definitivní rozmělnění všeho pravého, všeho pozitivního?

Není vůbec celá ta Baumanova definice současného světa jako "tekutého" až příliš konjunkturální? Odrážející sice napohled dozajista přítomný a viditelný, ale konec konců jenom velmi povrchní rys současné doby?

V tomto neustálém "panta rei" zde naprosto chybí druhá stránka našeho veškerého bytí; ta stránka kterou dokázal vidět Hérakleitos, totiž stránka stálosti v tomto zdánlivě bezcílném a chaotickém proudění.

Takže tedy: buďme velice opatrní, nežli bychom všechny ty staré pravdy hodili přes palubu (abychom zůstali u plavecké terminologie); mohlo by se ukázat, že jsme tu s vaničkou vylili i dítě. A že jsme právě tím ztratili všechno to, co by nás ještě mohlo zachránit před úplným utopením se v chaotičnosti a bezcílnosti současného světa.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Poláčku, Sobota, 21.Prosince 2019, 15:17:5

já jsem kdysi ten obraz řeky (tekoucí vody) použila v jednom svém článku. Ten obraz uplývající vody, která s sebou vše odnáší, symbolizoval antické pojetí času. Zatímco hebrejské pojetí času symbolizovalo semínko vsazené do země, z nějž vyroste košatý strom, který vydá plody. Je to v tomto článku http://denikreferendum.cz/clanek/21742-zivot-neni-nahoda
Píšu tam: "V chápání času dnes, zdá se, u většiny lidí převládá spíš to antické pojetí: stojíme na břehu a život nám někam beze smyslu uplouvá, ztrácí se v dálce jako voda. A to je docela smutné. Hebrejské pojetí času jakožto zrání a naplnění dává světu i člověku větší smysl."
Ten obraz stromu, zasazeného u tekoucích vod, se vyskytuje i v 1. žalmu. Řeka okolo něj plyne, vítr s sebou unáší plevy, ale strom roste dál, neuvadá, a své ovoce dává v pravý čas.

Jindřich Kalous - důchodce

Sobota, 21.Prosince 2019, 15:44:17

"V chápání času dnes, zdá se, u většiny lidí převládá spíš to antické pojetí: stojíme na břehu a život nám někam beze smyslu uplouvá, ztrácí se v dálce jako voda."

Jinde jsem připomněl taoisty. Ti navrhují s tím proudem plynout...

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 21.Prosince 2019, 17:11:32

Většina nemívá pravdu.
Málokdo je ochoten poddat se tomu zmaru. Stát se zrnem v brázdě, které zemře, aby vydalo nový život stonásobně, šedesátinásobně, nebo aspoň třicetinásobně.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

J. Kalousovi Sobota, 21.Prosince 2019, 18:05:34

Občas i taoisté mohou mít dobré myšlenky. Lao-c´ prý řekl: "Moudrý se prosazuje tím, že sám sebe opomíjí". Nepodobá se to zrnu, které samo sobě zemře, když padne do brázdy, aby dalo vzniknout novému životu?

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Sobota, 21.Prosince 2019, 19:11:7

"Občas i taoisté mohou mít dobré myšlenky."
Ano. Občas dokonce i někteří křesťané...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Taoismus versus hebreismus Neděle, 22.Prosince 2019, 13:10:35

To je zase takový naprosto typický protiklad, paní Hájková, kdy každá strana dokáže postihnout jenom jeden aspekt dané věci.

I když ten taoismus spíše hovoří o "rozplynutí se", rozpuštění individuální existence (člověka) v nekonečném oceánu ryzí duchovní esence. Takže fakticky by se spíše asi blížil tomu pojetí hebrejskému: nakonec všechno zůstává stát na místě, a jde jenom o to přivést to k rozkvětu.

Pokud bychom ale opravdu na stranu jednu postavili jenom a pouze to proudění, a na stranu druhou to hebrejské pojetí "zrání" (stromu na jednom místě), pak obojí je stejně tak jednostranné.

Ostatně, zrovna nedávno jsem psal o tom, že to judaisticko-křesťanské pojetí člověka fakticky člověka okrádá o jeho vlastní dějiny. Právě proto že tady všechno má prakticky jenom čistě vertikální orientaci. Jako ten strom - roste vzhůru, zraje; ale nakonec stojí pořád jenom na tom samém místě. A to nejen v čistě mechanickém slova smyslu; ale i v tom smyslu, že on nemá vůbec možnost vyvíjet se někam jinam, než co mu bylo dáno předem. (Totiž v tomto ryze symbolickém pojetí tuto možnost nemá; v rámci reálné evoluce ovšem i ten strom má možnost vlastního vývoje.)

Právě proto jsem do věci vznesl Hérakleita; protože on byl jedním z mála, který skutečně dokázal vidět oba tyto momenty, v jejich nerozlučné jednotě.


To antické pojetí času bylo ovšem fakticky všechno jiné, nežli jenom nějaké jeho bezcílné uplývání. V každém případě Platónův model byl prakticky identický s židovsko-křesťanským: návrat do původního, jako "dokonalý" pociťovaného stavu. A především: jednotlivý člověk (a stejně tak i stát, tedy společenství lidí) měl také "zrát", k tomu stavu naprosté dokonalosti, mravní i veškeré jiné.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.