Sobotní vycházka se nám moc nepovedla, i když jsme se snažili. Snažili dívat se jinam a nevidět odpadky všude kolem. V křovinách i pod stromy, v úžlabinách i docela volně, a o to viditelněji na paloucích a paloučcích. Cítili jsme se osamocení, protože dobrý soused Cikán, kterého jsme potkali, šel na druhou stranu, jeho záda rychle mizela v dáli. Jak jsme od různých věcí vyvržených z domů a dílen nemohli odtrhnout zrak, začali jsme se sami cítit jako odpad, málem podobně vyvržení a orvaní. Honem pryč, nebo člověk začne všechny ty ojeté pneumatiky litovat stejně jako sebe. Začne jejich osud připodobňovat svému a obráceně. Nejvíce mě dojal monitor vězící v nízké rozsoše staré jabloně, možná ho sem vyřadili pro neschopnost cokoliv zobrazit, už ze sebe nedokázal dostat ani písmenko, což mně se jistě brzy stane také. Už bych si na chvíli i sedl a politoval ho, politoval sebe, ale tu do mě naštěstí vjel jako blesk strašný vztek.

Proč to tak je, křičel jsem, proč z přírody někdo dělá smetiště, co je to za lidi a jak jim v tom má člověk zabránit? Křičel jsem stále dále, až skřivánek vysoko se třepotající na poměrně čistém nebi utichl, aby mi zasviněný revír nejspíš přenechal. Na chvíli jsem utichl také. — Jak je to možné a co to vlastně znamená? Už za chvíli jsem znovu rozhazoval rukama do všech světových stran. Vyděšená straka rychle balila ruksak a mizela za Cikánem.

Když jsme se všichni dostatečně vyzuřili, schlíple jsme se vlekli k domovu. A napadaly nás samé konstruktivní myšlenky:

To je tím, že lidí, kteří krajinu vnímají jako přírodu, jako výraz přívětivých sil země a tvořivých schopností člověka jako dlouhodobý soulad obého, v krajině ubývá. Pořád je méně těch, kdo se podílejí na jejím obdělávání a vzdělávání. My ostatní už nemáme ani čas na obdiv a uznání takového díla. Zdá se nám tak vžité a obyčejné, bez zvláštní hodnoty: Pouhé rokliny, prohlubně, úžlabiny, louky a palouky — a co má bejt?

To je tím, že než se u nás povolili a zavedli ekologové, byla čistota krajiny normální lidskou starostí, teď je to věc ekologie a starost o přírodu výsadou ekologů, ochranářů …, tak aspoň vidíte, jak se starají! — říkají si někteří.

To je tím, že mnohým lidem zesmetišťování životního prostředí nevadí ani doma, soulad tvořivých schopností člověka a nápodoby přívětivých sil země si užívají virtuálně prostřednictvím monitoru dosud neusazeného do rozsochy staré jabloně, a to podle svého gusta, aniž by museli vstát ze židle.

To je tím, že odpadu máme více než schopností a možná i sil dokázat se mu bránit a nějak kultivovaně se ho zbavit. Rozmanitost tovaru je lákavá a jeho proměna na odpad záludně rychlá, jakoby stačilo stisknout Delete.

To je tím, že nám chybí fáze poznání — odpad leží už na pultech obchodů, na což žádná reklama, a možná ani rodiče a učitelé neupozorňují.

To je tím, že na údržbu veřejného prostoru nejsou peníze, síly ani lidé — kteří by nejen stáli o kvalitu toho prostoru, ale bránili by ho jako hodnotu.

V úvahách jsme pomalu došli zpět do našeho městečka. A já se rozhodl, že hned začerstva zajdu za naším starostou, vždyť původním povoláním je ekolog. Když jsem si ale představil, jak začne na radním stole rozvinovat mapy a zjišťovat, co je či není na našem katastru, zastavil jsem se. To nemá cenu. Ten problém náš katastr značně přesahuje, a přistavený kontejner tu i onde na účet města odvede pozornost jinam — že pokoutné zamořování krajiny je starostí města.

Vrátil jsem se od radnice domů a pokojně a bez vzteku začal sbírat na parkovišti vedle našeho domu krabice od pizzy a další obaly, které lidé vyhazují z aut, když v nich dojedí.

Nejdůležitější je, abych se sám dobral pokojné mysli. Abych se klidně vrátil do časů Občanského fóra a znovu v našem zastupitelstvu oživil jeho starý program. Vždyť tehdy o zlepšení kvality veřejného prostoru stáli všichni! Všichni chtěli čistý les a přírodu bez černých skládek — tomu se tehdy tak říkalo —, vyčistit rokliny lidé dokonce požadovali! Vůbec jim to nebylo jedno, protože i malý zjevný venkovský nepořádek usvědčoval starý režim jako celkově špatného hospodáře. Ačkoliv i tehdy to tam naházeli lidé, občané, stejně byl viníkem stát.

Kdo je ale viníkem dnes?, marně přemýšlím. Přesto náš starý program OF vyštrachám a na zastupitelstvu, které máme 22. 4. 2010, příslušné pasáže o kultivaci krajiny znovu přečtu. Ostatně, nějaký program ta naše ODS, za niž nezávisle působím, mít musí. Suše řeknu, že úkol, s nímž před dvaceti lety všichni souhlasili, zůstal nejen nesplněn, ale stav se podstatně zhoršil.

A kdo ví, zda takových aktuálních bodů v našem starém programu není více.