Nedávno mě zaujala zpráva, že v Kalifornii, které hrozí státní bankrot, propustí 6 500 vězňů a zmírní dohled nad dalšími. Chtějí tak ušetřit až sto milionů dolarů. V kalifornských věznicích je 167 000 lidí a stát to stojí kolem osmi miliard dolarů, což je 11 % rozpočtu a to je víc než putuje do školství.

Při dalším pátrání jsem nalezl informace z nedávné studie vypracované na University of Michigan, která uvádí, že ve vězení je jeden ze sta Američanů, a u některých skupin obyvatel jsou čísla ještě daleko vyšší: „ Každý 36. dospělý hispánský muž a každý 15. dospělý černý muž jsou za mřížemi. Ve věkové skupině mezi 20 a 34 lety je to každý devátý černoch. Zatímco za posledních 20 let poklesl počet násilných zločinů o 25 %, vězeňská populace se ztrojnásobila. V USA je uvězněno víc lidí než v kterékoli jiné zemi. Druhá v pořadí je Čína, kde je za mřížemi 1,5 milionu lidí.“ Ve Spojených státech jsou to tedy 2,3 miliony vězňů, v Číně s obyvatelstvem čítajícím jednu miliardu tři sta milionů je jeden vězeň na 700 obyvatel.

Jeden z odborníků ve studii říká, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byla opuštěna idea rehabilitace, a skončily snahy o přípravu vězňů na nové zařazení do společnosti. Věznění slouží jen k odstrašení a jako odplata, nebo jako odkladiště lidí, kteří nemají ve společnosti uplatnění. Mladá Američanka žijící v Praze mi nedávno vyprávěla o svém bratrovi, který se opakovaně za drobné delikty záměrně vrací do vězení, protože ve světě „venku“ si vůbec neví rady.

Navíc se ukazuje, že v komunitách, které posílají víc lidí do vězení, zločinnost neklesá, ale stoupá. Jedním z důvodů je i nákladnost vězeňského systému, který odčerpává prostředky potřebné pro rozvoj společnosti, jak ukazuje příklad Kalifornie, ale i řady dalších států USA, které už z úsporných důvodů byly nuceny vězně propouštět.

V americkém vězeňství se od osmdesátých let šíří privatizace. Ve více než 250 soukromých věznicích je vězněno kolem 100 000 vězňů. Při nákladech v průměru 30 000 dolarů na vězně za rok dosahuje obrat pěkné tři miliardy a trh je evidentně dost velký. Důvodem je, jako v jiných případech privatizace, pohádka o větší efektivitě soukromých provozovatelů. Při bližším zkoumání se ukazuje, že soukromé věznice nejsou levnější a jejich péče o vězně je horší, protože šetří na personálu, takže v nich například dochází k častějšímu napadení strážných i mezi vězni navzájem. Prostá úvaha také napoví, že stejně jako soukromé firmy, které dodávají žoldáky do válek v Iráku, Afghánistánu a jinde, nemají zájem na ukončení konfliktu, tak i soukromé vězeňské firmy jistě rády vidí své chovance vracet se zpátky.

Ve srovnání s tím je situace u nás skoro idylická. Ze Statistické ročenky Vězeňské služby České republiky za rok 2009 se lze dozvědět, že v ČR bylo na konci roku 2009 ve vězeních 19 374 odsouzených a 2 360 obviněných. Vzhledem k počtu obyvatel máme jednoho vězně zhruba na 510 lidí. Od roku 2002, kdy byl za posledních deset let nejnižší počet nástupu odsouzených do výkonu trestu odnětí svobody (10 076), přes určitou stabilizaci (kolem 12 000) v letech 2004 — 2006, počty postupně stoupají až na loňských 15 219, a překonávají tak i údaj z roku 1999, kdy to bylo 14 254.

Kapacita věznic byla překročena na 113 % (to je průměrné číslo, u jednotlivých věznic je to i kolem 130 %), takže i u nás se objevuje problém nedostatku peněz na udržovaní provinilých občanů pod zámkem, a hledají se cesty k šetření jako jsou např. alternativní tresty. I u nás už se občas mluví o privatizaci věznic. Dá se očekávat, že s prohloubením sociálních dopadů krize nároky na vězeňství porostou, zvláště v případě, pokud nebude ve volbách podstatně omezen vliv pravicových stran.

Porovnání statistik vytržených z kontextu mají samozřejmě jen omezenou vypovídací schopnost, ale údaje o vězeňství jsou důležitým ukazatelem o stavu společnosti. Vzhledem ke stále ještě rozšířené fascinaci „americkým způsobem života“ a uspořádáním americké společnosti, která se sama označuje za maximálně svobodnou, takže má svobody dost i na export, mohou taková srovnání ukázat, jaká je cena svobody tohoto typu. Cena je zdá se vysoká.

U nás se v devadesátých letech při skokovém mnohonásobném nárůstu kriminality také říkalo, že je to cena svobody, protože přece minulý režim potlačoval kriminalitu jen za cenu všeobsáhlé kontroly společnosti. Pro některé politiky za všechno můžou komunisté dodnes. Ostatně i komunisté tvrdili, že za potíže systému mohou přetrvávající zbytky buržoazního myšlení. Jistě mají obě strany kus pravdy, žádná společenská změna se neděje na zelené louce, ale staví se na brown fields kontaminovaných minulými dějinami, až bůh ví kam zpátky. Ale i když nám část současné duchovědy tvrdí, že myšlenka pokroku je děsivý omyl, který způsobil nejhorší zpátečnické orgie v dějinách, přece jen se člověk neubrání představě, že když se snažíme změnit společnost, děláme to proto, aby ta nová byla aspoň trochu lepší.

Vybojovaná svoboda od útlaku po roce 1989 byla nepochybně pokrok, ale nebyla dostatečně vyvážena svobodou podílet se na rozpravě o budoucím směřování a na řízení společnosti a mít spravedlivý podíl na společenském bohatství. Mafiánská privatizace výrobních prostředků ve společenském vlastnictví ukázala rychle a brutálně meze nové svobody podnikání a vytvořila také nové, asociální vzory úspěšnosti. Ideologická okupace většiny médií a vzdělávacích a kulturních institucí vedla k potlačení veřejné debaty, která se teprve v posledním čase zotavuje. Ukrajování veřejného prostoru pokračuje nadále ve fyzickém i obecném smyslu. Zabírání místa pro soukromé komerční aktivity nebo pro soukromou dopravu jde ruku v ruce se snahami o privatizování veřejných služeb. Rostoucí počet lidí, kteří nemají šanci se postarat sami o sebe, nemohou se plnohodnotně podílet na životě společnosti, zvyšuje náklady na udržení stávajícího systému. A jsou to vždycky nejen náklady finanční, ale i ty důležitější ztráty důvěry, společenské soudržnosti, schopnosti a ochoty tvůrčím způsobem se angažovat. Nějak tak končil předchozí režim.

Společenský systém, který musí na vězeňství vydávat víc než na školství, nemá budoucnost. Abychom k takové společnosti přestali směřovat, je prostě třeba podporovat víc školství a kulturu, stejně jako bránit další veřejné statky. Nejvyšší čas začít měnit směr — snad volby pomohou.