Mýtus mládí

Eva Hájková

Myšlenka, že mladí lidé změní starý nefunkční svět v něco nového a lepšího, se v západní civilizaci objevovala zejména v souvislosti s hnutími, která usilovala o radikální změnu společnosti. Nakolik idea vešla ve skutečnost?

Mýtus (či přímo kult) mládí je průvodním jevem moderní doby, která jakoby zrychluje životní tempo a je zaměřena na výkon. V tradiční společnosti bývali staří lidé oceňováni pro své životní zkušenosti, které mohli mladým předat. Počet starých osob byl dřív relativně nízký, protože se poměrně málo lidí dožilo vyššího věku.

V naší dnešní společnosti je tomu obráceně. Rodí se málo dětí a lidé se dožívají vysokého věku. Staří už nejsou vzácní. Je jich mnoho a jejich zkušenosti už se necení. Doba se mění takovým tempem, že jakékoliv životní zkušenosti rychle ztrácejí význam.

Mýtus mládí se v západní civilizaci objevoval zejména v souvislosti s hnutími, která usilovala o radikální změnu společnosti. Velmi se pak rozšířil v šedesátých letech dvacátého století. Až do té doby se teenageři snažili oblékat jako dospělí. Poté se dospělí začali oblékat jako teenageři. Ale nejde jen o touhu působit mladším dojmem. Mýtus mládí je spojen s mýtem autentičnosti.

Ujímá se myšlenka (i když ne zcela nová), že děti a mladí lidé musí být samosebou lepší (upřímnější, autentičtější) než staří, neboť jsou ještě nezkažení světem a životem. Ještě se nenaučili nosit před světem masku a jsou tedy přirození a nevinní. Ruku v ruce s tím přichází zpochybnění dosavadního chápání moderní (západní) civilizace jakožto vyššího či pokrokovějšího stupně společnosti, než jsou tradiční mimoevropské kultury.

V době kulturní revoluce v Číně Rudé gardy složené z mladých lidí účtovaly nejen s politickými špičkami, ale s autoritami všeho druhu. Repro DR

Stopy tohoto přístupu bychom našli už u J. J. Rousseaua, předindustriálního kritika západní civilizace. Rousseau preferoval volnou výchovu v souladu s přírodou, čili s přirozeností, pochopitelně pokládanou za zdravou (protože původní). Rousseau pokládal nejenom děti, ale i příslušníky přírodních národů za autentické, nezkažené světem civilizace. Romantický mýtus „ušlechtilého divocha“, který jsme kdysi nadšeně prožívali třeba v příběhu o Vinnetouovi, pochází možná od Rousseaua.

Ačkoliv úplná novinka to nebyla ani tenkrát. Už v sedmnáctém století se pokoušeli jezuitští misionáři v Latinské Americe o vytvoření nové (dokonalejší) společnosti složené z domorodých obyvatel. I oni vycházeli z myšlenky, že je to civilizace, která lidi kazí. Proto vkládali velké naděje do přírodních národů.

Prý se jim celkem dařilo vést indiány, kteří předtím neznali zemědělství, k obdělávání půdy, k přátelské spolupráci a pospolitému životu podle jezuitských představ. Jezuitský stát v Paraguayi byl však brzy vyvrácen. Jednak kvůli mocenským zájmům a snad i z něčí touhy po domnělém zlatě. https://legacy.blisty.cz/art/34126.html

Šedesátá léta

Šedesátá léta přinesla západnímu světu sexuální revoluci, průlom v oblékání a v životním stylu vůbec. Mnoho lidí si od toho slibovalo, že dojde k odstranění útisku, nesvobody, a tedy společenského zla vůbec. Že se postupně utvoří nerepresivní společnost, v níž už nikdo nebude nikomu nic vnucovat nebo zakazovat, a nikdo tedy nebude mít důvod být na lidi zlý. Jak by řekl apoštol Pavel: „Vždyť hřích bych nepoznal, kdyby nebylo zákona“. Jenže jim v tom, bohužel, chybělo něco, co Pavel pokládal za důležité.

V polovině 60. let přichází Bob Dylan s písní The Times They Are a-Changin, v českém prostředí též známé pod názvem Časy se mění. Volně přeloženo se v ní zpívá: „Matky a otcové, je čas odejít. A nekritizujte, co nedokážete pochopit. Vaši synové a dcery už se dostali z vaší moci. Jděte z cesty, když nemůžete pomoci.“ Realita světa je nazírána jako generační problém.

Změny se však neděly jenom na západě. V roce 1966, po nezdařeném čínském Velkém skoku, který přinesl zemi hladomor, patrně potřeboval Mao Ce-tung ukázat na nějaké viníky, a tak podnítil mládež k tzv. kulturní revoluci, v níž Rudé gardy složené ze sotva odrostlých mladých lidí účtovaly nejen s politickými špičkami, ale s autoritami všeho druhu — s domnělými „nepřáteli lidu“.

Mao zdá se také vsadil na generační problém. Sám o sobě tvrdil, že prvním kapitalistou, s nímž v mládí bojoval, byl jeho otec. Maovým záměrem bylo vymýtit v Číně tradičního konfuciánského ducha, kterého prý nenáviděl. Mladí revolucionáři pálili knihy, ničili kulturní památky a historické budovy a lynčovali podezřelé funkcionáře. Země se ocitla v chaosu. Jak hluboce to asi muselo otřást Čínou, která kdysi tolik uctívala stáří, a dokonce prý věřila pověsti o tom, že mudrc Lao-c´ se narodil už s šedivými vlasy?

Sovětští i naši komunisté, převážně mnohem konzervativnějšího ražení, než byli ti západní i než byl Mao, čínské experimenty včetně řádění Rudých gard odsoudili, ale zároveň si neradi přiznávali nedávný kult osobnosti J. V. Stalina a rozsáhlé zneužití moci i tragédie, k nimž docházelo v době jeho působení. To všechno zůstalo i nadále „kostlivcem ve skříni“, o němž se nemluvilo. Už dávno se u nás nezpívalo, že „mladý je každý komunista“.

Mýtus pokračuje

Všeobecně rozšířený mýtus mládí nicméně stál i v pozadí sametové revoluce, kterou (jak jinak?) zahájila mládež, respektive studenti. Sám Václav Havel prý vkládal velké naděje do mladých lidí; do toho, že staří postupně vymřou a zůstanou jen ti mladí, dosud nezkažení totalitou. Nyní, po třiceti letech od sametové revoluce můžeme posoudit, nakolik se jeho očekávání nového, lepšího světa naplnilo.

Boj proti domnělému „patriarchátu“ pokračuje i dnes, přestože autorita a moc vůbec nemusí být totožné. Stejně tak se ve světě udržuje mýtus mládí, které změní svět k lepšímu — například v mediální prezentaci boje šestnáctileté Grety za klimatickou spravedlnost. Až dosud se sice většina mladých hrdinů na stará kolena nějak přizpůsobila dosavadnímu světu, nicméně pořád se věří, že se to jednou těm nezkaženým mladým lidem konečně podaří.

    Diskuse
    JP
    October 6, 2019 v 12.20
    Systémová změna a generační konflikt
    Už Platón ve svém díle "Politeia" vyjádřil hluboké pohrdání nad (liberalistickou) demokracií kromě jiného pro to, že v ní panoval kult mládí. Platón se posmíval dětinskosti dospělých mužů i starců, kteří se s vypětím všech sil snaží vypadat mladí, napodobují nedospělé mladíky v jejich oblékání, v jejich způsobu řeči, dokonce snad i ve způsobu chůze!

    Přitom právě v antice platilo stáří obecně za znak - či snad dokonce přímo předpoklad - pravé životní moudrosti; a proto Platón tento kult mládí pěstovaný v demokraciích pokládal za jeden z nejviditelnějších symptomů její degenerace, její povrchnosti, jejího vzdálení se od všeho, co by mohlo - a mělo - mít pravý, rozumný, substanciální charakter.

    "Nevěř nikomu nad třicet!" bylo heslo radikální protestující mládeže let šedesátých. Platón by oproti tomu daleko spíše řekl: "Nevěřte nikomu pod třicet; neboť mladý člověk před třicátým rokem svého věku ještě nikdy nemůže být natolik rozumný a zralý, aby dokázal opravdu odpovědně posoudit, co je pravé a pravdivé a co je pouze šalba a klam."

    Zcela svérázně (a jaksi "počesku") tento spor generací svého času vyřešil Jan Werich, svým jadrným výrokem, že "no však on každej starej vůl byl jednou taky mladej - vůl!"

    To znamená, podle Wericha je ten generační protiklad ve skutečnosti pouze fiktivní; ta pravá dělicí čára jde někde zcela jinudy, a kdo je tupohlavý omezenec ve své dospělosti, ten na tom asi nebyl o moc lépe ani v dobách svého mládí.

    Na straně druhé je ovšem nutno uznat i to, že určité "tupohlavé" režimy či struktury jsou skutečně personálně úzce propojené s určitou generací, která jimi byla socializována, která v nich vyrostla, a která se v nich usadila na teplých a výnosných křeslech a pozicích. A překonání takovýchto poměrů pak skutečně musí obvykle jít ruku v ruce i s - alespoň určitou - generační obměnou.

    Francouzští studenti - poté co v osmašedesátém neuspěli se svým pokusem o přímou, radikální přeměnu společenských a politických poměrů - vyhlásili heslo o "dlouhém pochodu institucemi". Tedy s tou představou, že když už se jim nepodařil přímý atak, pak se tedy musí státu a jeho institucí zmocnit "plíživou cestou", tím že postupem času - a přirozené generační obměny - oni sami obsadí státní instituce, a přemění je ve svém vlastním (revolučním) duchu.

    Tak tedy: zdařil se jim jejich zájem? V době, kdy už oni sami dávno jsou "starou generací", a kdy už oni sami plně ovládají ty státní instituce - změnilo se něco zásadního na fungování státu? Na jeho odcizenosti od lidu a občana, proti které oni tehdy tak angažovaně bojovali?

    Na straně jedné je možno asi nemalým právem říci, že se nezměnilo naprosto nic. Že ten pocit odcizenosti přetrvává stejně tak, jako byl předtím. (O čemž právě ve Francii může nad jiné viditelně svědčit nedávná revolta "Žlutých vest".)

    Na straně druhé podle výsledků jedné ankety v Německu ohledně toho, jak (mladí) lidé vnímají činnost a charakter státních zástupců, se v tomto ohledu přece jenom něco značně zásadního změnilo: jestliže především mladá generace dříve státní zástupce pociťovala jako součást represivní moci státu, tak dnes jsou tito vnímáni spíše jako osobně angažovaní, ale konec konců bezmocní bojovníci proti molochu státní moci respektive korupci.

    Takže je možno stejným právem říci, že se něco přece jenom změnilo, jako to, že se ve skutečnosti nezměnilo nic.

    Snad by bylo možno nejspíše konstatovat: systém (odcizený) státní moci sám zůstal zachován; ale ve srovnání s autoritativním poválečným obdobím se přece jenom změnil charakter jeho fungování.
    JK
    October 6, 2019 v 14.08
    Každá nastupující generace je po vymření pamětníků odsouzena zopakovat si všechny hovadiny, kterých se dopustily generace minulé.
    PK
    October 6, 2019 v 14.22
    Joj, to je zase moudrost :o) (myslím to bezprostředně nade mnou)

    Jedno je jisté. Dnešní mladí, vyrostlí ve svobodě, si ji už opravdu nenechají vzít od dědků, kteří nostalgicky vzpomínají na minulý režim :o)
    October 6, 2019 v 14.25
    Panu Poláčkovi
    Ovšem ta Werichova představa, že člověk je pořád stejný, že se nemůže změnit, respektive že neexistuje nic jako zrání, to je zase jiný mýtus.
    HZ
    October 6, 2019 v 15.12
    Paní Hájkové:
    To Werichovo rčení má se zráním společné leda to, že zraje i blbost.
    JK
    October 6, 2019 v 15.33
    Jako každý bonmot, i ten Werichův časem při kolování mezi lidmi doznal různých parafrází. Jedna z nich docela posouvá smysl jeho (údajně) originálního znění.

    "Však on každej starej vůl byl jednou taky mladej bejk!"

    JP
    October 7, 2019 v 14.09
    Ano, paní Hájková, jak už napsala paní Zemanová, ten smyslu toho Werichova výroku byl poněkud jiný. To docela určitě nebylo míněno tak že člověk by neměl žádnou schopnost vlastního osobního zrání či růstu.

    Zcela zřejmě tím mířil na ten uměle vytvářený generační protiklad. Kdy staří (někteří) se vyvyšují nad mladé, s tím že ti ještě ničemu nerozumějí; zatímco mladí (někteří) se přezíravě dívají na ty starší s tím, že ti už prý patří jenom do starého železa.

    A pak to celé rozťal Jan Werich s tím, že kdo - ať už z kteréhokoliv z obou táborů - vůbec může jenom uvažovat a argumentovat takhle hloupě, tak ten sám 1. buďto za svého mládí také nebyl nijak inteligentnější; anebo 2. ve svém stáří také nebude o nic lepší.

    Zkrátka: otázka lidské hlouposti leží někde úplně jinde, než v rozdílu věku.
    PM
    October 7, 2019 v 15.03
    Nezapomínal bych na skvostné úspěchy
    civilizačního procesu lůna křesťanské civilizace.
    Tedy na technickou vynalézavost, která umožňuje neoddiskutovatelně zdařile a masově šlechtit
    jak politování a nářek nad lidskou omezeností, tak i masové projevy omezenosti samé.....bych dodal.