Rozhovor s L. Houdkem: Jak jsme naučili albíny v Africe vyrábět opalovací krémy

Z vrozené potřeby pomáhat potřebným se Lukáš Houdek nejprve ocitl v situaci, kdy vezl do Afriky dva kufry opalovacích krémů pro tamní albíny. Nedlouho poté začal s dvěma dalšími nadšenci krémy sám vyrábět. A teď učí albíny, jak na to sami.

Zuzanavlasat_1_

Zuzana Vlasatá

13.09.2019 11:09

Jste vystudovaný romista, koordinujete projekt Hate Free, který se pod hlavičkou úřadu vlády a Agentury pro sociální začleňování zasazuje proti rasismu a nenávisti. Fotografujete. Nově jste ale také výrobcem ochranných krémů pro albíny v Africe…
V podstatě ano.

To není úplně běžná kombinace povolání.
To ano, zvláště přiznám-li, že jsem měl většinou čtyřku z chemie…

Jak se tedy seběhlo, že se z vás stal výrobce krémů s UV filtrem pro africké albíny, kteří ve své domovině trpí nejen sluncem, ale i množstvím společenských předsudků?
Je to kupodivu docela jednoduché, ale bez malého týmu nadšených chemiků bych to opravdu nedokázal. Jsme v tom od počátku společně. Spojili se je mnou před necelým rokem, když jsem jel do Ghany mapovat pro českou ambasádu při příležitosti výročí česko-ghanských vztahů osudy Ghaňanů, kteří vystudovali v Československu.

A jak se vám do této cesty připletli právě albíni?
Pokaždé, když takhle někam cestuji, ať už na dovolenou nebo pracovně, se z toho snažím ještě něco dalšího vytěžit. Mapoval jsem si tedy témata, která by souvisela s mou prací v HateFree, a narazil právě na albíny. Oslovil jsem jednu tamní asociaci, domluvili jsme si schůzku a rozhovor. Vedle toho mě poprosili, jestli bych nemohl dovézt pár opalovacích krémů, pokud mi něco zbylo doma po letní sezóně. Krémy s ochranným faktorem jsou v Africe hrozně drahé a albíni bez nich často onemocní rakovinu kůže.

Napsal jsem jako obvykle v takové situaci výzvu na Facebook, jestli někdo doma nemá taky nějaké přebytečné krémy. Jenomže se to začalo rychle šířit, sdílely to i různé herečky, a já jsem nakonec místo přípravy na cestu organizoval dva týdny sběr krémů. Musel jsem pak kontaktovat letecké společnosti, aby mi dovolily ten náklad převézt. Společnost Air France mi dala k letence dva kufry navíc.

Kolik krémů jste vezl?
Sedmdesát kilo. (smích) Současně se mi ale ozval chemik z Brna, Vojta Kundrát, který kromě toho, že staví školu v Tanzánii, také vyvinul nejlevnější filtr na vodu na světě. Z úplně zabahněné vody dokáže udělat vodu pitnou. No a protože prostředí afrického kontinentu zná, byl trochu naštvaný na tu naši sbírku krémů. Bral to tak, že zas někdo veze odpadky do Afriky. Jinými slovy – krátkodobá pomoc, která nic neřeší a kterou sám nesnáší.

Co vám tedy navrhl?
Řekl, že pokud jsem pro, můžeme zkusit vymyslet, jak to udělat, aby se ty krémy daly vyrábět v místě. Že to podle něj bude snadné. Sám vytipoval druhy tuků, které jsou pro výrobu krémů potřeba. A já jsem měl za úkol skrz albíny zjistit, kde by se daly odebírat, kolik stojí a podobně. Později Vojta získal ke spolupráci Andreu Němcovou z chemické fakulty Vysokého učení technického, která se zabývá vývojem kosmetiky. Takto vznikl náš tříčlenný tým dobrovolníků, od té doby spolupracujeme.

Od kdy se tato spolupráce datuje?
Od loňského podzimu. Když jsem dovezl potřebné materiály z Afriky, kolegové se hned pustili do vývoje.

Předpokládám, že pokud chcete vypustit na trh nějaký kosmetický přípravek, musíte respektovat sadu konkrétní a poměrně přísných pravidel. Na co jste narazili v Ghaně?
Pokud chcete v Evropě distribuovat krém, musíte mít povolení, registraci a další náležitosti. My jsme předpokládali, že vzhledem k tomu, že si krém budou albíni v Ghaně vyrábět sami pro svou vlastní potřebu, obejdeme se bez formalit. Ale narazili jsme, registraci od místních úřadů potřebujeme. V Ghaně jsou tato pravidla prakticky stejná jako v Evropské unii. Takže jsme se narychlo přihlásili do registračního procesu, který je právě v chodu. Testováním, které nás k procesu registrace vůbec pouští, jsme prošli.

Kolik času to zabere?
Pár měsíců. Musíme zjistit, jakou má ten krém expiraci. Na vývinu krému našeho typu normálně pracuje tým lidí a mají na to třeba rok, v jehož průběhu všechno testují – stabilitu, expiraci a tak dále. To v našem případě teprve musíme uskutečnit, abychom věděli, jaké datum expirace uvést do registračního formuláře. Na tom teď stojí dotažení projektu.

K jakému cíli spějete?
Chceme, aby si krémy albíni vyráběli sami. Od počátku komunikuji s albínským aktivistou, jehož jméno je Kwame Adrews Dakhlo a který pracuje pro organizaci Engage Now Africa, což je lokální pobočka americké mormonské organizace. Právě oni mají jako jedni z mála program pro albíny. Dělají osvětu, rozdávají krémy – to jim jsem na samém počátku celé akce dovezl těch sedmdesát kilo krémů a oni je předávali dál. Oni jsou ti, kdo bude krémy vyrábět a budou na to zaměstnávat další albíny.

Takže chcete projekt udržet v nekomerčním režimu?
Ano. Ochranné krémy dnes v Ghaně seženete – v některých supermarketech nebo v lékárnách, ale dvě stě mililitrů stojí kolem třiceti dolarů. To je pro albína, který je na tom z důvodů stigmatizace často velice špatně ekonomicky, naprosto nedostupné.

Na kolik přijde váš krém?
Nyní jsme na dolaru výrobních nákladů u faktoru třicet, u faktoru padesát je to asi jednou tolik.

Kolik pracovních míst předpokládáte, že vytvoříte?
Určitě jen pár. Už teď je ale několik lidí, kterým projekt dává nárazově práci. Kdyby to celé převzala nějaká firma, musela by generovat zisk a krémy by podražily. Aktuálně, jak jsem říkal, má krém výrobní náklady jeden dolar a prodáváme ho za tři dolary. To je pro naše zákazníky únosná částka. Je to cena běžného tělovému krému v Ghaně. Čili aby to celé fungovalo a bylo to dostupné, musí to být postaveno neziskově. Ovšem i tak to bude dlouhodobě dotovaná věc.

Kým?
Tím, že jsme na začátku, stále nevíme, kolik peněz bude třeba. Možná se to pěkně rozjede a nebude potřeba brzo nic. Organizaci Engage Now Africa financují američtí milionáři. Zahrnuli ten projekt do svých nákladů, protože se jim líbí. V červnu přijeli na představení krému, aby se přesvědčili, že je o něj zájem, že to funguje. Byli spokojení.

Proč stojí v Ghaně opalovací krém třicet dolarů?
No protože tam není poptávka… Komunita albínů je tak malá, že dovážet opalovací krémy se kosmetickým korporacím nevyplatí, ani když připočtete turisty. Do Ghany se obecně mnoho věcí dováží. V supermarketu klidně koupíte kilo rajčat za deset eur, a to tam rajčata normálně rostou. Život v Ghaně je drahý, pokud zrovna nenakupujete na lokálních trzích, kde ale neseženete všechno. Na zboží z dovozu se vztahují vysoké daně.

Lukáš Houdek je také fotograf. Foto Lukáš Houdek

Jestliže je pro albíny ochranný krém otázkou zdraví ba dokonce života, neexistují nějaké programy tamního ministerstva zdravotnictví, které by jim pomáhaly potřebnou péči financovat? Vždyť proplatit krémy je levnější než léčba rakoviny.
Nemám na to upřímně příliš fundovanou odpověď. Vím pouze to, co na místě opakovaně slýchám z více stran. Údajně tam funguje nějaké zdravotní pojištění, ale když lidé přijdou do nemocnice, stejně musí většinou platit. Pojištění navíc pokrývá jen základní léky. Zkrátka, i když váš zaměstnavatel odvádí zdravotní pojištění, pokud onemocníte rakovinou kůže, budete si muset léčbu platit…

Albíni ale v poslední době započali jednání s ministerstvem zdravotnictví, které by chtěli dovést k tomu, aby naše krémy byly zahrnuty do pojištění. Měly by pak být dostupné i v nemocnicích.

Kolik žije v sedmadvacetimilionové Ghaně albínů?
Udává se číslo pět tisíc, ale přesně se to neví. To číslo bude pravděpodobně mnohem vyšší. Naši kolegové se teď ale domlouvají se statistickým úřadem, aby při dalším sčítání lidu zahrnul do formulářů k zaškrtnutí i tuto možnost.

S jakými dalšími problémy, kromě nedostupných krémů, se albíni setkávají v africké společnosti?
Jsou terčem mnoha předsudků a stigmatizace. Kořen tohoto stavu vězí v animismu, tedy víře, která přisuzuje nesmrtelnou duši nejen bytostem, ale i věcem a místům. Řada lidí si myslí, že albíni nejsou lidi, ale duchové. Současně je v tom rozpor – na jednu stranu albíny sesílá bůh, na druhou stranu panuje přesvědčení, že jsou škodliví. Také to, že je považují za božské bytosti, nebrání v tom, aby jim řezali končetiny.

Proč někdo albínům řeže končetiny?
Protože věří, že končetiny albínů mají magické vlastnosti – například že ruka albína zahrabaná na zahradě přinese bohatství a moc. V Ghaně to už údajně není tak běžné, ale v různých uzavřených komunitách dochází dodnes k vraždám. Případy, o kterých jsem se doslechl, jsou si všechny dost podobné. Rodině se narodilo albínské dítě, a ta pak dostala ultimátum: buď dítě obětuje k rituálům, anebo všichni opustí komunitu. Většina těchto lidí pak utíká do hlavního města. Otázka ale je, kolik rodin si vybralo tu druhou možnost…

Na některých místech v Africe se navíc věří, že albíni, coby božské bytosti, neumírají, ale mizí. Má to samozřejmě reálný základ, protože albíni skutečně mizí – když je někdo zavraždí.

To se ale bavíme o tom nejhorším, co se albínům děje, předpokládám, že musí strpět drobnější, ale možná o to častější ústrky.
Dodnes je albínům zamezován vstup do některých oblastí. Zejména jde o region Brong-Ahafo na severu země. Pokud tam albíni navzdory zákazu vstoupí, hrozí jim smrt. Znám člověka, který tam jel na pohřeb, a málem to nepřežil. Mým spolupracovníkům z Ghany se nedávno stalo, že jeli do jednoho takového regionu za náčelníkem, aby s ním debatovali o situaci tamních albínů. Přijeli na smluvené místo schůzky, jejich auto obklíčila policie a nedovolila jim vystoupit, protože by svýma nohama „pošpinili území města“. Několik hodin seděli v autě a pak byli donuceni odjet.

A to není protiústavní?
Je, samozřejmě. Ghana má ústavu, která zaručuje rovná práva všem. Ale tyhle věci se tam přesto dějí a stát je neřeší.

A stane se třeba, že se nevyšetřuje ani vražda?
Údajně se to lepší. Ale případy zamezení vstupu na nějaké území se stále dějí. Nová ghanská ambasadorka albínů, která je současně bývalá ghanská královna krásy a studentka práv, avizovala, že se pustí do žaloby na stát.

Vaše náklady spojené s tímto projektem také platí zmíněná americká nadace?
Když jsme už věděli, že ten krém vyvineme, a řešili jsme, jak to celé zprovoznit v místě, založili jsme sbírku na portálu Hithit. Tam jsem vybrali asi 360 tisíc korun. Za to, co zbylo po odečtení nákladů, jsem nakoupili vybavení té manufaktury, ale i materiály do začátku. Část padla i na cestovní náklady, ale docela si přispíváme i sami ze svého. Jeden výjezd našeho chemika Vojty podpořilo Vysoké učení technické, moji poslední letenku hradila ambasáda, protože jsem jel na otevření výstavy, kterou jsem pro ni připravil. Takže to různě spojujeme.

Jaké máte ohlasy na váš krém od uživatelů?
Pár lidí ten krém používá už o dubna, kdy jsme přivezli zkušební vzorky, zbytek od června. Teď už ty krémy tedy používá docela dost lidí a ohlasy jsou velmi dobré. Jediná negativní zpětná vazba je, že krém smrdí. Nám ale voní, protože bambucké máslo, které je v krému obsaženo, máme spojené s něčím přírodním a příjemným. Pro Afričany je to ale asi něco podobného, jako pro nás sádlo… S parfémy ten krém rozhodně míchat nebudeme, chceme zůstat na co nejnižší ceně.

Jinak o tom krému uživatelé mluví doslova jako o zázraku, což – musím říct – nás překvapilo. Pravděpodobně kombinace bambuckého másla s glycerinem a kokosovým olejem vytváří směs, která prospívá kůži. Uživatelé popisují, že se jim také rychleji hojí rány. Albíni mají od slunce hodně zničenou pokožku. Takže když se tím mažou, nejen, že je krém chrání, ale celkově se jim pokožka zjemňuje a zlepšuje. Diskutují o tom mezi sebou i na Facebooku. Rodiče tam popisují své zkušenosti při mazání dětí. Velice si krém pochvalují.

Sám jste ho zkoušel?
Ano, zkoušel jsme ho v Maroku. Nespálil jsem se a navíc jsme cítil, že mi ten krém na kůži vydrží celý den. Nevím, jestli poskytuje po celou dobu ochranu, ale hydrataci asi ano.

Na začátku rozhovoru jste zmínil, že jste do Ghany jel mapovat osudy ghanských studentů v Českoslovesku. Jak jste se k tomu dostal?
Byl jsem v Africe několikrát, ať už jako humanitární pracovník nebo jako umělec, kdy jsme tam měl nějaké rezidence nebo výstavy. K projektu v Ghaně jsem se dostal přes novinářku Juditu Matyášovou, která se zabývá hlavně pátráním po různých ztracených lidech, například z války a podobně. Ji oslovila tehdejší česká velvyslankyně v Ghaně Gita Fuchsová, která narazila na to, že ve Vlčnově, což je je vlastně taková Mekka moravských tradic, vzniklo v šedesátých letech JZD česko-ghanského přátelství. S tím oslovila právě Juditu, zda by se na to nechtěla podívat. A ta zas oslovila mě, protože věděla, že by mě to zajímalo. Do toho se blížilo výročí česko-ghanské spolupráce, kdy do Československa jezdili tamní studenti. Asi třicet procent z nich se do Ghany vrátilo a dnes v Ghaně zastávají vysoké funkce. Navíc dodnes většina mluví česky. Tak nás napadlo udělat k tomu výstavu a nakonec mě ambasáda pozvala, abych příběhy některých studentů v Ghaně sesbíral. V červnu jsme ji otevřeli v Accře. Časem bude uvedena i u nás, na Mendelově univerzitě.

Máte v Africe nějaké další plány?
To zatím ne. Pro tuto chvíli chci dotáhnout tento projekt, předat ho místním a pak už se v něm angažovat minimálně.

Musí to být dost náročné…
To ano, když to navíc děláme při normální práci. Aby to celé nepůsobilo, jako pohádka, musím zmínit, že řešíme i všelijaké komplikace. V tuto chvíli hledáme ghanský zdroj některých složek potřebných v krému a ještě jsme ho nenašli. Nabízí se objednávat je z Číny, ale na to se naši chemici moc netváří s tím, že to není moc kvalitní. Zatím to tedy musíme vybavovat z České republiky a budeme to muset do Ghany dlouhodobě vozit. To je náš největší aktuální problém – jakým způsobem a za jakou cenu nastavit procesy, aby si pak naši ghanští kolegové mohli ty věci objednávat sami.

Druhý problém byla destilovaná voda, tu jsme také nemohli sehnat. Vyřešili jsme to ale tak, že si ji ghanští kolegové začali sami vyrábět za pomoci přístrojů jedné firmy z Tišnova. To jsou výzvy, na které narážíme.

Nemůžu v této souvislosti nepřipomenout film Pod sluncem tma o elektrifikaci osady v Zambii, kterou financovala česká vláda a podíleli se na ní čeští rozvojoví experti. Když to pak nechali v rukách místních, dopadlo to trochu tragicky…
Ano, to mám pořád na paměti.

Bojíte se, že by vás mohlo potkat něco podobného?
Bojím. Musím říct, že jsme z toho projektu celkově dost ve stresu, který se promítá do zdraví. Navzdory tomu strachu ale víme, že pokud to někdo v Ghaně může zvládnout, jsou to právě ti naši kolegové. Když přijdete do jejich kanceláře, vidíte, že to je profesionální organizace, která funguje výborně. Pracují tam právníci, ekonomové… Věříme jim, protože mají promyšlený plán. Jediný problém by snad mohly být peníze, případně problémy s úřady.

Sám pro sebe jsme však zaujal postoj, že není moje úloha řešit, jak to dopadne. Oni měli potřebu, my jsme ji s Vojtou a Andreou pomohli uspokojit a teď je to na nich. Když jsou sami od počátku součástí, věřím, že najdou svoji cestu, jak to udržet. Ve filmu Pod sluncem tma sledujeme elektrifikaci venkova, zablácené vesnice. My jsme ale v hlavním městě západoafrického tygra, kde věci fungují, i když trochu jinak, než jsme zvyklí od nás.


ZUZANA VLASATÁ


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.