Za Robertem Mugabem

Páteční smrt slavného zimbabwského prezidenta vybízí k zamyšlení nad důsledky jeho více než třicetiletého vládnutí. Dle Lindy Piknerové je Zimbabwe v současnosti v ještě horší kondici než v době Mugabeho nástupu na počátku osmdesátých let.

V pátek zesnulý pětadevadesátiletý Robert Mugabe byl v životě ledasčím, nesporně nejvýrazněji ale vládcem jihoafrického Zimbabwe. Moderní Zimbabwe je s jeho osobou fakticky personifikováno – v různých formách stál v jeho čele od začátku osmdesátých let až do konce roku 2017.

Odkaz, který Mugabe zanechal, je přitom přinejmenším rozporuplný a při troše odstupu lze říci, že zemi, která měla nakročeno k tomu hrát prim africké politiky, přivedl k politickému, ekonomickému i kulturnímu krachu. S tímto hodnocením by pravděpodobně nesouhlasilo mnoho černých Zimbabwanů, kteří v Mugabem vidí z pochopitelných důvodů primárně osvoboditele, a interpretovalo by ho coby pokus Západu o udržení svého vlivu. Hodnocení Mugabeho politiky se tak bude nutně lišit v závislosti na perspektivě, které se rozhodneme dát přednost.

Robert Mugabe zemřel v pátek 6. září v soukromém sanatoriu v Singapuru. Foto Jeremy Lock, USAF

Robert Mugabe se k moci dostal počátkem osmdesátých let po pětileté partyzánské válce proti apartheidnímu režimu Iana Smithe, kdy získal post premiéra nově vzniklého Zimbabwe. Země se tehdy pod vedením široké opoziční koalice zbavila nadvlády potomků někdejších bílých kolonizátorů, vůči nimž černošská většina řadu let stále otevřeněji vystupovala. Mugabe se stal symbolem státu, který přijal název po středověkém politickém útvaru Velké Zimbabwe, čímž započala postupná politika afrikanizace, dobře známá z okolních zemí v regionu.

Pád Smithova režimu a nástup Mugabeho byly v mezinárodním kontextu široce podporovány a jedinou zemí, která s novým vůdcem měla problém, byla sousední Jihoafrická republika, tehdy ještě tvrdě apartheidní. Dveře si v zemi podávali představitelé Západu i Východu a z Mugabeho se stala doslova politická celebrita. Zemi, která patřila ke klíčovým africkým producentům potravin a tabáku a disponovala diverzifikovanou ekonomikou, zdědil ve vynikající hospodářské kondici a první „desetiletku“ zakončil coby jeden z vůdců emancipující se Afriky.

Mugabe očekával, že étos mezinárodně významné osobnosti si v dalších letech minimálně udrží, nicméně vývoj v poslední dekádě minulého století naznačil výrazné limity jeho vůdcovství. Již koncem osmdesátých let se zřetelně projevily jeho autoritářské tendence, neboť výrazně posílil úřad prezidenta, následně do něj sám z premiérské funkce přešel, a úřad premiéra poté zrušil.

Počátkem devadesátých let přišla pak velká symbolická rána, neboť se na mezinárodní scéně dech objevil nový africký hrdina – Nelson Mandela. Formálně sice Mugabe Mandelu akceptoval a z jeho vzestupu se radoval, fakticky však žárlivě sledoval kroky svého jihoafrického protějšku, který jej nahradil na pozici miláčka světových médií.

Neúspěch zimbabwské diplomacie dosadit do čela OSN svého nominanta pak přivedl Mugabe k přesvědčení, že je třeba se soustředit na politiku uvnitř kontinentu a zaměřil své aktivity směrem k Organizaci africké jednoty a upevňování svého postavení v rámci regionu.

Cesta až na dno
Étos hrdiny začal Mugabe ztrácet nejen na mezinárodní scéně, ale také uvnitř své země, ve které se začaly objevovat stále silnější kritické hlasy proti jeho vládě. Nejcitlivější otázkou bylo vlastnictví zemědělské půdy, která nadále zůstávala v držení bělošské menšiny, jež tak fakticky ovládala ekonomiku země. Ve snaze uspokojit své politické oponenty a zejména pak představitele armády tak Mugabe zahájil počátkem nového tisíciletí pozemkovou reformu, na jejímž konci byl hospodářský krach dříve vzkvétající země.

Inflace dosáhla takové výše, že bankovky ztrácely svou hodnotu v průběhu dne a nákup základního zboží v obchodech se stal bojem o každodenní přežití. Mugabe s postupujícím věkem sice ztrácel na soudnosti, ale nikoliv na mocenském apetitu, který byl mocně podporován jeho mladou manželkou Grace, jež s oblibou využívala spoje státní letecké společnosti k pravidelným nákupům v Londýně.

Vrcholem jejích ambicí a vedle nákupů u oblíbené značky Gucci nejviditelnějším projevem Grace Mugabové se stalo vystoupení, ve kterém představila svoje plány pro dobu po manželově eventuálním úmrtí. Vehementně tvrdila, že Mugabe je v plné psychické a fyzické síle a lid by ho jistě zvolil i po jeho smrti, což by však znamenalo, že by fakticky úřad musela zastupovat ona sama coby nejbližší osoba chápající Mugabeho životní poslání.

Naštěstí se tak nestalo a na konci roku 2017 byl Mugabe na postu prezidenta vystřídán Emmersonem Mnangagwou. Ačkoliv ve srovnání se svým předchůdcem je Mnangagwa mladíkem (má sedmasedmdesát let), i tak patří k politickým matadorům, vůči kterým nejvýrazněji vystupuje městské obyvatelstvo Harare. Zatímco venkovské oblasti jsou konzervativní a s nostalgicky vzpomínají na staré časy za vlády Mugabeho, mladí lidé z měst touží po skutečných reformách, díky kterým by země začala využívat svého velkého ekonomického potenciálu.

Je otázkou, co smrt Mugabeho přinese. Stávající politická reprezentace v čele s Mnangagwou je značně nervózní a při příležitosti připravovaného státního pohřbu se velice obává o svou bezpečnost. Paranoia je na místě, neboť současný prezident se k moci dostal prostřednictvím puče, který by nemusel být poslední.

Zemi sužuje nezaměstnanost, nedostatek elektřiny i zcela nefungující zdravotní systém, kvůli kterému se obyvatelstvu trpícímu nákazou HIV/AIDS nedostává adekvátní péče. Západní aktéři podmiňují pomoc politickými a ekonomickými reformami, vůči kterým je režim imunní. To si může konečně dovolit, protože za dveřmi čeká Čína, která má o Zimbabwe a jeho přírodní bohatství eminentní zájem a ani bizarní prezident, kterým „krokodýl“ Mnangagwe je, jí nevadí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.