Posvátnost sopky a lidský let do oblak

Touha dobýt a opanovat je lidská, k člověku však také patří schopnost spojovat události světa s významem a s poselstvím. To, že nám bylo krátkodobě znemožněno ovládat vzdušný prostor, je moment hodný zamyšlení.

Tajemné a pro Čecha téměř nevyslovitelné slovo Eyjafjallajökull pojmenovává sopku uhnízděnou v ledovci na jihu Islandu, která matičce Evropě nedala po několik dní spát. Byli jsme svědky snad největšího výpadku letištní dopravy v dějinách. V letištních halách uvízly tisíce cestujících. V médiích se spekulovalo o možném i nemožném: o ekonomických ztrátách leteckých společností, o vlivu lávy na ozónovou vrstvu, o případném ochlazování počasí, o ekonomice v éře sopky. A zatím popílek padal a padal a vulkanology obcházel děs, že by sopka mohla ohnivé sliny chrlit třeba i další rok.

Sopka se zřejmě brzy utiší; poučení, které nabízí, bychom ale opominout neměli. Vkrádá se na mysl symbolické čtení. Letištní doprava je chloubou zázraku moderní technologické civilizace. Ekologicky nešetrná, nicméně nejbezpečnější forma dopravy kolonizuje prostor, který v dřívějších dobách patřil ptactvu, nebeským tělesům a Božím andělům. Pravoslavným mnichům ze svaté hory Athos je dodnes zapovězeno vznášet se v povětří, člověku patří živel země. Básník Apollinaire v klíčové básni první poloviny dvacátého století přirovnává Krista k letci respektive letce ke Kristu. Cestování vzdušným prostorem je manifestací lidské aktivity ovládající přírodu a stavící se nad ní. Moderní člověk dobyl nebesa, dokázal si, že jsou prázdná (nebo se to tak jeho zatemněnému vědomí jeví), a učinil z nich dopravní prostor, respektive místo, odkud lze shazovat bomby na druhé.

Vulkanická činnost na několik dní pozastavila let člověka do nebes, na několik dní vyřadila z provozu naši vládu nad světem. Ani Barack Obama nemohl přiletět do Polska na pohřeb prezidenta Lecha Kaczyńského, jeho ženy a dalších obětí letecké katastrofy. A dokonce i prezident Klaus, muž, který ví, že země je modrá a ne zelená, protože ji pozoruje z kosmu, musel jet na tryznu – jako obyčejný smrtelník – vlakem. Byli jsme svědky unikátní události: západní člověk nedokáže všechno opanovat, všechno nemá pod kontrolou, je zranitelný, závislý na živlech, na ekosystému, je vpletený do kola života. Je součástí Země.

Běsnění přírodních živlů obvykle v Evropě sledujeme v televizi, s výjimkou povodní mu nečelíme bezprostředně. Temný oblak prachu nad Evropou není nutné hned číst v duchu apokalyptiky, nicméně symbolický význam mu přičíst můžeme. Poukazuje k našim hranicím, k limitům našeho pokroku, k omezení našeho strmého letu vzhůru. Přijmout tato omezení znamená duchovně omezení přesáhnout. Je třeba připustit, že člověk je zasazen do skutečnosti, která ho přesahuje a kterou nemá zcela v područí.

Odvykli jsme si číst v přírodních a dějinných událostech znamení, vysmíváme se archaickému vědomí, které čte v událostech světa Boží rukopis. Sobě naškodu. Právě spojení událostí světa s významem, s vizí, s poselstvím, je svrchovaně lidskou cestou, jak na neosobní (skutečně neosobní?) dění v přírodě odpovědět. I evropská tradice zná vedle baconovského ovládání a znásilňování Země tradice šetrnější, které člověka zahradě světa neodcizují, požadují však po něm odpovědnost a souznění. Starší kosmologie (v Evropě naposledy živé v renesanci a okrajově v období romantismu) nepojímají člověka coby vládce bezduché hmoty, nýbrž mikrokosmos zasazený do makrokosmu. Člověk v takovém pojetí není od ostatku živého světa oddělen, nýbrž ho v sobě celý obsahuje a má za úkol jej kultivovat a postupně zduchovňovat. Lidská duše je potenciálně vším, pravil andělský učitel. Toto „vše“ není ale projektováno vně nás, není pobídkou k ovládnutí okolního světa, nýbrž naopak k pokornému přijetí našeho bytostného sepjetí s kosmem a jeho Původcem.

V ohnivé a popelavé lázni sopky Eyjafjallajökull nemusíme pověrečně spatřovat Boží trest, můžeme ale uznat, že v tryskajícím ohni se manifestuje základní posvátnost existence, nedisponovatelnost bytí, to, že skutečnost nesvíráme beze zbytku ve svých rukou.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Veronika Zikmundová - mongolistka

Pondělí, 19.Dubna 2010, 21:44:34

Krásný text. Dává to pocit naděje, když Příroda i v našich krajích dá najevo, kdo je tu pánem.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Úterý, 20.Dubna 2010, 10:49:6

Možná bychom mohli odložit tuto logiku pána a nevolníka. Nemusí mít pravdu ti, kdo chtějí poroučet větru, dešti, ale ani ti, kdo nechávají neosobní síly přírody, aby člověka zotročily. Můžeme se pokusit ponechat člověka, nakolik to jde, svobodného a jeho vztah s přírodou vidět jako partnerství.

Ano, sopka s nezapamatovatelným jménem naznačuje, že by nás příroda mohla smést, jako v tom vtipu, že potká planeta jinou a stěžuje si: "Je to s emnou špatné, chytla jsem lidstvo." A druhá ji utěšuje: "Neboj, to setřeseš." A když nás matička Země nesetřese, tak může pěkně zatřást s civilizací a připomenout nám podstatnější hodnoty. Ale víme, že i my lidé dovedeme zničit veškerý život na planetě, a to kupodivu hned několikanásobně. Stačí, aby dva hoši zmačkli červená tlačítka.

Úvaha o partnerství není konstatováním, jak to fakticky je, ale přáním a programem.

Veronika Zikmundová - mongolistka

Čtvrtek, 22.Dubna 2010, 12:06:4

Měla bych asi trochu zkorigovat ten svůj výkřik, vzniklý hlavně tím, že text Adama Borziče v mnohém souzněl s mými pocity kolem výbuchu sopky, vyvolal ale také asociaci se vztahem k Přírodě, s nímž se dodnes setkáváme u středoasijských kočovníků. Jistě nejen u nich. V jejich vidění není to, co nás obklopuje, dílem Božích rukou, nýbrž Bohem či božstvím samotným, a rozhodně ne neosobním. Vztah Nebe a Země k lidem tam bývá také přirovnáván ke vztahu rodičů k dětem - ten je ovšem v oněch kulturách navýsost autoritativní, každé vzepření či nepokora přivolá trest. Kočovníci by se také neoznačili za nevolníky či otroky, cítí se být posvátné Přírody a proto se podřizují jejím zákonům a čtou znamení, jimiž k nim hovoří. Tato pokora a poslušnost je ale provázená hrdostí, která má svůj původ ve vědomí, že jsou dětmi Věčného Nebe. Řečeno hodně schématicky...

Samozřejmě i usedlé kultury měly dříve velký cit pro řeč přírody. U kočovníků je to ale jaksi dovedeno do extrému, jejich způsob života je dokonale ekologický a udržitelný, počínaje tím, že i dnes zanechávají na kočovištích jen minimální trvalé stopy po své přítomnosti.

Do našich končin, kde jsou dnes i rodinné vztahy pojímány zcela jinak, se samozřejmě lépe hodí představa partnerství, respektive je asi jedinou reálnou možností. Ale stejně mi ta malá připomínka křehkosti našich civilizačních výdobytků udělala radost..

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.