Tajemné a pro Čecha téměř nevyslovitelné slovo Eyjafjallajökull pojmenovává sopku uhnízděnou v ledovci na jihu Islandu, která matičce Evropě nedala po několik dní spát. Byli jsme svědky snad největšího výpadku letištní dopravy v dějinách. V letištních halách uvízly tisíce cestujících. V médiích se spekulovalo o možném i nemožném: o ekonomických ztrátách leteckých společností, o vlivu lávy na ozónovou vrstvu, o případném ochlazování počasí, o ekonomice v éře sopky. A zatím popílek padal a padal a vulkanology obcházel děs, že by sopka mohla ohnivé sliny chrlit třeba i další rok.

Sopka se zřejmě brzy utiší; poučení, které nabízí, bychom ale opominout neměli. Vkrádá se na mysl symbolické čtení. Letištní doprava je chloubou zázraku moderní technologické civilizace. Ekologicky nešetrná, nicméně nejbezpečnější forma dopravy kolonizuje prostor, který v dřívějších dobách patřil ptactvu, nebeským tělesům a Božím andělům. Pravoslavným mnichům ze svaté hory Athos je dodnes zapovězeno vznášet se v povětří, člověku patří živel země. Básník Apollinaire v klíčové básni první poloviny dvacátého století přirovnává Krista k letci respektive letce ke Kristu. Cestování vzdušným prostorem je manifestací lidské aktivity ovládající přírodu a stavící se nad ní. Moderní člověk dobyl nebesa, dokázal si, že jsou prázdná (nebo se to tak jeho zatemněnému vědomí jeví), a učinil z nich dopravní prostor, respektive místo, odkud lze shazovat bomby na druhé.

Vulkanická činnost na několik dní pozastavila let člověka do nebes, na několik dní vyřadila z provozu naši vládu nad světem. Ani Barack Obama nemohl přiletět do Polska na pohřeb prezidenta Lecha Kaczyńského, jeho ženy a dalších obětí letecké katastrofy. A dokonce i prezident Klaus, muž, který ví, že země je modrá a ne zelená, protože ji pozoruje z kosmu, musel jet na tryznu — jako obyčejný smrtelník — vlakem. Byli jsme svědky unikátní události: západní člověk nedokáže všechno opanovat, všechno nemá pod kontrolou, je zranitelný, závislý na živlech, na ekosystému, je vpletený do kola života. Je součástí Země.

Běsnění přírodních živlů obvykle v Evropě sledujeme v televizi, s výjimkou povodní mu nečelíme bezprostředně. Temný oblak prachu nad Evropou není nutné hned číst v duchu apokalyptiky, nicméně symbolický význam mu přičíst můžeme. Poukazuje k našim hranicím, k limitům našeho pokroku, k omezení našeho strmého letu vzhůru. Přijmout tato omezení znamená duchovně omezení přesáhnout. Je třeba připustit, že člověk je zasazen do skutečnosti, která ho přesahuje a kterou nemá zcela v područí.

Odvykli jsme si číst v přírodních a dějinných událostech znamení, vysmíváme se archaickému vědomí, které čte v událostech světa Boží rukopis. Sobě naškodu. Právě spojení událostí světa s významem, s vizí, s poselstvím, je svrchovaně lidskou cestou, jak na neosobní (skutečně neosobní?) dění v přírodě odpovědět. I evropská tradice zná vedle baconovského ovládání a znásilňování Země tradice šetrnější, které člověka zahradě světa neodcizují, požadují však po něm odpovědnost a souznění. Starší kosmologie (v Evropě naposledy živé v renesanci a okrajově v období romantismu) nepojímají člověka coby vládce bezduché hmoty, nýbrž mikrokosmos zasazený do makrokosmu. Člověk v takovém pojetí není od ostatku živého světa oddělen, nýbrž ho v sobě celý obsahuje a má za úkol jej kultivovat a postupně zduchovňovat. Lidská duše je potenciálně vším, pravil andělský učitel. Toto „vše“ není ale projektováno vně nás, není pobídkou k ovládnutí okolního světa, nýbrž naopak k pokornému přijetí našeho bytostného sepjetí s kosmem a jeho Původcem.

V ohnivé a popelavé lázni sopky Eyjafjallajökull nemusíme pověrečně spatřovat Boží trest, můžeme ale uznat, že v tryskajícím ohni se manifestuje základní posvátnost existence, nedisponovatelnost bytí, to, že skutečnost nesvíráme beze zbytku ve svých rukou.