Před časem jsem opustil řady ČSSD v reakci na vůli většiny jejích členů ve vnitrostranickém referendu jít do vlády s Andrejem Babišem a jeho firmou ANO. Na stránkách Deníku Referendum jsem tehdy napsal o potřebě založení nové liberálně-levicové strany. Na základě tohoto článku jsem se pak scházel a diskutoval s řadou lidí včetně několika etablovaných levicových politiků.

I když téma nové strany bylo předmětem zájmu mnoha lidí a vznikla iniciativa, kterou jsme opatřili provizorním názvem Moderní levice, toto konání nakonec nevyústilo v nějaký konkrétní výsledek — v založení politického subjektu. Formální založení strany není až tak náročné, aby to ale mělo smysl a nešlo jen o nefunkční organizaci, vyžaduje to čas a nasazení, které nám chybělo.

Tehdy jsem nicméně řadě lidí opakoval, že když onu stranu nezaložíme my, nezaloží ji nakonec nikdo, což se ukázalo bohužel pravdivým. To neznamená, že tu potřeba jakési Liberálně-sociální demokracie (uznávám, že zkratka LSD je trochu zavádějící) nadále nepřetrvává. Stále znovu se mi potvrzuje, že voliče s levicovým smýšlením, jejichž prioritou jsou zároveň občanské svobody, demokracie a rozvoj občanské společnosti, v současné době žádná česká politická strana nereprezentuje.

↗

Kde jsou preference, jež měla ČSSD za vedení tolik kritizovaného Bohuslava Sobotky? O takové popularitě si dnes může nechat jenom zdát. Foto Ondřej Mazura

Měla by taková strana dostatečný elektorát? Výsledky voleb do Evropského parlamentu ukázaly nárůst podpory Pirátů a úbytek voličů ČSSD. Domnívám se, že nárůst hlasů Pirátům byl především projevem hlasování z nouze nezanedbatelné skupiny levicových, středolevých či ne zcela vyhraněných voličů, kteří dnes nemají koho volit, protože je ČSSD zklamala. Jde o voliče, kteří jsou příznivci sociálně citlivé politiky, ochrany slabších před nezájmem či bezohledností těch silnějších, a přitom mají ve svém hodnotovém žebříčku na prvním místě demokracii.

V ČSSD však dnes bohužel vítězí na celé čáře oportunistické proudy. Pokud současní představitelé strany tvrdí, že musí činit kroky, jež jsou v rozporu s demokratickými hodnotami a politickou kulturou, aby strana zachovala sama sebe, pak by bylo lépe, aby taková strana raději zanikla. Demokratické hodnoty a politická kultura musí stát vysoko nad hodnotami levicovými či pravicovými.

Denně přitom pozorujeme, kterak ČSSD umožňuje vládu bývalého agenta STB a trestně stíhané osoby Andreje Babiše, jak ustupuje flagrantnímu porušování ústavy ze strany prezidenta a jak tím de facto pomáhá Miloši Zemanovi instalovat v naší zemi režim, který opatrnější novináři či politici nazývají prezidentským systémem, přestože přesnějším názvem by byla autoritářská polodiktatura Miloše Zemana.

Zvolené strany nerozhodují

V posledních parlamentních volbách jsem volil ČSSD. Ústava mi zaručuje právo podílet se na vládnutí prostřednictvím svých volených zástupců. Toto moje právo je však pošlapáno tím, že o členech vlády nerozhodují právoplatně zvolené politické strany, ale Miloš Zeman.

Slabý premiér, jehož jedinou snahou je nerozházet si to u prezidenta a neztratit tak podporu svých voličů, udělá víceméně vše, co mu Zeman rozkáže. V opačném případě mu totiž hrozí, že po příštích volbách nebude moci z pozice premiéra ovlivňovat své trestní kauzy a štědře rozdávat evropské dotace své obří firmě v nejkolosálnějším střetu zájmů našich českých dějin.

A tak se nestane po měsících absurdních průtahů ministrem kultury Michal Šmarda, kterého osobně považuji za velmi talentovaného politika, ale ten, koho milostivě schválí, nebo případně přímo určí jeho veličenstvo Miloš Zeman. Stejně tak si Miloš Zeman protiústavně uzurpuje právo rozhodovat o profesorech na vysokých školách, bojkotuje přijímání demisí, odmítá dle zákona povyšovat osoby ve státních službách, zasahuje do nezávislosti soudů a tak dále. Neprofesionální a agresivní rétorika jeho tiskového mluvčího Ovčáčka už pak jen žalostným způsobem dokresluje tento stav věcí, za které se svou pasivitou a oportunismem rozhodla nést spoluodpovědnost i ČSSD.

Moji úctu mají všichni politici — ať pravicoví, či levicoví — v jejichž hodnotovém žebříčku je demokracie a politická kultura postavena vysoko nad levicovost či pravicovost. V rozdílech mezi pravicí a levicí jde koneckonců „jen“ o rozdílné chápání ekonomických instrumentů a postavení člověka ve společnosti, ovšem nadřazenou kategorií, společnou množinou dobrých levičáků a pravičáků, má být demokracie.

Pakliže tomu tak není a nejedná-li se o demokraty, mluvíme o extremistech a pozorujeme potom, že u nich ve skutečnosti o žádné hodnoty nejde. Extrémní levice (reprezentovaná KSČM) i pravice (SPD) jsou si podobny jako vejce vejci a je snadné si všimnout, že vlastně volají po tomtéž a mimo jiné v podezřelém souladu slouží oba tyto póly stejně servilně protičeským zájmům nedemokratického Ruska.

Kde ty preference jsou

ČSSD se hluboce mýlí, když se domnívá, že je správné strpět, ba i podporovat snižování laťky demokracie v naší zemi ve snaze udržet stranu při životě. A mýlí se i v tom, že ji právě toto při životě udrží, neboť průměrně politicky obeznámený člověk věděl dávno před vstupem ČSSD do současné vlády, že to přinese jen další pokles preferencí a úpadek strany v očích voličů.

Kde jsou preference, jež měla ČSSD za vedení tolik kritizovaného Bohuslava Sobotky? ČSSD si o takové popularitě dnes může nechat jenom zdát. Kdyby v tehdejších časech Sobotku podržela a podpořila, byla by dnes vážným a silným soupeřem ANO. Místo toho se dobrovolně rozhodla být jen oranžovým toaletním papírem Andreje Babiše a Miloše Zemana výměnou za několik ministerských křesel.

Snaha o prosazování levicového programu na úkor demokracie nakonec přináší jen nové a horší druhy nerovnosti mezi lidmi. Příkladem jsou komunistické diktatury minulých dob, které určitým vrstvám poskytovaly jakési (často jen proklamované) sociální jistoty, přesto všichni žili v neustálé nejistotě, zda se neznelíbí místním oligarchům, představitelům strany, či zda nějakým často absurdním způsobem nevybočí z obecně vyžadovaného standardu, a tím se nestanou nepřáteli státu.

Člověk to často vůbec nemohl ovlivnit — stačilo narodit se ve „špatné“ rodině, mít bratra, který emigroval, nebo v afektu pronést kritický soud, abyste zažili drastickou sociální nerovnost. O tom, jak devastující je pro člověka fakt nesvobody, je zbytečné přesvědčovat někoho, kdo to sám nechápe.

Momentálně nás jen naše členství v EU a pevné navázání na západní vyspělé demokratické struktury chrání před vznikem nedemokratického Zemanistánu či Babišokracie s „bratrskou“ podporou Ruska či Číny. Je totiž evidentní, že Miloš Zeman by rád naši společnost „stabilizoval“ přesně po jejich vzoru. Útěchou mi je v současnosti velké vzedmutí občanského aktivismu a demonstrování proti vládě, jako levicový volič zároveň ale pláču nad tím, na které straně této pomyslné barikády dobrovolně stojí ČSSD.

Ideály levice, mezi něž patří společensky zajištěná důstojnost každého jednotlivce, jsou neslučitelné s úpadkem demokratických hodnot. To bohužel velké části členů sociální demokracie stále nedochází. Je to důvod, proč by podle mě měla vzniknout levicová strana, která má v těchto zásadních otázkách jasno.