Nakladatelství Triáda vydalo v roce 2005 — už in memoriam Mileny Hübschmannové, která knihu uspořádala — sborník výpovědí pamětníků holocaustu slovenských Romů Po Židoch Cigáni.

Devět set stran rozhovorů vedených v romštině a přeložených do češtiny je doplněno obrazovou přílohou, rejstříkem a hluboce zasvěcenou předmluvou editorky, v níž cituje nejvýznamnější světové historiky holocaustu a kde podává přehled o praxi vyhlazování Romů za nacismu v jednotlivých evropských státech. Z díla známého „lovce nacistů“ Simona Wiesenthala se v předmluvě cituje: „Celý svět ví o zavraždění šesti milionů Židů, celý svět hovoří o tragédii židovského národa, ale sotvakdo ví o tom, že v koncentračních táborech Třetí říše vyvraždili půl milionu Cikánů. Nacisté by byli zplynovali i šest milionů Cikánů, kdyby jich tolik bylo. Cikáni a Židé měli stejný osud. (...) Přesto se tragédie Cikánů nedostala nikdy skutečně do povědomí lidí. V neposlední řadě je tím vinna skutečnost, že vůči těmto lidem tmavé pleti, kteří kdysi přišli z hloubi Indie do Evropy, existuje i po válce stará předpojatost a odmítavý postoj. Správní a policejní místa (...) v nich viděla — jako kdysi — jen „zloděje slepic“ a považovala za pochopitelné, že je Hitler dal pod zámek. Nikdy se na ně nepohlíželo jako na rasově pronásledované — na Židy ano — nýbrž jako na zvláštní druh „asociálů“, které ve Třetí říši prostě umístili do koncentračních namísto do pracovních táborů.“

To, jak se na Facebooku shlukli „přátelé“ k posměchu nad upozorněním romského činovníka, že v Ladově Mikešovi vystupují cikáni jako zločinné bytosti, kteří kradou nejen husy a slepice, ale také mluvící kocoury, by bylo směšné a nestálo by za víc než za mávnutí rukou, kdyby jich nebylo tolik a kdyby vůbec celý ten posměch nebyl tak celoplošný. Podobně celoplošný posměch však nastal, vzpomeňme si, nedávno, když Ústav pro jazyk český přišel s úvahou o tom, jak genderově stereotypní a diskriminační je obecná čeština. Necitlivost veřejnosti k pocitům druhého, k jeho systému hodnot a nároku na respekt je větší, než by se na první pohled zdálo. Německý historik Frank Boldt, který už bohužel pět let není mezi námi, by řekl, že nám chybí zkušenost porážky. Řekl to v roce šedesátého výročí osvobození, když ho rozčílilo, že na chebské radnici kvůli hře na bitvu o Cheb, kterou uspořádal Spolek přátel USA, visely červené prapory s hákových křížem. Nechápal, jak to starosta mohl dovolit. Neuznával, že je to jenom kulisa. Na veřejné instituci je podle něj taková dekorace nepřípustná.

Přesvědčila jsem se o tom v bavorském městečku Oberammergau, kde se tradičně konají lidové pašijové hry každých deset let. Ve dvacátém století se uskutečnily v roce 1934 k oslavě 300. výročí jejich prvního provedení roku 1633. Navštívil je Adolf Hitler, který tak zneužil náboženské tradice v předvolební době. Vyskytla se i snaha o úpravu textu v duchu nacistické ideologie, ale nakonec k ní nedošlo vlivem protestů konzervativních katolických kruhů.

Další inscenace pašijí se konala až v roce 1950, také za účasti politických představitelů, kancléře Adenauera a amerického prezidenta Eisenhowera. Tentokrát šlo o vyjádření lítosti nad německou vinou a akt pokání. Rovněž se vedlo jednání o úpravu textu, k níž nakonec došlo, konzervativní kruhy katolické církve se nevměšovaly, možná se jich ani nikdo neptal, protože věc byla jasná. Bylo třeba změnit protižidovské pasáže i výtvarné řešení postav Židů. Tradiční katolický antisemitismus se stal nepřijatelným. Komise teatrologů změnila borokní text a ten se v jejich úpravě hraje dodnes. Ostatně rok 2010 je opět rokem, kdy se pašije konají, můžete se přesvědčit a vše si ověřit v Muzeu pašijových her. Já to zde zmiňuji proto, že prostě někdy se určitá zvyklost musí opustit, protože se stane nehumánní, společensky necitlivou, slušnému člověku protivnou.

Tak se to stalo s antisemitismem, který se po holocaustu stal ve slušné společnosti nepřijatelným, jakkoli průměrný vzdělanec samozřejmě ví, že antisemitské texty se najdou u Jana Nerudy stejně jako u J. Š. Baara, o Jakubu Demlovi nemluvě. Ale do čítanek je nedáváme, vnímáme je v kontextu doby, situace a osobnosti autora na vyšší úrovni znalosti literatury. Nebaví nás to číst jinak než jako dokument, podobně jako Rudou záři nad Kladnem nebo Rozrušenou zemi. Mimo sebrané spisy se tyto texty nevydávají. Konrád Adenauer by nejspíš z pašijových her v Oberammergau odešel, kdyby v nich zůstaly protižidovské pasáže. Už císař Josef II. přikázal v kostele Karla Velikého v Praze zakrýt skutečnými okenicemi iluzivní okna s karikaturně rozšklebenými tvářemi Židů, přihlížejících Kristově bolestné cestě. Takže vlastně nevím, proč se tolik posmíváme a na Facebooku zakládáme společenství na obranu — čeho vlastně?

Josef Lada napsal Mikeše před válkou, starodávně venkovská atmosféra toho příběhu je na něm půvabná, je to pohádka z časů, které se současnosti našich dětí skoro v ničem nepodobají. Kromě jedné věci — i dnes se všeobecně pokládá za zřejmé, že cikáni kradou.

Židé našli oporu a zastání mezi intelektuální a duchovní elitou celého světa. Není nepodstatné ani to, co připomíná sám Simon Wiesenthal — že za nimi kromě síly intelektuální a humánní stála i síla jejich majetku. Chudých, asociálních a „kulturně zaostalých“ Romů se zastane málokdo. A když se ozvou sami a upozorní na kulturní moment, který je jim nepříjemný, sklidí jen posměch, ačkoliv právě těch Romů, kteří na takové věci upozorňují, bychom si měli vážit, protože oni svou situaci ve společnosti reflektují.

Nakonec nezbývá než doufat, že debata bude mít pozitivní účinek prostě v tom, že se rozpoutala. Třeba upozorní alespoň ty přemýšlivější, že tak jako nejsou všichni starostové hloupí a nafoukaní, i když takového starostu máme v Kubulovi a Kubovi Kubikulovi, tak ani všichni cikáni nekradou.

Ale abych nezůstala dlužná odpověď na otázku z titulku — kdysi jsme bydleli na samotě a měli v domácnosti vždy několik koček. Málokterá se dožila vyššího věku, protože nám je zabíjeli. A víte kdo? Myslivci.