Copak náměstek, ale jmelí!

Jan Zahradil kritizoval na Twitteru způsob, jakým si ministr zahraničí vybírá na úřad své spolupracovníky. Ačkoli má zákon o státní službě z hlediska personálních postupů skutečné slabiny, ty si Zahradil ke své kritice nevybral.

Jan Zahradil při své frustraci z toho, jaké si ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček vybírá spolupracovníky, ignoroval právní úpravu a její obsah. Ačkoli by se personální postupy ve státní službě daly (a měly) kritizovat z různých pozic, vyčíst ministrovi, že využil zákonný institut přesně k tomu, k čemu je určen, je poněkud pomýlené.

Jan Zahradil ve svém tweetu popsal jmenování Radka Hlaváčka politickým náměstkem ministra zahraničních věcí jako „zamořování“ ministerstva jeho kamarády eurofanatiky a míru svého vyjádření podtrhl veřejně oblíbenou floskulí o tom, že média o této ostudné praxi mlčí. V následujících reakcích pak doplnil své vyjádření o názor, že se jedná o pokračování personální linie Lubomíra Zaorálka, která se míjí s hlavním proudem v ČSSD, a že je fascinující, jak pražská buňka této strany mává celou českou zahraniční politikou.

Ministr Petříček ve svých reakcích mimo jiné upozornil, že zákon o státní službě rozeznává dva druhy náměstků a že na ty politické, kterým je i Hlaváček, jsou uplatňována politická kritéria. Úroveň Zahradilova vyjádření označil za hysterickou.

636px-jan_zahradil_prahaOd zkušeného a vzdělaného politika Zahradila bychom očekávali v diskusi více. Foto David Sedlecký, WMC

A není to málo?
Jan Zahradil si ve svých vyjádřeních zpravidla nebere servítky. Často jsou plná dramatických generalizací nebo nálepek. Nevyhýbá se poznámkám o nízkém intelektu těch, jejichž názory nebo postoje nesdílí, případně někomu připíše odpovědnost za jím vnímané prohřešky předchůdců až do pátého kolene. Téměř by se chtělo říci, že přehlídky všech možných argumentačních faulů, které nemá problém předvést, mohou mladším a méně zkušeným diskutérům sloužit jako návod a studijní materiál.

Od zkušeného, inteligentního a vzdělaného politika, konzervativce a člena Evropského parlamentu by ale snad bylo možné očekávat v diskusi více. Například méně útoků ad hominem a více znalosti problematiky – a v tomto případě jak jejího právního zakotvení, tak reálných praktických problémů.

Zákon o státní službě vykazuje řadu nedostatků co do transparentnosti personálních opatření. Ty však Zahradil (a až na některé výjimky ani jeho strana) nekritizuje. Můžeme mluvit například o nejasných a netransparentních závěrečných krocích ve výběrových řízeních na vysoká služební místa na ministerstvech, jejichž potenciál poslední novela zákona o státní službě ještě prohloubila.

Nebo o obcházení právní úpravy systemizace tak, aby bylo možné upravit vedení ministerstva a vyčistit je od nepohodlných nepolitických náměstků například po změně ministra. Nebo o aktuálním tupém škrtání služebních míst bez odpovídající a smysluplné redukce agendy, navenek za účelem úspor, ale ve skutečnosti „ať to stojí, co to stojí“.

Tyto personalistické černé díry si ale Zahradil ke svému emotivnímu výkřiku nevybral. Namísto toho kritizuje jeden z mála kroků učiněných nejen v souladu se zněním právní úpravy, ale i jejím smyslem – političtí náměstci mají být skutečně pravou rukou člena vlády, a tedy součástí politického vedení ministerstva. Za případný nedobrý výběr by také měl ministr nést politickou odpovědnost a není důvod, aby při něm neuplatnil politická kritéria.

A tato politická charakteristika obsahuje i to, co Zahradil označuje za myšlenkový směr mimo hlavní proud ČSSD – jestli se zahraniční politika jejich ministra a jeho spolupracovníků srovnává, nebo nesrovnává se stranickou pozicí, by si skutečně měla posuzovat jen strana sama.

…ale jmelí!
Poučovat někoho o tom, že by namísto problému X měl raději řešit problém Y, může být také jedním z oblíbených argumentačních faulů. Například feministky a feministé jej na straně příjemce znají poměrně důvěrně. V situaci, kdy diskutér z celého tematického okruhu vybere non-issue, zatímco problémy ve skutečnosti se vyskytující nebo reálně hrozící ignoruje, je namístě ho na jeho omyl upozornit.

Až bude mít příště Jan Zahradil pocit, že jeho vitamín málo šumí a že by si sklenice vody zasloužila pořádnou bouři, třeba by si jako záminku mohl vybrat nějaký opravdový problém.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.