Dvacáté století očima historika Tonyho Judta

Britský historik Tony Judt se ve své knize Zapomenuté 20. století, nedávno vydané i v češtině, ohlíží za minulým stoletím a jeho idejemi. Publikaci bohužel provází předpojatost vůči levicovému myšlení a chybí hlubší snaha ho reflektovat.

„Svět, který jsme ztratili teprve nedávno, už je zpola zapomenutý,“ píše již zesnulý britský historik Tony Judt v úvodu knihy Zapomenuté 20. století ve snaze varovat nás před dvěma totalitními systémy dvacátého století, nacismem a komunismem, a poučit nás tak z chyb minulých generací. O něco přesněji však tato věta ilustruje ztrátu ideového světa jejího autora.

Již v úvodu knihy Judt vyslovuje povzdech nad tím, že intelektuálové jsou v našich vzpomínkách „často redukováni na poněkud úzký stereotyp západních levicově smýšlejících ‚progresivních‘ postav.“ Ti pak zastiňují především Judtův osobní seznam oblíbenců jako Arthur Koestler, Albert Camus, Raymond Aron nebo Leszek Kołakowski. V duchu tohoto povzdechu se dále nese většina portrétů intelektuálních osobností 20. století, kterým se Judt v knize věnuje.

Na nejednom ze jmenovaných levicových intelektuálů nenechá Judt nit suchou. Celou první polovinou knihy prostupuje Judtova neskrývaná zášť vůči Jeanu Paulu Sartrovi, o britském historikovi E. P. Thompsonovi naopak píše, že jej nikdo nemůže brát vážně poté, co napsal otevřený dopis Leszku Kołakowskému, ve kterém polemizuje s jeho odklonem od marxismu. Celá kapitola věnovaná Louisi Althusserovi (recenze jeho autobiografie Budoucnost je dlouhá/Fakta) je pak tou nejlepší ilustrací Judtova odporu k západnímu (neo)marxismu a marxistickým intelektuálům.

Kapitolu o Althusserovi uvádí Judt osobní vzpomínkou. Jako postgraduální student navštívil v Paříži na École normale supérieure jeden Althusserův seminář. Na Judta, který s určitou skepsí, ovšem i zvědavostí, přednášku navštívil, dle jeho slov čekalo něco, co se „vůbec nepodobalo ničemu, co kdy poznal“. Vedle hodnocení obsahu semináře si Judt hned zpočátku neodpustil lehce posměšně poznámky o přednáškové místnosti plné patolízalů. Althusser dle něj rozsekal Marxe na malé kousky, ze kterých si pak skládal obraz, který vyhovoval jeho interpretaci, již Judt označil za nesrozumitelnou a do sebe zahleděnou.

896_bg„Svět, který jsme ztratili teprve nedávno, už je zpola zapomenutý,“ píše již zesnulý britský historik Tony Judt. Repro DR

Po několika opakovaných pokusech Judt seminář opustil, evidentně v něm však zanechal jisté doživotní trauma. Později prý ještě z pracovních důvodů četl některé z Althusserových knih, ovšem despekt, který k němu choval, jejich četba zřejmě ještě prohloubila. S jistým náznakem výsměchu jen tak mimoděk přechází Althusserovu koncepci ideologických státních aparátů, jejíž význam široce překračuje význam řady diskusí v rámci politické filosofie 60. let.

Při vyjadřování svého pohoršení nad tím, že „stále existují univerzitní výzkumná centra, která vynakládají čas a peníze na studium Althusserova myšlení“, uvedl na podporu svých pocitů poměrně vyčerpávající výčet publikací, které značí živý zájem o Althusserovo dílo (například The Althusserian Legacy nebo Althusser and the Renewal of Marixst Social Theory), které však označil za „nečitelné ukázky žánru, blábol pro pokročilé.“

Není tomu ani tak dávno, co v České republice vyšla kniha filozofa Petr Kužela Filosofie Louise Althussera: O filosofii, která chtěla změnit svět, která je v tuzemském prostředí bezpochyby nejlepším důkazem o kvalitě a stálé aktuálnosti Althusserova myšlení.

Zajímavého srovnání Judtova selektivního přístupu se nám dostane poté, co se podíváme na kapitolu věnovanou osobě Arthura Koestlera, která je recenzí na Koestlerův životopis z pera profesora moderních židovských dějin Davida Cesaraniho. Když Cesarani negativně hodnotí Koestlerovo chování k ženám, přičemž dokládá i doložené obvinění ze znásilnění, začíná Judt svého oblíbence zarputile bránit. Tato obvinění v knize označil za otravná a „sexuálně korektní“.

Judt jednoduše odmítá hodnotit Koestlerovo dílo na základě jeho sexuálního (násilnického) života. „Koestler byl skvělý a velmi vlivný novinář, nic více a nic méně. To se nemůže zpětně změnit v závislosti na našich názorech na jeho soukromý život.“

V případě Louise Althussera obdobnou schovívavost Judt neprojevil. Althusser, kterému byla diagnositkována schizofrenie a bipolární porucha, v jednom ze svých záchvatů uškrtil svou manželku Hélène. V návaznosti na to byl umístěn do psychiatrické léčebny. Judt zde však jen tak mimoděk dodává, že neúmyslné zabití vlastní manželky pouze konstatuje sám Althusser, a nastiňuje zde jisté pochybnosti, kterým už se však dále nevěnuje.

Ve světle Judtových starších prací není jeho postoj vůči Althusserovi a marxismu všeobecně žádnou novinkou. Jak trefně uvádí americký historik Dylan Riley ve svém kritickém eseji věnovaném Judtovi, již v knize Marxism and the French Left, Judt prezentoval nesourodý a velmi selektivní příběh francouzské levice a protinacistického odboje. Téma francouzských intelektuálů – téma morální a politické zodpovědnosti intelektuálů všeobecně – zůstává přítomné téměř ve všech dalších Judtových pracích.

V roce 1993 vydal knihu Past Imperfect: French Intellectuals, 1944–1956 (české vydání Prostor 2018, Falešné ideje, cizí krev: Francouzská inteligence 1944–1956), ve které (opakovaně) „zúčtoval“ se Sartrem a jeho souputníky, a to navzdory tomu, že po konci studené války mohl podobný počin působit spíše jako kopání do mrtvoly, jak upozorňuje Riley, který rovněž kritizuje, že Judt označil Sartra a Simone de Beauvoir za apologety stalinismu, přičemž naprosto ignoroval jejich kritická stanoviska vůči stalinismu i Sovětskému svazu.

V roce 1998 Judt vydal knihu The Burden of Responsibility: Blum, Camus, Aron and the French Twentieth Century, kterou naopak věnoval intelektuálům, kteří z jeho hlediska ve zkoušce dějin obstáli, a zůstali tak politicky, morálně a intelektuálně zodpovědní. Nutno však podotknout, že Judtovo měřítko zodpovědného intelektuála je vymezeno tím, nakolik s daným myslitelem souhlasí – což se většinou projevuje v tvrdém antikomunismu a odporu vůči marxismu a marxistickým intelektuálům.

V případě již zmiňovaného Louise Althussera by šlo jen stěží mluvit o apologezi stalinismu, jehož byl sám Althusser poměrně tvrdým kritikem, ovšem dožadoval se teoretické analýzy příčin jeho vzniku a reprodukce jakožto systému (Kužel, Filosofie Louise Althussera v „teoreticistním“ období, s. 15–17).

Jakékoliv hlubší kritice Althusserovy teoretické práce se ovšem Judt vyhýbá. Veškeré jeho intelektuální dílo se snaží shodit ze stolu coby výplod nemocného člověka, který podlehl totalitní ideologii. Judt buduje bulvární obraz Althussera, který pobíhá v ulicích a vykřikuje: „Já jsem velký Althusser!” Nabízí se otázka, zda příčinou Judtova neskrývaného odporu vůči Althusserovi není spíše ideologická zaslepenost a snad i nepochopení jeho teoretické práce.

Tony Judt: Zapomenuté 20. století: osobnosti, události, ideje, Prostor, Praha 2019, 512 stran, přeložil Jan Petříček


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Tak nějak Pondělí, 22.Července 2019, 08:01:37

se zdá, že filozofie nevede od teoretického humanismu k humanismu praktickému, ale spíše ideologicky maskuje biologické konflikty.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.