Ave crux. Poslední vzkaz z koncentračního tábora plný naděje

Filosofka Edith Steinová, v křesťanském světě známá jako svatá Terezie Benedikta od kříže, byla jednou z obětí nacismu za 2. světové války. Sama však smrt chápala jen jako dočasnou záležitost, postihující pouze tělo.

Ave crux, spes unica – česky Vítej kříži, jediná naděje. Tato latinská věta se někdy uvádí ve spojitosti s příběhem Edith Steinové alias sestry Terezie Benedikty od Kříže, která ji použila i ve svém posledním vzkazu z koncentračního tábora. Vlastně jde o verš ze starobylého křesťanského hymnu Vexilla regis prodeunt (Kourouhve krále ční vzhůru) pocházejícího z konce šestého století.

Proč vlastně Edith napsala tu větu ve svém vzkazu z koncentráku?

Narodila se v roce 1891 ve Vratislavi, v ortodoxní židovské rodině. Od třinácti let prý se považovala za ateistku. Byla to dívka s nadprůměrnou inteligencí, kterou touha po poznání pravdy přivedla až k univerzitnímu studiu filosofie a psychologie. Stala se asistentkou filosofa Edmunda Husserla, zakladatele fenomenologie.

050365wa-la-conversion-d-edith-stein1Edith Steinová byla jednou z vrcholných představitelek katolické filosofie první poloviny 20. století. Repro DR

Ve třiceti letech ji prý uchvátil náhodně objevený životopis Terezie z Avily. Tak silně, až v ní zahořela touha stát se křesťankou a mystičkou jako Terezie. Matka její křest nesla velmi těžce. Ortodoxní židovské rodiny se s odpadnutím svých členů od víry vyrovnávaly nesnadno. Pokládaly to za zradu Hospodina a jeho lidu. Křest byl snad ještě horší než ateismus. Ten totiž mohl být překonán návratem k praktikování víry. Bývalo zvykem se s odpadlíkem přestat stýkat. Oddělit se od něj. Někdy se dokonce stávalo, že mu rodina vystrojila symbolický pohřeb.

Edith ovšem svou konverzi nechápala jako odvrat od židovství, nýbrž jako jeho rozvinutí či vyústění. Proto se s matkou snažila smířit, snažila se ji přesvědčit, že křesťanství má k židovství velmi blízko a chvílemi se jí to snad i dařilo. Spolu s apoštolem Pavlem si horoucně přála, aby všechen židovský lid přijal Krista. Těžko nesla nepochopení.

Ve své víře šla Edith tak daleko, že v roce 1934 vstoupila do řádu bosých karmelitek, kde se musela podrobit přísné řeholi. Ona, která byla zvyklá psát vědecké texty, byla zpočátku omezena i v psaní korespondence. Teprve po nějaké době řád odhalil její nadání a mohla psát studie o svatém Janu od Kříže.

Karmel je biblické místo – hora, na jejímž vrcholu chtěl kdysi prorok Eliáš předvést svým bývalým souvěrcům, kteří se odvrátili od Hospodina k Baalovi, důkaz Hospodinovy moci, a proto dal nahoru navršit dříví a promáčet je vodou. Hospodinův oheň mokré dříví zázračně zapálil, čímž byli odpadlíci získáni zpět.

Jako se na Karmelu mokré dříví mění v plamen, tak si Bůh bere zpět to, co je jeho. Zmocňuje se duší, které si předem vyhlédl. Nechce jejich smrt, chce jejich život. Sám totiž touží jako živá voda tryskat z jejich nitra.

Lze si představit, jak je to všechno obtížně pochopitelné pro dnešní lidi, z nichž někteří trvají, pokud možno, na neomezené svobodě dělat si cokoliv. Pochopit kříž se dá totiž jen tehdy, když ho člověk zakusí. Zakoušet se nemusí nutně až v koncentračním táboře, jako se to stalo Edith. Dnes můžeme aspoň doufat, že nás už nic podobného nepotká.

Nemusí však jít jen o mimořádnou fyzickou či duševní bolest. Kříž s sebou může nést i obyčejný všední život. I v něm narážíme na různé překážky, na lidské nepochopení, na bolesti a trápení své i cizí, na neřešitelné labyrinty a rozpory, v nichž musíme nějak žít a pracovat. Vždy je zapotřebí být při tom s druhými lidmi, vnímat také jejich bolestí a jejich trápení. Nikoliv uzavírat se do samoty, i když ta je také důležitá.

Místo nadpozemských zázraků nám Bůh v osobě Ježíše Krista nabízí podíl na svém utrpení, z čehož paradoxně pramení nová, nečekaná uzdravující moc. Utrpení není součástí Božího řádu a není věčné. Je vlastně jakýmsi reziduem minulého světa, který už byl dávno poražen. Starý svět, který byl v moci démonů, už pomalu umírá, ale ještě se brání. Rány zasahují člověka patřícího už budoucímu světu. Oba světy jsou zde přítomny paralelně. Je zapotřebí ten rozpor trpělivě snášet, ale nenechat se jím zdeptat. Ani smrt není součástí Božího řádu. Podléhá jí totiž jen tělo.

V roce 1942, byla Edith zatčena v Nizozemí, kam se spolu s jinými řeholnicemi a řeholníky uchýlila před pronásledováním nacisty. Byla naprosto vyrovnaná. Mohla totiž aspoň takto následovat svůj lid, z něhož se předtím cítila být vyvržena. Toužila se za ně obětovat. Nebyl v tom žádný fatalismus, podlehnutí osudu. Brala to jako podíl na Kristově kříži.

Utrpení nemusí být fatalismem a rezignací, může být nejvyšší aktivitou. Mocnosti tohoto světa mohou člověka zabít, ale ne každého mohou zlomit. Tak to bylo i s Edith, která se po tu nepříliš dlouhou dobu strávenou v koncentráku, snažila být utěšitelkou všem zoufajícím, až do konce svých dní – do své smrti v plynové komoře, k níž došlo v srpnu 1942 v Auschwitz-Birkenau.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.