Der Spiegel a závěry z kauzy vymyšlených reportáží

Po půlroce šetření a analýz se ukazuje, že kauza Claase Relotia a jeho smyšlených reportáží německé mediální scéně paradoxně prospěla. Der Spiegel z ní vychází možná ještě důvěryhodnější než dřív. Bylo by něco takového možné u nás?

Před Vánoci minulý rok vyšlo najevo, že cenami ověnčený reportér německého týdeníku Der Spiegel Claas Relotius při psaní svých reportáží systematicky podváděl, když si podstatné části z nich prostě vymýšlel. Bezprostředně po odhalení této kauzy reagoval magazín tak zevrubným rozebráním její anatomie, že si až ve čtenářských dopisech někteří stěžovali, že se v jednom lidském selhání babrají příliš, místo aby se věnovaly svému hlavnímu účelu.

Der Spiegel však jako noviny zakládající si na mottu svého zakladatele Rudolfa Augsteina „Říkat, jak se věci mají“ odmítl na věc pohlížet jako na pouhé provinění jednotlivce. Naopak povolal nezávislou komisi, aby prověřila všechny její případné systémové okolnosti a vydala doporučení, co by měly noviny změnit, aby se podobným případům v budoucnosti vyhnuly.

Výstupy její práce byly nyní v posledním květnovém vydání (22/2019 – rubrika „In eigener Sache“) na šestnácti hustě popsaných stránkách zveřejněny. Ty kromě vypořádání se s konkrétní kauzou nabízejí pozoruhodnou reflexi role novin, novinářů a standardů jejich práce v současné společnosti včetně doporučení, jak musí noviny jako Spiegel, které už tak vynikaly výjimečným zázemím, svoje vnitřní fungování ještě dále zlepšit.

DerspiegelAtmosféra první dny kauzy připomínala spíš hon na osobu Claase Relotia. Týdeníku Spiegel se však podařilo posunout debatu do věcné roviny. Repro DR

Tříčlenná komise nejprve přibližuje osobu autora Relotia a jak se ke Spiegelu dostal, různé dřívější indicie pro to, že by s jeho prací nemuselo být vše v pořádku, i metody, kterými se to snažil zakrýt – kupříkladu že vždy vystupoval vůči kolegům, nadřízeným i čtenářům velmi sebekriticky či že otevřeně líčil obtíže, se kterými se na reportážních cestách setkával. Následuje do posledního střípku komunikace zmapovaný proces odhalení podvodu včetně popisu nejprve velmi nedůvěřivého zacházení s Relotiovým kolegou Juanem Morenem, který nakonec dodal na vlastní pěst získané usvědčující důkazy.

Velmi zevrubná je následující pasáž, ve které je analyzováno, jak k podvodům mohlo dojít a jak mohly tak dlouho zůstat bez povšimnutí. V ní je největší prostor věnován otázce, jak v současnosti vypadá nejen u Spiegelu žánr reportáže s tím, že právě její zaběhnutá podoba podvodům a manipulacím přímo nahrává. V německé praxi se totiž reportáž v poslední době vyvinula bezmála do podoby vyprávění literárního či filmového.

Není výjimkou, že se dopředu sestavuje její dramaturgie, tedy obsazení a do jisté míry i vyznění, které je poté snaha v terénu naplnit, a to i za cenu různých pochybných technik, jakými jsou skládání charakterových rysů různých reálných postav do jedné reportážní, změna posloupnosti děje, jeho zhuštění či vypouštění faktů a postav, které se do dramaturgie nehodí. Často také dochází k různým scénickým přibarvováním, kdy se pracuje například s umělým zakomponováním pasující hudby(„A skrze otevřené okno hrálo…“) nebo se zmiňují svévolně dovozené myšlenky či pocity protagonisty v určitý okamžik dění.

Zpráva popisuje, že není divu, že u takových reportáží se Relotiovi nadřízení, členové porot mnoha cen, které získal, ale i diváci dojímali primárně nad „krásným příběhem“ a málokdy pak už někoho napadlo ptát se také na jeho pravdivost. Dodává však, že nutně nešlo jen o Relotiovo individuální pochybení, ale že se podobné metody často regulérně vyučují na německých žurnalistických školách.

Relotius byl však v jejich použití zároveň opravdovým mistrem a doplňoval je o techniky zcela jednoznačně nepřípustné, jako je kompletní vymýšlení si postav. Jak ovšem sám na obhajobu tvrdí: úspěch u kolegů, šéfů i porot ho utvrzoval v tom, že takový, v zásadě normálními reportážními prostředky nedosažitelný, žánr je záhodný. A kromě toho ho po určité době sužoval strach psát najednou bez podvodných obezliček – propad by byl jen těžko vysvětlitelný.

Zpráva je zakončena oddílem s doporučeními. K nim patří v první řadě přepracování a zpřísnění interních novinářských standardů Spiegelu. Mezi nimi je zejména výrazné zpřísnění ohledně práce s fakty, které musí znovu i u reportáží hrát centrální roli, i kdyby to mělo jít na úkor dramaturgie, soudržného vyznění či čtivosti příběhu. Scénické zpracování je přípustné pouze v případě, že se opírá o skutečné výpovědi či fakta, už nesmí být používáno jako fikční literární prvek.

Další doporučení směřují k takzvanému dokumentačnímu oddělení, které čítá celou osmdesátku lidí, a je tak s odstupem největší ze všech německých novin a magazínů. Jeho úkolem je prověřovat faktickou správnost textů, které ve Spiegelu vycházejí. To využije metodu náhodného výběru jednoho textu týdně, který bude podroben ještě zevrubnější kontrole než obvykle.

Pracovníci dokumentačního oddělení se tedy ujistí o procesu vzniku textu například u reportéra, doprovázejícího překladatele či řidiče, nebo přezkoumají třeba skrze facebookový profil, předložené maily či telefonátem, že všechny citované či zobrazené postavy opravdu existují. Na druhou stranu bude naopak každý týden vylosován jiný text, který nebude dokumentárním oddělením kontrolován vůbec. To reaguje na poznatky komise, že se někteří novináři možná až příliš při své práci spolehnou na to, že ji po nich ještě někdo zkontroluje.

Dále jde o přikládání autorizací výpovědí k textům, a to nejen u čistých rozhovorů, když se dokumentářům postupují; o závaznost nejintenzivnějšího typu kontroly před přihlašováním textů do soutěží či přezkoumání několika textů, zda se nejedná o podvod, při přijímání nových redaktorů.

Žádný z novinářů ani šéfů rubrik už nesmí zabránit v otištění čtenářského dopisu, jak se to podle zjištění komise v minulosti čas od času dělo, a čtenářské dopisy pak musí být vždy zodpovězeny podle stanoveného schématu. Tím týdeník reaguje zase na to, že se v minulosti našly pochybnosti o Relotiových reportážích v několika čtenářských reakcích, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. Zřízena bude pozice nezávislého ombudsmana, na kterého se bude moci obrátit každý zevnitř i zvenčí, kdo by měl na podvod či jinou nesrovnalost podezření.

Spiegel pak předběžně zakončil bezmála půlroční intenzivní zabývání se kauzou Relotius v následujícím čísle tím, že otiskl necelou dvacítku čtenářských dopisů týkající se zveřejnění zprávy komise. Skoro bez výjimky byly pochvalné – ocenili nejen pečlivost její práce, ale i to, že se jí podařilo přesunout pozornost od Relotia k systémovým otázkám. Atmosféra v prvních dnech po odhalení kauzy připomínala spíš veřejnou popravu.

Čtenářské dopisy chválily také nemilosrdnou transparentnost, se kterou byly zveřejněny i věci, které se dosud dělaly špatně. Čtenáři tak mají až v souvislosti s touto kauzou vůbec možnost se dočíst, jak přesně noviny fungují, a je to pro ně zároveň něco, co má moc zásadním způsobem budovat důvěru v ně, zvlášť když to je v případě Spiegelu mimo určitých selhání v resortu reportáží vlastně tak obsáhlý, sofistikovaný a v důsledku spolehlivý systém.

Je tedy možné konstatovat, že konkrétně Spiegelu, ale i německé mediální scéně obecně kauza v konečném efektu prospěla – víc se pro obnovení důvěryhodnosti novin dalo těžko udělat. Zároveň z ní noviny zřejmě vycházejí ještě o něco důvěryhodnější než dřív. To je v éře rozmáhající se nedůvěry v tradiční média pozoruhodné.

Pro pozorovatele české mediální scény středního proudu však bohužel platí, že práce týdeníku Der Spiegel, vlastněného z těsně nadpoloviční většiny zaměstnanci, čítajícího 130 stran a živícího 17 zahraničních redakcí a 80 dokumentářů, bude do budoucna působit zřejmě jako ještě větší sci-fi než doposud.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.