Nejvyšší soud v Brně v čele s předsedou Pavlem Krbkem vrátil spor ČSSD s dědici právníka Zdeňka Altnera Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání. Soud se na základě dovolání nejstarší české politické strany zabýval dvěma nároky uplatněnými Altnerem, respektive jeho dědici — nárokem na odměnu za poskytnuté služby a nárokem na smluvní pokutu —, přičemž oba zpochybnil.

Podle Nejvyššího soudu je jedinou podmínkou pro vznik nároku na odměnu advokátem řádně vykonaná činnost. Odvolací soud přitom vůbec nezjišťoval, jaké právní služby Altner pro ČSSD odvedl. Jeho dědicové to proto budou muset v pokračujícím řízení doložit. V rozsudku rovněž stojí, že se soudy nižších instancí nezabývaly konstrukcí ujednání o odměně, která je ve smlouvě formulována neurčitě.

Ze závěru o neurčitosti ujednání o odměně plynou i nejasnosti ohledně možného nároku Altnerových dědiců na smluvní pokutu. Nejvyšší soud současně zpochybnil závěry původních rozsudků, které konstatovaly, že Altner uplatnil nárok na zaplacení pokuty řádně.

Spor o Lidový dům

Celá kauza započala v roce 2000, kdy Altner coby právní zástupce ČSSD pro stranu u Ústavního soudu vyhrál spor o její tradiční sídlo, Lidový dům v pražské Hybernské ulici. Ten sice KSČ po sametové revoluci ČSSD vrátila, ale koncem roku 1993 ministerstvo financí prohlásilo, že na něj strana nemá nárok a objekt patří státu.

V období první republiky totiž politické strany neměly povahu právnických osob a nemohly tedy vlastnit majetek. Sociální demokraté Lidový dům využívali prostřednictvím různých společností, například společnosti Cíl, jejímž byla strana jediným akcionářem.

Rezort financí v čele s Ivanem Kočárníkem (ODS) nejprve podal určovací žalobu k Obvodnímu soudu v Praze 1. Když ji ten zamítl, dovolal se k další soudní instanci a celý spor skončil po sedmi letech u Ústavního soudu. Ten Lidový dům definitivně přiznal ČSSD, když seznal, že právní i faktická kontinuita sociální demokracie nebyla nikdy přerušena a že Lidový dům nevlastnil stát, ale společnost Cíl.

ČSSD původně ve sporu o tradiční sídlo strany zastupoval advokát Pavel Blanický, který byl ovšem z vůle stranického místopředsedy později odsouzeného za hospodářskou kriminalitu Ivo Svobody (ČSSD) vyměněn za Altnera, což někteří členové tehdejšího vedení označovali za zbytečný tah, neboť se očekávalo, že strana v soudních řízeních uspěje.

Dědictví Miloše Zemana

Smlouvu s Altnerem, jemuž měla náležet odměna v podobě deseti procent ceny Lidového domu, podepsal předseda Miloš Zeman (ČSSD). Po vítězství u Ústavního soudu mu strana vyplatila přes osmnáct a půl milionu korun, Altner nicméně požadoval i zbylé finanční prostředky — mimo jiné za dlužné nájemné z Lidového domu — a podal proto na ČSSD žalobu.

Obvodní soud pro Prahu 1 Altnerovi v roce 2004 vyhověl a přiznal mu dalších osmnáct a půl milionu korun spolu s úroky a smluvní pokutou, ta představovala 0,3 procenta za každý den prodlení. Tehdejší vedení ČSSD ovšem peníze odmítlo vyplatit. Městský soud v Praze o dvanáct let později ale pravomocně potvrdil původní rozhodnutí a smluvní pokuta mezitím narostla do výše tři sta devatenácti milionů korun.

Strana proto obratem podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který odložil vykonatelnost rozhodnutí a ČSSD tak nemusela svému bývalému advokátovi bezprostředně vyplatit požadovaných bezmála tři sta čtyřicet milionů korun. Na jaře roku 2019 ale Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil, na což ČSSD zareagovala novou žádostí o odklad.

Bývalý předseda Bohuslav Sobotka (ČSSD) před třemi lety Deníku Referendum řekl, že strana se v případě kauzy Altner stala obětí neopatrnosti vlastních funkcionářů. Upozornil rovněž, že Zeman smlouvu s Altnerem podepsal evidentně bez toho, aby ji konzultoval s kýmkoliv v širším vedení ČSSD nebo si ji nechal ověřit jiným právníkem, což má vysvětlit, proč byla její součástí tak vysoká pokuta z prodlení.