Josef Patočka nedávno analyzoval způsob, jak si provozovatel elektrárny Chvaletice, uhlobaron Pavel Tykač, levně nakupuje politickou podporu pro své obchodní zájmy. Korporace, jejíž podnik zatěžuje okolí třeba právě ekologickými dopady, nemá zatím bohužel v České republice ze zákona povinnost poskytovat přesně stanovený finanční příspěvek obcím, na jejichž území má její byznys vliv.

Vše má fungovat jen na bázi dobrovolnosti, která korporaci přináší hned několik výhod: užívat si při pohádkových ziscích i roli dobrosrdečného mecenáše, zcela legálně vybrané obce korumpovat, případně vydírat. A na tom všem i nehorázně ušetřit. Podfinancované české a moravské obce s řádově nižšími rozpočty místo toho, aby si rozdělovaly státem garantované poplatky, stávají se strukturálně závislými na almužnách korporací a ještě mají oslavovat jejich dobročinnost.

V praxi to pak vypadá tak, že elektrárna Chvaletice si připsala za loňský rok bezmála půlmiliardový zisk. Tykačův uhelný konglomerát, si mezi roky 2009 a 2017 „rozdělili skrze své kyperské firmy, prostřednictvím kterých uhelný byznys u nás vlastní, celkem skoro dvaadvacet miliard korun“.

Přesto se Tykačova „dobročinnost“ vůči obcím v okolí Chvaletic projevuje částkami jako 150 tisíc korun ročně do rozpočtu obce Řečany nad Labem, nebo dokonce i nulovou položkou „podpora kulturních a sportovních aktivit“, bez příspěvku do městského rozpočtu v případě Přelouče. Elektrárna si tak kupuje za drobné souhlas s udělením výjimky na emise. Jinak řečeno Pavel Tykač si za minimální náklady opatřuje souhlas obcí s jeho pohádkovými soukromými zisky na úkor veřejného zdraví jejich občanů.

Starostové a starostky malých obcí tu jsou v roli výrazně slabších článků v systému legální korupce, na jehož celkové parametry nemají vliv. Český legislativní rámec zprostředkovává několika jedincům miliardové zisky, aniž by z tohoto „podnikání“ měla česká společnost cokoli nad rámec astmatu, „morální podpory sportovních a kulturních aktivit“ a takzvaných „pracovních míst“, což je český eufemismus pro umpalumpování v továrnách pološílených boháčů.

Deník Info.cz před časem publikoval na první pohled podezřelý PR článek, který se snaží vrhnout tmu na způsob, jakým hlasovaly okolní obce proti udělení výjimky pro uhelnou elektrárnu Chvaletice. Článek z 9. dubna uvádí u autora zkratku URM a jeho vyznění je jasné: „Většina obcí svou elektrárnu miluje, jen několik kverulantů bylo zmanipulováno zelenými aktivisty, ale nakonec snad zvítězí zdravý rozum a Chvaletice budou moct ještě pár let vypouštět rtuť do vzduchu“. PR oddělení Chvaletic odkazem na tento text v diskusích na sociálních sítích dokládá, že „zelená lobby jede na plné obrátky“.

↗

Portrét Pavla Tykače k 50. narozeninám od Hnutí Duha: mecenáš mezi zlatým tryskáčem a měsíční krajinou. Foto Hnutí DUHA

Demokratická společnost by se neměla tak snadno smířit s tím, aby tu korporace zaváděly taková srovnání. Ekologické organizace mají za cíl podpořit občany v nerovném boji za vlastní důstojnost a zdravé plíce, zatímco uhelná lobby má za cíl diskreditovat tyto snahy v zájmu vlastníků, kteří k majetkům většinou přišli během zdivočelé devadesátkové privatizace, vedené pod hesly „úprku před právníky“ a „na chvíli zhasneme“.

Jenže zrovna naše „demokratická společnost“ se s tím klidně smíří. Termín „zelený lobbing“ prosazovaný propagandou vykuků Tykačova typu na českou společnost dlouhodobě zabírá, mnozí si jej osvojují, cítí se při jeho vyslovování povzneseně a dělají s ním „chytré“ v diskusních vláknech. Jak je možné, že to mají nejšpinavější korporace u Čechů tak snadné?

Cesta preventivního sobectví

Jak je možné, že je tolik mých spoluobčanů ochotno pokládat všechny aktivisty za lidi jednající jen pro svůj skrytý prospěch, za lidi, které „někdo určitě platí“? Jestli je něco projevem skryté kontinuity s obdobím normalizace, je to tohle hluboko zažrané prospěchářství širokých vrstev společnosti, jejich neschopnost či neochota vůbec si představit jednání nad rámec individuálního zájmu.

Opak aktivismu — „pasivismus“ — se pro ně stává zároveň projevem charakteru i inteligence: nejednám v ničím žoldu (neboť pro jistotu nejednám vůbec), zůstávám přitom dobrým člověkem a ctím vyšší lidské (až křesťanské) hodnoty — jenže jednat podle nich v tomhle cynickém světě by přeci bylo příliš naivní, a já naivní nejsem! Čili sečteno podtrženo, jsem nejen v jádru dobrý člověk, ale ještě inteligentní. Taková je dnes moudrost „preventivního sobectví“, taková byla jeho moudrost i za Husáka.

Jak se tedy rodí motiv popsaného cynismu? Pokud někdo celý život jedná jenom s ohledem na vlastní prospěch, je možné, že stejně omezenou motivaci přisuzuje i všem ostatním — a naopak, právě takto pokřivené vnímání světa možná stojí u zrodu každého dalšího preventivního sobce.

Jenže ve hře není jen moje inteligence, nýbrž také můj charakter! Pokud jsem celý život jednal jenom ve svůj prospěch a teď bych měl připustit, že někteří lidé jednají i v zájmu širšího dobra, než je to jejich, pak mě to přeci vůbec nestaví do hezkého světla. Bude tedy lepší vůbec nepřipustit existenci dobrých motivů. Tedy — „žabičkáře“ někdo platí! Jsou stejně „inteligentní“ jako já, ale na rozdíl ode mě jsou pokrytci, říká si taktický sobec.

Mnozí lidé takto zůstali uvěznění někde v bezčasí mezi neúspěchem a takzvaným životním standardem, mezi protichůdnými signály dnešní vládnoucí ideologie: každý by měl začít sám u sebe a jeden člověk nic nezmůže. Nový kolektivismus „všech začínajících u sebe“ nechal člověka stejně osamělého, jako kolektivismus éry normalizace, který kolektiv otevřeně vzýval, ale současně všem při každé příležitosti dával najevo, že nemají do ničeho strkat nos, nechtějí-li si ho rozbít. Proto i dnes každý, kdo dnes začne sám u sebe, zpravidla u sebe také skončí.

Současný privátní kolektivismus však vede jeho vyznavače — skálopevně přesvědčené o své inteligenci i charakteru — směrem k fatálnímu omylu. Pokud budete opomíjet okolní svět a směřovat veškeré své hodnoty a úsilí jen do vlastního života, vaší představy o vlastní budoucnosti a maximálně ještě budoucnosti vlastních dětí, a budete přitom ignorovat, jak současný systém aktivně přiživuje klimatickou katastrofu, jejíž zvládnutí bude vyžadovat nadosobní kolektivní vzepětí, přenecháváte svým vypiplaným dětem kromě skvělého vzdělání, spořícího účtu a příspěvku na hypotéku také v podstatě neobyvatelnou planetu.

Skutečně inteligentní člověk by si měl při takovém výhledu umět vyhodnotit fakta a priority. A skutečně charakterní člověk by si měl umět přiznat, že se mýlil. V osobní rovině se pak dá začít třeba zřízením trvalých příkazů na podporu vybraných ekologických organizací. V rovině systémové pak žádejme zákon, který podnikům zakáže sponzorovat aktivity v obcích, jejichž životní prostředí zatěžuje svými zplodinami, ale naopak je zatíží zvláštním poplatkem, s nímž obce budou hospodařit svobodně, transparentně a dle vlastního uvážení. Korupce totiž není v pořádku, ani když je legální.