Ekologické otázky nejsou zálibou pro zhýčkané vyšší vrstvy

Starý koncept pokroku orientovaný na růst není dále udržitelný. Životní standard nezlepšíme honem za zvýšením statusového konzumu, ale utvářením světa společným politickým úsilím podle svých potřeb.

Ekologické problémy jsou téměř vždy také problémy sociálními. Boháči a superboháči, kteří bydlí ve vilových čtvrtích a gated communities a na víkend létají tryskáči na poslední zbývající ostrůvky panenské přírody, se budou moci ze zničení biosféry ještě po nějakou dobu vykupovat. Člověk s běžnými příjmy tuto možnost nemá. Ten je odkázán na to, aby v bezprostředním okolí jeho bydliště zůstávala pitná voda a dýchatelný vzduch, aby se hluk držel v mezích, aby měl spolehlivě k dispozici parky a místa pro odpočinek, veřejný komunikační prostor a funkční veřejný systém dopravy.

Přestože místy vládne nebo je svévolně vyvoláván dojem, že ekologické otázky jsou zálibou zhýčkaných vyšších středních vrstev, jsou to právě a zejména takzvaní běžní lidé, kteří profitují z ekologicky sociálního přístupu. Jejich kvalita života naprosto bytostně závisí na dostupnosti veřejných služeb. Pokud, zdůrazňuji, jsou včas rozpoznány, přiměřeně zváženy a spravedlivě rozděleny sociální náklady, které s sebou každá změna přináší.

Německá sociální demokracie je už dávno stranou, která si nebere za svoje pouze sociální, ale také ekologické problémy. Tak se to alespoň píše v programu základních hodnot strany. V politické praxi se jí však jen zřídka daří myslet v souvislostech obou problematických oblastí a vyvozovat z toho přesvědčivou politiku pokroku.

Sociální demokracie a odbory tak v případě velkých ekologických konfliktů, například v energetické nebo dopravní politice, působí často polovičatě, místy dokonce jako brzda ekologického přístupu, považovaného většinou obyvatelstva již dávno za nutnost. Z toho pak profitují Zelení, kteří požadují ukončení provozu uhelných elektráren a uzavření velkých měst pro automobilovou dopravu, protože v očích voliček a voličů působí odvážněji a důsledněji.

405288958_5b1e29d6cc_oKdyž si i člověk s běžným příjmem může dovolit domek v přírodě, nebydlí poblíž lesa s výhledem na pasoucí se srnky, ale v nekonečné aglomeraci. Foto MyBiggestFan, Flickr

Sociálnědemokratická politika ale nemůže jednoduše znamenat „konec uhlí, konec aut v našich městech“. Sociální demokratky a demokraté musejí zároveň dbát na to, aby lidé pracující v povrchových dolech, v uhelných elektrárnách, v automobilovém průmyslu a v dodavatelských firmách nezmizeli v bezedné propasti bídy. Totéž ovšem platí pro zástupy drobných zemědělců, pokud budeme hovořit o bezpodmínečné proměně zemědělské politiky z ekologických důvodů.

Německé SPD nelze vyčítat, že zvažuje i sociální dopady nutné změny, a proto je skeptická k příliš jednoduchým odpovědím. Lze jí ale vyčítat, že nezahájila nutnou restrukturalizaci v těchto sektorech již mnohem dříve, čímž by zahájila hladší a sociálně méně bolestivý přechod, který požadují sociální demokraté jako Erhard Eppler nebo členové komise řešící základní hodnoty strany již mnoho let.

Starý koncept pokroku orientovaný na růst není dále udržitelný, to dnes již nelze popřít. Malování klimatických změn na zeď by nemělo děsit pouze sociální demokraty. Byl ale koncept pokroku dříve opravdu přesvědčivým a nosným základem sociálnědemokratické politiky? Již v roce 1975 upozorňoval americký ekonom Fred Hirsch ve své knize o „Sociální hranice růstu“ na ty aspekty zavedeného pokroku, které mají co do činění s rozdělováním. Jeho argument zněl: S rostoucím počtem konzumních statků signalizujících postavení člověka ve společnosti je většina konzumentů snažících se dohnat vůdce konzumního pelotonu stále častěji připravována o vytouženou odměnu. Podstatou těchto statků je totiž jejich exkluzivita.

Lze to názorně vysvětlit na několika jednoduchých příkladech. Když si i člověk s běžným příjmem může dovolit domek v přírodě, nebydlí poblíž městského kulturního centra a zároveň s výhledem na pasoucí se srnky, ale v nekonečné aglomeraci. Když si všichni zaměstnanci budou můžou dovolit vlastní vůz, stává se tento nástroj pohybu prostředkem nehybnosti, protože ulice jsou v ranní a večerní dopravní špičce většinou zacpané. Fred Hirsch to komentuje lakonicky: „Když se všichni postaví na špičky, nikdo neuvidí lépe.“

Značná část moderního konzumu skutečně spočívá ve statusové konkurenci, v níž většina lidí nemá co získat. Argument ozývající se právě od sociálních demokratů – hospodářský růst musí za všech okolností pokračovat, aby si i běžní lidé mohli jednou dopřát to, čeho se dnes dostává pouze bohatým – je přitom fatálně nesprávný. Většina nedokáže svůj životní standard v domnělém honu za zvýšením statusového konzumu zlepšit. Může získat jedině tehdy, pokud svůj svět, kde žije a pracuje, bude utvářet společným – politickým! – úsilím podle svých potřeb.

Sociálně-ekologický přístup je nakonec zásadním momentem i pro udržitelnou mírovou politiku. Jedině radikálním navýšením energetické a surovinové efektivity a vybudováním ekologického cirkulárního hospodářství lze zabránit hrozivě se pozvedající éře ničivých válek o přírodní zdroje. Willy Brandt a Egon Bahr kdysi uchránili svět 20. století před novou velkou válkou a možnou nukleární katastrofou východní politikou a politikou uvolňování. Dnešní doba, za změněných podmínek 21. století, si žádá nové politické úsilí o mír, které by vycházelo z energetických kroků vedoucích k vyřešení ekologické otázky.

Téma změny směrem k ekologicky sociálnímu přístupu představuje pro sociální demokracii velkou, možná její poslední šanci. Pokud pochopí, že všeovládající téma ekologie je ve své podstatě levicové, a tím její, může se opět vyšvihnout do role velké, politiku určující síly – v Německu, v Evropě, možná dokonce i za jejími hranicemi. Zůstane-li však u polovičatých řešení, nepodaří-li se jí koncepčně propojit svou tradiční orientaci na rovná práva všech s ekologickými otázkami, mohla by v dlouhodobém výhledu skutečně zmizet coby síla, s níž se musí vážně počítat.


Text Kein Entkommen vyšel původně na webu IPG Journal. Z němčiny přeložila Zuzana Schwarzová. V české verzi vychází ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.