Kdo vlastně vládne ve Venezuele

Je režim Nicoláse Madura již ve skutečnosti vojenským režimem, kde armáda představuje hlavní referenční bod politických a ekonomických rozhodnutí?

Hugo Carvajal, Francisco Esteban Yán͂ez Rodríguez či Carlos Rotondaro jsou jména generálů, jež během posledních dvou měsíců oznámili definitivní rozchod s režimem Nicoláse Madura a postavili se ať přímo, či nepřímo, na stranu opozičního politika Juana Guaidóa, který se 23. ledna letošního roku prohlásil z pozice předsedy Národního shromáždění prozatímním prezidentem Venezuely.

Tito generálové tak rozšířili řady dezertujících vojáků prchajících ze země, kterých bylo podle agentury Reuters jen v loňském roce okolo čtyř tisíc a letos se jejich počet rozrůstá o stovky dalších. Až dosud se však k režimu stavěli zády převážně řadoví vojáci. Odchod generálů, kteří v rámci Madurova režimu zastávali důležité posty, je tak pro mnohé velkým překvapením.

Hugo Carvajal stál dlouhá léta v čele venezuelské vojenské výzvědné služby (2004–2011 a 2013–2014). Carlos Rotondaro zase předsedal po deset let (do roku 2017) Venezuelskému institutu sociálního pojištění (IVSS), jenž má na starosti administraci veřejných nemocnic či distribuci léků pro chronické nemoci.

Načasování těchto kroků není přitom náhodné, když vezmeme v úvahu Guaidóvu nabídku amnestie vojenským kruhům v případě, že se postaví na stranu venezuelského lidu. Všichni tři však ospravedlňovali své kroky vznešenějšími důvody. Zatímco Carvajal a Rodríguez kritizovali proměnu vlády Nicoláse Madura v diktátorský režim vraždící vlastní nevinné občany, Rotondaro upozornil na problém vysoké politizace a ideologizace armády, která podle něj za Madura prostoupila do nejvyšších pater jejího velení.

Otázkou tak zůstává, kdo fakticky ve Venezuele vládne? Je režim Nicoláse Madura již ve skutečnosti vojenským režimem, kde armáda představuje hlavní referenční bod politických a ekonomických rozhodnutí?

Hugo-carvajalHugo Carvajal stál dlouhá léta v čele venezuelské vojenské výzvědné služby. Repro DR

Jak se vyvíjely civilně-vojenské vztahy
Pokud prozkoumáme vývoj civilně-vojenských vztahů ve Venezuele v delší časové perspektivě, tedy od nástupu otce bolívarovské revoluce Huga Cháveze k moci v roce 1999, je zřejmé, že politizace armády má hlubší kořeny, avšak za Madura se výrazně intenzifikuje. Hugo Chávez, jež sám pocházel z armádních kruhů, se nikdy netajil svým vřelým vztahem k angažování se vojáků v politice, když několikrát veřejně prohlásil, že „vojáci (by měli) být politiky“.

Ačkoliv čl. 328 venezuelské Ústavy, schválené právě za vlády Cháveze, deklaruje venezuelskou armádu jako „esenciálně profesionální instituci bez politické aktivity“, která je při „plnění svých funkcí výlučně ve službách národa a v žádném případě nějaké osoby či politické skupiny“, přímá participace vojáků v civilní a politické sféře se stala běžnou součástí jeho režimu.

Podle studie Franciscy Ramos Pistamaro se zejména od nezdařeného puče proti Chávezovi v roce 2002 akceleroval proces ideologické indoktrinace vojáků. Armáda tak například změnila své jméno na Národní bolívarovské armádní síly a přijala vojenské heslo „Vlast, socialismus nebo smrt“, čímž explicitně deklarovala svou politickou pozici a postavila se na stranu specifického sektoru společnosti podporujícího „bolívarovskou revoluci“.

Za Cháveze také začalo zapojování vojáků, ať již penzionovaných, či stále aktivních, do plnění úkolů civilního, administrativního či politického charakteru. Ministerstvo obrany bylo plně v rukou vojáků, ve funkci se vystřídali například bývalý velitel venezuelské armády José Luis Carneiro, penzionovaný generál Raul Isaías Baduel či generál Carlos Mata Figueroa. Prvně jmenovaný dokonce působil také v čele ministerstva pro sociální rozvoj a politickou participaci.

Vojáci převzali klíčovou roli ve formulaci a implementaci veřejných politik. V rámci Plánu Bolívar 2000 bylo do ulic Venezuely vysláno na 40 tisíc vojáků, kteří se tak zapojili do aktivit v boji proti chudobě, například do vakcinace, distribuce jídla, transportu obyvatel za prací a zdravotní službou. Cílem Cháveze bylo konkrétně ukázat venezuelskému lidu, že vojáci nejsou nástrojem represe, ale politickou silou ekonomického a sociálního rozvoje a bezpečnosti.

Z hlediska logiky demokratického režimu je však již toto velmi rizikové. Existující studie totiž poměrně jasně ukazují, že zapojení armády do podobných projektů většinou nevyhnutelně vede k posílení vlivu armády na úkor civilní politické reprezentace. Vojáci navíc pronikli do byznysu prostřednictvím postů ve státních společnostech.

Generál a velitel sekce Strategických operací armádních sil Henry Rangel Silva byl například jmenován ředitelem Státní telefonické společnosti CANTV, jež zajišťuje telefonické, mobilní a internetové služby po celé Venezuele. Rangel Silva také zastával post v Národní radě pro bydlení (CONAVI) a v roce 2005 byl dokonce jmenován šéfem venezuelských tajných služeb (Disip), kde nahradil jiného brigádního generála Miguela Rodrígueze Torrese.

Nástup Nicoláse Madura však znamená nový předěl ve vývoji civilně-vojenských vztahů ve Venezuele. Zatímco za Cháveze stále platila z normativního hlediska neslučitelnost vojenských a civilních funkcí, za Madura obě sféry prorůstají v jeden organický celek. Klíčovým se v tomto smyslu stalo rozhodnutí 651 Nejvyššího soudu z 11. června roku 2014, jež de iure umožňuje vojenským funkcionářům participovat na aktivitách politické povahy. Venezuelští vojáci tak mohou fakticky vstupovat do veřejných funkcí a přímo se účastnit politiky, aniž by byli nuceni svléknout uniformu, což je naprosto neslučitelné s ideálem moderního demokratického státu.

Praktické implikace daného rozhodnutí lze sledovat na složení Madurovy vlády, kde v roce 2017 ministři vojenského původu (penzionovaní či stále aktivní) tvořili až 40 procent kabinetu. Jedním z kritérií škály civilně-vojenských vztahů Alana Siaroffa pro zhodnocení kontroly armády civilní mocí je přitom právě (ne)přítomnost ministrů vojáků.

Z aktuálních případů aktivních vojáků v Madurově vládě lze jmenovat Vladimira Padrina Lópeze v čele ministerstva obrany, který je současně velitelem sekce Strategických operací armády či generála Národní Gardy Manuela Queveda jako ministra ropného průmyslu a těžby.

V předchozích letech se aktivní vojáci vystřídali na postech nejen ministerstva obrany, ale také například na ministerstvech vnitra spravedlnosti a míru (Miguel Rodríguez Torres; Gustavo Gonzáles López), financí (Marco Torres) či vodní a pozemní dopravy (Herbert García Plaza). Vojáci jsou masivně přítomni také na prezidentském úřadě, viceministerstvech či guvernérských funkcích.

Venezuelská armáda však nekontroluje jen politické a byrokratické pozice, ale masivně penetruje také do byznysu. Vojenské podnikatelské impérium zahrnuje sérii vojenských společností založených za Madurovy vlády, jejichž činnost sahá od dopravy přes telekomunikace, stavebnictví, zemědělství až k finančnictví.

Armáda má pod svou kontrolou také páteř venezuelské ekonomiky, totiž těžební průmysl. Největší státní ropná společnost Venezuely (PDVSA) je od konce roku 2017 řízena aktivním generálem národní Gardy Manuelem Quevedou. Ministr obrany a šéf strategických operací armády Padrino Lopéz byl zase v roce 2016 jmenován do čela Anonymní vojenské společnosti těžebního, ropného a plynového průmyslu (Camimpeg), jež aktivně participuje také na tzv. Plánu Arco Minero de Orinoco, jež představuje oblast velmi bohatou na minerální zdroje.

Vojáci hrají prim také v oblasti zásobování a distribuce potravin skrze Lokální výbory pro zásobování a produkci (CLAP) v rámci Velké mise svrchovaného a bezpečného zásobování, jež je řízena opět aktivním vojákem a ministrem obrany Padrinem Lopézem. V kontextu hluboké ekonomické a sociální krize propůjčuje tato pozice vojákům obrovskou moc a Lopézovi fakticky svěřuje rozhodovací pravomoc nad ostatními ministerstvy.

Zmíněné masivní zapojení venezuelské armády do chodu státu poté vede k porušení dalšího předpokladu veřejné kontroly ozbrojených složek, kterým je, že rozhodování o výši a alokaci jejího rozpočtu je zcela v rukou politiků zvolených v soutěživých volbách. V zemi, kde je armáda tak masivně zapojena v politické sféře a hospodářství, je naplnění tohoto předpokladu pouhou utopií.

Zajímavé je, že „oficiální rozpočet“ ozbrojených složek, který Venezuela předkládá světu podobně jako jiné vládní výdaje, poslední roky rapidně klesá. Ještě aby ne, když velké množství státních finančních prostředků dlouhodobě končí na účtech režimní nomenklatury a v kapsách generálů. Běžní vojáci však vlivem masivních škrtů strádají na jídle a vybavení, což podobně jako již zmíněné dlouhodobé zapojení armády do „civilních misí“ snižuje schopnost armády bránit vlastní stát. Paradoxně se tak vlastně venezuelská armáda důsledkem své politizace stále více vzdaluje od úlohy, pro kterou byla stvořena.

Politizace ozbrojených složek ve Venezuele pak svou současnou úrovní dokonce předstihla nejčernější scénáře teoretiků civilně-armádních vztahů. Ti sice na základě zkušenosti s vojenskými režimy v minulosti bedlivě sledují počty vojáků na ministerstvech, ale ani je asi nenapadlo, že bude ve Venezuele v roce 2014 oblékat uniformu dokonce polovina guvernérů.

Se vzrůstající poptávkou po důstojnících ve státních službách a zajištění loajality vojáků obecně pak souvisí ještě jeden specifický rys soudobé venezuelské armády, kterým je počet generálů. Ten se podle dostupných údajů pohybuje mezi dvěma až třemi tisíci, což je na armádu o velikosti pěti divizí neuvěřitelný luxus. Pro srovnání, USA si v desetinásobně větší armádě (pokud počítáme i Národní gardu a přidružené útvary) vystačí s pouhou třetinou tohoto počtu. Možná zde však platí, že každý je generálem nejen po prohrané bitvě, ale i tváří v tváří selhávání socialistického projektu 21. století.

Nedostatečné porozumění
Na základě všeho zmíněného je tedy zřejmé, že porozumění tamní politické realitě je opravdu ze strany okolního světa vpravdě nedostatečné. Venezuela dávno není jednostranickou diktaturou, ale velmi zdařilou evolucí vojenské diktatury. Generálové totiž dnes v „lepším případě“ tvoří nedílnou součást vládnoucí politické koalice. V „horším případě“ jsou naprostými pány situace a Nicolás Maduro je pouze jejich tiskovým mluvčím nebo fíkovým keřem.

Takové prohlášení je sice na první pohled trochu provokativní, ale dávalo by vlastně hluboký smysl. Vládnout otevřeně je totiž pro armádu v současném světě příliš nákladné, pokud nechce riskovat ostrakizaci na mezinárodním poli. V případě „lepšího scénáře“ ovšem také není příliš důvodu k radosti. Pevné sepětí stranických struktur s armádou totiž dovede vyztužit mezery ve stranické organizaci.

Zvláštnosti spojení mezi stranou a armádou nahrává i to, že „domobrana“, která se v posledních letech neutěšeně rozrůstá, je formálně výrazně spojena jak s armádou, tak vládnoucí stranou. Politická teorie a historická zkušenost však ukazuje, že takový krok není u diktátorů vůbec standardní. Podobné bojůvky si totiž držitelé moci tvoří především ze strachu o sesazení ze strany oficiálních represivních složek, a nic tak nechtějí méně než její napojení na složky, proti kterým je má v případě nouze bránit. Možná právě proto se v současnosti Nicolás Maduro stále intenzivněji obklopuje ruskými žoldáky.

Zde představený pohled pak zároveň značí, že to s případným koncem tamní diktatury nemusí být tak rychlé, jak by si zubožení obyvatelé zasloužili. Mírný optimismus je však možné spatřovat v tom, že vojenské diktatury většinou končí vyjednáváním, kdežto ty personalistické a stranické zhroucením. Z tohoto hlediska dává již dříve avizovaná amnestie smysl a zároveň přiživuje naději, že „jen“ stačí nabídnout generalitě dost na to, aby se poslušně vrátila do kasáren.

Vzhledem k množství prebend, kterým se armáda těší, to sice bude úkol náročný, ale ne nemožný. Oproti civilním diktátorům totiž mají příslušníci ozbrojených složek vždy lepší možnost odejít. Diktátoři bez uniforem totiž při politickém nezdaru daleko častěji končí jako oběť rozvášněného davu nebo se stávají doživotními hosty jiného diktátora. Od konce studené války však podobných destinací přece jen pomalu ubývá a v Moskvě je oproti Caracasu poněkud chladno.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.