Z turecko-syrského pohraničí: Zeď mezi rodinami a ve vzduchu kardamom

Petra Dvořáková

Kvůli nacionalismu spolu kdysi obyvatelé netureckého původu mluvili v Mardinu gesty. Dnes je Mardin prezentován jako příklad multikulturního soužití. Je rájem turistů, útočištěm uprchlíků a dějištěm příběhů o nepřekonatelných vzdálenostech.

„Tak ty pojedeš do Mardinu, jo? Nikdy jsem tam nebyl. Ale můj dědeček žil ve vesnici opodál. V létě je tam šílené vedro, všichni spí na střechách. Vyprávěl nám, že ho občas v noci probudilo, jak vesničané bezcílně střílejí ze střech do tmy. Ratatatata! Tak si taky pořídil zbraň a po nocích bezcílně střílel. To je moje jediná vzpomínka na Mardin,“ popisuje se smíchem Mahir, zatímco večeříme u jeho kamaráda Ahmeta v Afyonu, zapadákově v centrálním Turecku.

„A moc tam drží v rukou bohaté rodinné klany. Koukej si mezi nimi najít ženicha! A nám nějakého najdi taky,“ popadá se za břicho Ahmet, který zrovna se sebeironickým pohledem servíruje do černa spálené kuře.

„Ptá se tě na politické názory. On je… jak se tomu říká... ne rasista… nacionalista!“ vysvětluje Mahir, který dělá mezi mnou a Ahmetem tlumočníka.

Ahmet představuje nejlepší možnou karikaturu současné turecké politiky. Na paži se mu hrdě skví vytetovaný podpis zakladatele Turecké republiky Kemala Atatürka. Srdíčko tomuto ubručenému medvědovi, který po většinu svého volného času spí, kouří nebo konzumuje zmrzlinu, radí volit národoveckou stranu MHP.

Jenže MHP vstoupila po volbách v roce 2015 do koalice s Erdoğanovou stranou AKP. A Erdoğana Ahmet nesnáší, protože nesnáší islám, jejž současný prezident využívá jako nástroj upevnění moci. Tak to prý příště hodí raději sociální demokracii, která v parlamentu představuje nejsilnější opoziční sílu, na zradu světonázoru nehledě.

Rozprávíme v poklidu o turecké politice — ta se jeví být relativně nevýbušným tématem, neb alespoň na averzi k Erdoğanovi se shodneme. A tu zmíním nedávné odsouzení několika poslanců z prokurdské levicové strany HDP pro jejich údajné napojení na Kurdskou stranu pracujících (PKK), kterou Turecko považuje za teroristickou organizaci. Právě HDP a její nečekaný desetiprocentní zisk v posledních volbách připravily Erdoğana o parlamentní většinu. Postup Turecka vůči předsedovi HDP Demirtaşovi v listopadu zpochybnil Evropský soud pro lidská práva.

„Ti ať ve vězení třeba shnijí, jsou to teroristi!“ zabručí Ahmet, zatímco válčí s kuřecím stehnem. Do černa spálené maso na jeho talíři je přes čas strávený ve výhni v jádru zmrzlé.

Nejednalo se o první hovor s Turky, v němž vyšlo najevo, že turecký obraz Kurdů přejímají i zatvrzelí odpůrci Erdoğana. Tu jim jako záminka k zášti slouží konflikt Turecka s PKK a domněnka, že Kurdové chtějí rozdělit zemi, jindy ke Kurdům odkazují jako k méně vzdělaným lidem s přehnaně velkými rodinami.

Jen pár syrských chlapců

Do Mardinu jsem se přes varovné úšklebky Mahira a Ahmeta vypravila. Prakticky nic jsem o městečku v jihovýchodní kurdské části země nevěděla. Snad jen, že jde o historický skvost ležící na severu někdejší Mezopotámie — pouhých čtyřicet kilometrů od syrských hranic. Západní ministerstva zahraničí — včetně českého — proto vůbec nedoporučují do oblasti jezdit.

Staré město se rozpíná na prudkém svahu, takže domky z dáli vypadají jako obří schody vedoucí k hradu nad městem. Zářijové slunce měkce osvětluje kamenné béžové zdi. Hlavní silnice tvořící jádro starého města je obsypána obchůdky se šperky, mýdlem, mandlemi v modrém cukru a naprosto fenomenálním syrským červeným vínem. Kolemjdoucí ohlušuje rytmický hluk mašin meloucích kávová zrna, ulicemi se krade kardamomové aroma. Všude dveře dokořán.

Voňavým ruchem korzují turisté, kteří se po koupi oříšků a sušeného ovoce uvelebují na terase jedné z mnohých kaváren. Orientální sen svádí peněženky zahraničních lovců východní exotiky. Jediným příznakem blízkosti syrského neštěstí jsou syrští chlapci, kteří v areálu nejstarší medresy fotí v naději na pár drobných turisty.

Kurdský novinář s hlubokýma očima mne zve do svého malého knihkupectví na kávu a daruje mi svou vlastní knihu s obrázkem Klimtova Polibku na přebalu — prý je to turecká verze Romea a Julie. Vysoký Syřan mne vykrmuje pistáciovými sladkostmi a pouští mi své roztomilé pokusy o počátek youtuberské kariéry. Na jednom z videí prohlašuje: „Chci Turecku a Mardinu strašně moc poděkovat. Nikdy jsem se tu necítil jako uprchlík!“ Večer s přáteli rozjíveně tančíme tradiční tanec, který spočívá ve zběsilém třesení rameny, a pištíme u toho „tililí!“

Do Mardinu se pod vlivem sluncem zalité idylické vzpomínky na pohled z hradu a skořicovou příchuť vína vracím na sklonku prosince. Chci tady strávit víc času. Nebe i město se během mé nepřítomnosti převlékly do šedé. Předčasně stažené rolety, kliky k obchodům zamčené za kovovými mřížemi. Občas vypadává elektřina a ulicemi už nekorzuje nikdo kromě přírodních živlů. Svévolný vítr, ostrý mráz a dokonce sníh! A já si myslela, že do Turecka uteču před zimou.

„Já se z tohohle pekla snažím šest let dostat a někdo jiný sem jede dobrovolně a chce se tu pozdržet. Zajímavý,“ píše mi Navdar před naší schůzkou u čaje. „Nepatřím sem,“ pokračuje na vysvětlenou, když se o hodinu později scházíme na náměstí uprostřed starého města. Do tváře mu padá tma. Až když vcházíme do světla syrské pizzerie, všímám si jeho výrazu. „Máš strašně smutný oči,“ vypadne ze mě. Navdar místo odpovědi sklopí hlavu.

Byly to právě Navdarovy strašně smutné oči, skrz něž jsem se během svého druhého pobytu na Mardin mnohokrát podívala.

Během své zářijové dvoudenní návštěvy jsem okusila pouze díl mardinské každodennosti. Čarokrásnou maskaru místa vzniku civilizace, jejž spolu sdílejí Kurdové, Arabové i Turci — a ještě u toho stíhají vařit výbornou kávu. Přesně tak se turecký stát od roku 2005 snaží Mardin prezentovat. Jako okouzlující kolébku civilizace, jako demonstraci mírumilovného multikulturního soužití.

Pokrytectví turecké politiky

Po zahájení přístupových rozhovorů mezi Tureckem a Evropskou unií se do perly jinak spíše zanedbávaného a na zemědělství závislého regionu přikutálely peníze z evropských fondů. Postavila se hlavní silnice nebo univerzita, staré město bylo zapsáno do seznamu světového dědictví UNESCO. Do města počali proudit turisté a jejich peníze, místní se vrátili k prodeji tradičních výrobků. K návštěvě Mardinu vybízejí i slogany cestovních katalogů: Mardin, město, kde se setkaly rozličné jazyky a náboženství. Mardin, město s kulturou tolerance!

Před necelými sto lety se Mardinu přezdívalo jinak. Město ticha. Kemal Atatürk, dodnes opěvovaný Erdoğanovými odpůrci pro svůj sekularismus, po vyhlášení nezávislé Turecké republiky nastolil linii tvrdého nacionalismu. Jinak než turecky se nesmělo ani špitnout. Kurdským a arabským obyvatelům Mardinu nezbylo než na sebe hovořit gesty.

Do dvacátého století přitom Mardin nacházející se na trase Hedvábné stezky představoval významné obchodní středisko, kde spolu sdíleli prostor nejenom Kurdové, Arabové a Turci, ale i Arméni, Asyřané či Jezídové. Ve městě skutečně — sto let nazpět — držely moc bohaté arabské rodiny, zatímco na převážně kurdském venkově měly hlavní slovo kurdské kmeny a šejkové. Z hlediska vnímání vlastní identity však tehdy nehrála prim etnicita. Místní si zakládali spíše na své příslušnosti k náboženství — povětšinou k islámu či křesťanství.

Jak píše výzkumnice Ayşe Güç-Işık, byla to paradoxně až politika tureckého nacionalismu, která u obyvatel mardinské provincie podnítila vědomí jejich odlišné etnicity.

Arméni byli k odchodu z Mardinu — a nejen z něj — donuceni ještě před zrodem moderního Turecka. A to k odchodu tak moc poznamenanému krutostí, že si vysloužil přízvisko arménská genocida — ač to turečtí politici dodnes odmítají uznat. Všechna čest výjimce, státem perzekvované straně HDP…

Po roce 1920 přinutila vláda k opuštění Mardinu i některé mocné arabské rodiny, které se ve městě k její nelibosti stále těšily autoritě. Nejednou se přesídlovali Kurdové — poprvé, když se je vláda snažila odsunout do odlehlých koutů země po kurdské vzpouře v roce 1925. Jezídi a Asyřané povětšinou prchli do Evropy před konfliktem Turecka a PKK, který se rozhořel na konci osmdesátých let.

Mí přátelé si dodnes pamatují, jak ještě v devadesátých letech obcházeli jejich domovy turečtí strážníci v honbě za kazetami s kurdskou hudbou jakožto zámince k represi.

Dnes Turecko leští fasádu Mardinu, kterou předtím poskvrnilo tolika příběhy o potírání odlišností, jako výkladní skříň příkladné symbiózy kultur na svém území.

Ještě jednou tu uslyším kurdštinu…!

Ačkoliv mnohé obyvatele odlišné etnicity vyhnala z města turecká politika dvacátého století, po roce 2011 přišli oprášit multikulturní tvář města noví cizinci. Syrští uprchlíci.

„Celý život jsem pozoroval záři Mardinu ze svého města. Nikdy mě nenapadlo, že tu skončím. Mohl bych odsud dojít domů pěšky, chápeš?“ říká mi Navdar, zatímco mrzneme těsně pod hradem. Ukazovákem hladí světelnou linii v dáli. Hranice.

Navdar se narodil do chudé kurdské rodiny v syrském pohraničním městečku. Jeho smutné oči se mění v oči hrdé, když vypráví, jak ve škole platil za nejlepšího studenta. Jak učitelka četla celé třídě jeho báseň o chlapci, který v době války líbá hroudu rodné půdy, aby se spojil se svou matkou. Pochopitelně pokračoval na vysokou školu.

„První den na univerzitě jsem se bavil s kurdským kamarádem. V jakém jazyce by ses bavila s českou kamarádkou?“ obrací se na mne nad sklenkou čaje v kavárně. „V češtině,“ reaguji bez tušení, kam míří. „Jasně. My jsme se bavili v kurdštině. Přirozeně,“ odmlčuje se. „A pak do třídy vtrhl profesor: Ještě jednou tu uslyším kurdštinu a vyškrábu vám oči!“

Navdarovo převážně kurdské město začalo v roce 2011 jako jedno z prvních demonstrovat proti vládě Bašára Asada. A jako jedno z prvních tak okusilo i násilí a zmar občanské války. Rok po počátku bojů Navdar uprchl do Mardinu, aby si zde našel práci a posílal peníze rodině. První čtyři roky strávil na stavbách. Na nich nejenom pracoval, ale i spal, žil.

„Všichni tady jsou lháři,“ syčí ublíženě, když popisuje, že zatímco jeho šéfové pili whisky, jemu kolikrát nezaplatili ani dvacet lir přislíbených za den tvrdé práce. V přepočtu přibližně osmdesát korun.

Ve své vykořisťovanosti není sám. Dávat práci cizincům legálně je pro turecké zaměstnavatele časově i finančně náročné. Téměř všichni Syřané tudíž pracují načerno. Dlouhé hodiny za mrzkou mzdu s nulovou možností se nadřízenému vzepřít a domáhat se pracovních práv. Před třemi lety s pompou oznámené rozšíření možností získat jako Syřan pracovní povolení — a později též občanství — se vztahuje především na movité investory a byznysmeny. Jak jinak…

Navdar si během dřiny na stavbě pouštěl do sluchátek nahrávky angličtiny a turečtiny. Oba jazyky se naučil plynně a dnes sám jazyky vyučuje. Prodřel se k pěknému bytu s libým výhledem z obřího obýváku, kam neváhá zvát prakticky kohokoliv, kdo se mu připlete do cesty. Mnozí by si jistě pomysleli: Práci má, bydlení má, žaludek má též čím uchlácholit, co víc by chtěl? Uprchlík z válečné zóny!

Navdar chce víc. Každý rok sní o tom, že příští rok se už konečně přestěhuje do Izmiru a dostuduje poslední rok, který mu schází k titulu inženýra. Schází mu jeden jediný rok — a také dostatek peněz. Každý rok tak zjišťuje, že si dostudování nemůže dovolit.

Těžiště jeho smutku však leží jinde: „Víš proč mám strašně smutný oči? Protože se cítím strašně sám. Rodinu jsem neviděl šest let. Mnozí z mých příbuzných či přátel zemřeli. A každý, každý, s kým jsem se kdy spřátelil tady, dříve nebo později Mardin opustil.“

Nesnášejí nás, ale už je to v pohodě

Bližší přátele má v Mardinu dva. Šestadvacetiletou dívku, jejíž jméno znamená „sněhová vločka“ a která, leč nemá nohu, nosí i v poměrně konzervativní části země krátké sukně. Za měsíc odjíždí za studiem do Istanbulu.

Druhou naději na nesamotu pro něj znamená Nazif, drobný čerstvě vystudovaný doktor s bezedně laskavým srdcem. Ten zatím nikam neodjíždí.

Přestože jsou oba Kurdové a narodili se pouhých pár kilometrů od sebe, mluví spolu turecky. „Navdar si alespoň potrénuje turečtinu. A pak… turečtinu umím líp, je pro mě přirozenější. Sice už smíme kurdsky mluvit, ale ve škole se kurdsky neučíme, prakticky nepřicházíme do styku s psanou kurdštinou,“ vysvětluje mi Nazif.

Ale nestěžuje si. Nikdo z mých přátel si nestěžuje, nikdo z nich nevolá po kurdské samostatnosti — ač netvrdím, že takoví Kurdové v Turecku nežijí. Po dosud záhadami opředeném pokusu o puč z roku 2016 se přitom prokurdští aktivisté a politici ocitli pod rostoucím tlakem — a občas i ve vězení. Ještě dva roky zpět se v mardinské provincii střílelo.

Přesto všichni mí přátelé pokorně tvrdí, že teď už je to v pohodě, že mohou užívat svůj jazyk, studovat, pracovat. Maximálně se smířeně ušklíbnou na adresu svých tureckých spoluobčanů: „No jo. Nesnášejí nás.“ Paradoxně jediným, kdo byl k tureckému přístupu vůči Kurdům skutečně kritický, byl tak můj zdejší arabský kamarád, sečtělý vysokoškolský student, jehož spolužáci prý byli vyhazováni z univerzity pro členství ve straně HDP.

Beton mezi příbuznými

Scházíme se v mé nejoblíbenější kavárně, kterou mám pro její zastrčenost v jedné z úzkých uliček a neoznačené dveře pokaždé problém najít. Na zdech visí tkané koberce a černobílé fotografie kurdských umělců, na kamnech tu pečou kaštany, o něž se s hosty bezplatně dělí. A kouřit se chodí na střechu — střechy představují v Mardinu strmě spadajícímu z kopce veřejný prostor. Kromě mě, Navdara a Nazifa s námi dnes vysedávají i Nazifovi hosté z couchsurfingu, pětičlenná skupinka, která v rámci Erasmu studuje v Istanbulu.

„Cesta sem mi připomínala Rumunsko, ty silnice!“ směje se pihatá Australanka s vlnitými vlasy svázanými v culíku. „Kam všude můžeme v tomhle regionu bez víza? Jordánsko, Libanon, Severní Irák, příletová víza udílejí i na letištích v Kataru a v Íránu, ne? Ale v Íránu by mohla být problémem moje nedávná návštěva Izraele, ne?“ vyzvídá na mně blonďatá Francouzka. „Odsud pojedu za přítelem do Rakouska. A potom si chceme splnit sen, jet se potápět okolo celého světa!“ dere se zpátky ke slovu Australanka.

Zbytek skupiny mlčí. Ani stín zájmu o životy Nazifa či Navdara, ani předstíraná starost o to, jak se zde lidem žije. Sběratelé razítek v pasu, zloději podstaty mého milovaného couchsurfingu, kterých k povzdechům letitých uživatelů této sociální sítě s každým dnem přibývá. Předčasně s Navdarem unikáme. „Já jsem byla tam a já zase tamhle,“ imituje couchsurferky znechuceně Navdar. „A já jsem byl ve válce. A nemůžu nikam. Možná tak do Libanonu, začít zase od nuly.“

Přesto se druhý den k Nazifovi a jeho hostům přidáváme na výlet. Jedeme totiž do údolí o dvanácti vesnicích, deseti kurdských a dvou arabských. Ze dvou z nich pocházejí Navdarovi rodiče.

„Tady na polích roste tabák, který kouří Navdar,“ poukazuje s úsměvem cestou Nazif, který nás oba s doktorskou péčí nabádá k rozloučení se s cigaretami. Navdar ale nevnímá. „Musím sem někdy přijet a strávit tu celý den,“ šeptá si vzrušeně pro sebe. Leč jsme se teď fyzicky přiblížili k jeho městečku, nemůže za účelem spojení s matkou ani líbat hroudu své rodné půdy, jak činil chlapec v básni z jeho dětství.

S jeho nejbližšími ho pojí jen světelná linie hranice, kterou pozoruje z mardinského hradu, a toto údolí. Údolí tabáku, dvou vodopádů a mrtvých kamenných zdí, mezi nimiž už téměř nikdo nežije. Nikde jinde jsem necítila definitivnost hranic tak moc jako tady.

Ptám se, jak je možné, že se jeho rodiče narodili na turecké půdě. „Je tomu asi třicet let, co se zdejší hranice jasně vymezily — a co se začaly dodržovat. Lidi na obou stranách hranice spojují rodinné vazby. Byli zvyklí volně přecházet z území jedné země do druhé,“ vysvětluje Navdar.

Kdysi ignorované hranice nejdříve obklíčil ostnatý drát a nášlapné miny. A dnes se na nich tyčí třímetrová a devět set kilometrů dlouhá betonová zeď postavená po uzavření dohody o omezení migrace mezi Tureckem a Evropskou unií. Třetí největší zeď na světě.

Oblaka dýmu z pálených plastů

Ještě více je Navdar u vytržení, když o pár dní později jedeme s Nazifem do vesnice jeho prarodičů. „Vypadá to tu úplně stejně jako na vesnicích u nás! Podívej, takhle přesně jsme stavěli domy,“ popisuje Navdar s objevitelským úžasem v očích, jak plácali cihly ze směsi bláta a slámy. Tentokrát jsme Sýrii vzdálení pouhých pět kilometrů.

Odpoledne nám hrbatý vesničan, který prý nezná svůj vlastní věk, nabízí odvoz k pistáciovým polím Nazifovy rodiny ve voze taženém chlupatým mulou. S lehkovážným nadšením necháváme své kabáty doma. Konečně září slunce. V dáli před námi uhánějí k nebi děsivá oblaka černého dýmu. Někdo zřejmě pálí plasty. Nazif s Navdarem prý kdysi pálili celé pneumatiky. Zastavujeme. Mula je unavený. Srst na krku zvířete vlhne vlivem nažloutlých stružek tekutiny. Ještě nikdy jsem neviděla zvíře tak moc se potit.

Večer rozděláváme oheň, opékáme kuře a zeleninu a pijeme černý čaj jako ostatně každý den. Na nebi se netečně kulatí úplněk. Až když na Navdarovu tvář dosáhne záře ohně, všímám si jeho výrazu. Navdarovy oči jsou dnes šťastné.