Romain Slocombe se u nás jako romanopisec doposud nezapsal. Tento stav by se měl změnit poté, co nakladatelství Odeon vydalo v edici Světová knihovna Slocombův první do češtiny přeložený text, román Lolita komplex.

Francouz Slocombe je znám nejen jako autor románů, ale i jako ilustrátor a fotograf, který se vyžívá v tzv. medical artu — na internetu si lze prohlédnout jeho fotografie pohmožděných a zafačovaných modelů, většinou mladých Japonek. S Japonskem souvisí i Slocombova literární aktivita. Knize Lolita komplex předcházela „japonská trilogie“, v níž se autor představil jako znalec japonské kultury.

Román Lolita komplex je možno uvést jednoduše jako thriller, složitěji jako aktuální adaptaci černého románu, syceného prvky realismu a poučeného intertextovými hrátkami postmodernismu. Vezmeme-li to popořadě, černý román vyprávění formátuje jako strhující čtivo, v němž nechybí krev, hrůzostrašné scény — jedna z nejsilnějších pasáží se příznačně odehrává v kobce — a nadpřirozené postavy. Námět knihy je nicméně zpracován realistickou, vzhledem k její syrovosti by se hodilo napsat spíše naturalistickou metodou.

Románový příběh se odehrává převážně v Londýně roku 2001 a jeho námět se odvíjí od dvou dominantních bodů: brutálního zneužívání dívek z východní Evropy — k čemuž odkazuje i titul románu — které jsou podvodem odvlečeny na západ a tam pak od rána do večera znásilňovány svými pasáky a v blahém nevědomí udržovanými zákazníky.

Jako protiklad k tomuto animálnímu přežívání, které se mi příčí označit za lidské, pak v knize vystupuje bohémská galerie umělců-milionářů a jejich producentů, agentů atd. Ti se na rozdíl od sdíraných prostitutek baví „vysokou kulturou“, kupčí s uměleckými díly a vůbec si užívají radostí takzvaně civilizované okcidentální společnosti.

Svět a jeho obyvatelé tu samozřejmě nejsou rozděleni černobíle: dobří a zneužívaní z východu na jedné straně a zlí a vykořisťující ze západu na straně druhé. Slocombe své postavy pěkně rozvrstvil podle jejich vlastního naturelu.

Albánské pasáky asi netřeba blíže představovat, stačí vypsat jejich „pracovní metody“: zapalování vzpurných prostitutek, amputace končetin, nakopávání holinkami do obličeje.

Složitěji strukturovaná anglická společnost se přirozeně skládá z velmi odlišných typů: konzervativní prasečkář, který půjčuje kamarádům peníze na úrok, jezdí v luxusním automobilu nejvyšší třídy a občas si zaskočí upustit ventil na privát. Své jednání pak ospravedlňuje zhruba takto:

„Je to výhodný pro všecky. Je to obchod jako každej jinej, ne stopro legální, (…) ale prostě to tak funguje. (…) A kromě jinýho Albánci ty holky chrání, poskytujou jim ubytování, shánějí jim papíry, aby mohly jet do Anglie a zůstat tady, o což jim vlastně jde všem, to je fakt… (…) Ty holky konečně vybředly z toho posranýho postkomunismu, z územních konfliktů, z místních válek, etnickejch čistek a neuvěřitelný bídy, která připomíná středověk…“

Protiváhou tomuto pokrytci je Klára, horlivá zachránkyně osudů mladých prostitutek a zároveň jedna ze sympatických protagonistek románu. Vedle ní exceluje „young british artist“ Duncan Piermont, extravagantní umělec, sadista a hvězda bulváru. Není vůbec jednoduché zprostředkovat Piermontův profil, zvláště na konci knihy se jeho postava dosti mění, zjednodušeně ho lze vykreslit jako kvintesenci pop-star Andyho Warhola.

Tvůrce vyrostlý z podloží vrcholného narcismu, honby za úspěchy, vypočítavý stratég přetřený fasádou proletáře, chlápek z periferie, který si rozhodně na nic nehraje — a který dojemně pěstuje svou psychickou labilitu. Duncan Piermont je zkrátka modlou snobů.

O co sympatičtější je Gilbert Woodbrook, „ubožák“, který si nechal utéct příležitost k tomu být velkým alespoň jako Piermont! Zkrachovalý fotograf — možná i Slocombovo alterego — se belhá po Londýně uvězněný v sádrovém krunýři, žadoní v bance o úvěr a snaží se oddálit osobní bankrot.

Woodbrook je spolu s prostitutkou Doinou hlavním protagonistou románu a spolu s ním procházíme napříč dějem. Stává se postupně komentátorem dění a prostřednictvím jeho úvah získáváme názor na to, v jakém stavu je anglická politika a jací jsou lidé, kteří s ním přicházejí do kontaktu.

Lolita komplex si bude těžko hledat příznivce mezi těmi, kteří v literatuře hledají formální pečlivost a jemné jazykové nuance. V celé knize nenajdou ani stopu po modernistické experimentaci — Slocombe je svým založením realista, který na čtenáře útočí nekompromisními a brutálními scénami. Výběr postav, jejich názory a způsob, jakým se staví ke společenským problémům, je navíc založen ideologicky a odpovídá určitým schématům: zadlužený občan bez auta versus egoistický milionář. Podobně je tomu i s některými tématy, které v knize přicházejí na přetřes, mimo jiné i otázkou anglického zdravotnictví v době vlády Tonyho Blaira.

S tím souvisí výrazný aspekt Slocombova autorského přístupu. Jeho svět je předem politicky dán. Slovo neoliberalismus se tu vyskytuje jen v jednom jediném významu:

„Přikyvuji. Nedivím se ničemu, zvlášť poté, co jsem onehdy v rádiu slyšel bláboly toho prolhaného ksindla Johna Denhama [britský ministr zdravotnictví v letech 1999—2001, pozn. J. V.]… Svinská vláda. Svinští neoliberálové. Jestli to tak půjde dál, budou sociální vymoženosti a vážnost člověka, které v západní Evropě donedávna existovaly, brzy už jen vzpomínkou na zlaté časy…“

Jakkoliv některé pasáže, jež jsou psány ve stejném duchu, působí nakonec dost prvoplánově a z textu kvůli své didaktické návodnosti vypadávají, celek knihy jimi nijak zvlášť netrpí. Navíc je nutno přihlédnout k tomu, že Woodbrook, který takové výroky s gustem hospodského žvanila pronáší, nezapadá mezi vzdělané kritiky. Své ostré soudy pronáší ve slepé uličce, do níž se dostal — mimo jiné i vlastním přičiněním.

Označit však Lolitu komplex pouze za politicky angažovanou literaturu by i přes nesporný autorův záměr reflektovat aktuální politické ovzduší Británie bylo zavádějící. Především jde o skvěle napsanou knihu, jejíž děj je konstruován s jasnou snahou o napínavý závěr. Osudy postav se střídají, překotné a vzrušující akce střídají výše zmíněné pasáže s ideologickým sdělením. A do toho všeho autor dokáže velmi silně angažovat utrpení některých protagonistů.

Poněkud podivně vyznívá doslov Jana Čulíka, nazvaný „Dnešní Británie — fikce a skutečnost“. Čulík naprosto pomíjí literárnost Slocombova vyprávění a ve svých poznámkách je uvádí „na pravou míru“. Budiž, i takové čtení si dokážu představit.

Polemizovat s Čulíkem může jen znalec místních poměrů. Osobně dávám přednost „literární“ rovině textu než pouhé „dokumentárnosti“. Pokud totiž Slocombe něco umí, pak je to hlavně schopnost vžít se do rolí vykořisťovaných a ponížených lidí, stlačit čtenářovy emoce pod silným tlakem a nakonec je nechat proudit směrem k tušenému původci zla.

Že má tento arcizlosyn jasně dané politické parametry, to je druhá věc. Ostatně literatura může být i politicky nebezpečná.

Romain Slocombe. Lolita komplex. Euromedia Group, K. s. — Odeon. Praha 2010.