Jak se pozná, kdo si zaslouží pomoc?

Česká společnost se dostala do fáze, kdy odmítá a priori cokoli, co nějak souvisí s pojmy migrace nebo cizinci. Škodí tím ponejvíce a především sama sobě.

Europoslankyně Michaela Šojdrová navštívila minulý rok na jaře Řecko a mimo jiné také uprchlický tábor Moria na ostrově Lesbos. Jedná se o nechvalně proslulé zařízení, které se stalo symbolem migrační krize a také symbolem neschopnosti a neochoty Řecka a celé Evropské unie poradit si s příchodem většího množství lidí, kteří jsou převážně na útěku před válkami a utrpením.

Výsledkem její návštěvy byl nápad přijmout do České republiky několik desítek syrských dětí bez doprovodu. Ačkoli byla její snaha zpočátku mírně nešťastně komunikovaná, k aktivitě se brzy připojila iniciativa Češi pomáhají a ke spolupráci se přidala také profesionální Organizace pro pomoc uprchlíkům.

S touto snahou přišel do zvláštním způsobem zvrácené české debaty o migraci nový impuls. Plán zaměřit se čistě na pomoc malým dětem do deseti let, které jsou v Řecku bez rodičů, přinesl české společnosti novou morální výzvu.

A01898641f4a42478a391b8859f60843_8Řecký tábor Moria se stal symbolem neschopnosti a neochoty Řecka a celé EU poradit si s příchodem lidí na útěku před válkami a utrpením. Foto Al Jazeera

Kromě očekávatelných reakcí od lidí, kteří mají soucit jako svou druhou přirozenost a nápad podpořili, a na druhé straně od lidí, kteří se z různých důvodů bojí čehokoliv, co má v popisu slovo migrace nebo uprchlík (případně muslim) a již se okamžitě hlasitě distancovali, bylo možné pozorovat zajímavý moment.

U mnoha nejen facebookových komentátorů jsme mohli vidět nejistotu až neochotu tuto snahu o pomoc dětem rychle a jednoznačně odmítnout. Přece jen téma pomoci dětem je mnohem emocionálně náročnější než představa mladých mužů s telefony.

Nakonec se ale stejně objevila řada na slovo vzatých odborníků. Někteří jeli hledat sirotky do Sýrie nebo Libanonu. Jiní zase, bez jakékoliv hlubší znalosti tématu, mluvili o tom, že je děti lepší nevytrhávat z jejich přirozeného prostředí. Zde jedna nutná poznámka – je přeplněný uprchlický tábor v cizí zemi (jejíž jazyk neumíte) bez zajištění bezpečí, hygieny, stravy nebo lékařské pomoci, nemluvě o škole, přirozené dětské prostředí?

Celkově jsme ale mohli ve veřejné debatě cítit vnitřní souboj mezi tendencí odmítnout a priori cokoli, související s migrací a cizinci, a zbytky lidskosti, kázajícími pomoci malým bezbranným dětem.

K zamyšlení je ale také jeden obecnější aspekt celé debaty, ať už bude výsledek plánu europoslankyně Šojdrové jakýkoli. Jak se vlastně pozná, komu bychom měli pomoci? Do jakého věku si dítě zaslouží pomoc zvnějšku mimo rodinu? Je adolescent ve věku 15 let, kdy intenzivně poznává sám sebe, méně zranitelný než desetileté dítě? Zaslouží si matka, která ztratila dvě ze svých čtyř dětí, pomoc více než otec, který viděl zemřít své děti všechny?

Je samozřejmé, že nemůžeme pomoci celému světu a všem trpícím lidem. Trpící a chudí tu budou vždy. Česká debata se ale posunula úplně někam jinam. V tuzemské debatě neřešíme, jak zachránit celý svět. Posunuli jsme se do fáze, kdy aktivisté, neziskové organizace a někteří politici musí přesvědčovat většinu společnosti, aby byla ochotna pomoci alespoň pár desítkám dětí do 10 let věku, které opravdu nechtějí nikoho radikalizovat a opravdu potřebují pomoc. A to přesvědčování se nedaří!

Fotografie a příběhy rodin i dětí z řeckých uprchlických táborů jsou celkem všeobecně známé. Stejně tak víme, že u nás máme odborníky s mnohaletou zkušeností v oblasti integrace, sociální pomoci, výuky jazyků a dalších příbuzných oborů, které jsou potřebné pro pomoc lidem na útěku. Kapacity v dočasných ubytovnách jsou připravené a prázdné.

A přes to všechno naši přední politici mluví o tom, že nesmíme přijmout ani jednoho migranta a premiér místo jednoduchého odsouhlasení a spuštění akce mluví o budování sirotčích vesnic v Sýrii. Připomíná to trošku situaci, kdy srnky v Beskydech mají málo potravy v zimě a potřebují dokrmovat. A premiér přispěchá s nápadem, že pro srnky žijící na Šumavě postavíme nové krmelce. Hurá, pomohli jsme jim.

Jak tvrdá jsou srdce lidí, kteří bez jakéhokoliv zaváhání dokážou odmítnout pomoci dětem, rodinám s dětmi nebo seniorům, kteří mnoho měsíců bydlí ve stanu a rok nedostali normální jídlo?

Jak tvrdá a uzavřená je společnost, která většinově odmítne přijmout mezi sebe několik desítek dětí, které z různých důvodů nemají rodiče? Česká společnost by získala obrovské bohatství, kdyby dokázala svá srdce otevřít i někomu jinému, někomu, kdo nemluví česky a nenarodil se tu.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Během války v bývalé Jugoslávii Středa, 27.Února 2019, 12:38:9

byli bosenští muslimové v ČR přijímáni celkem ochotně a bez větších problémů.

Otázkou tedy je, zda za současný - v článku popisovaný - stav nemůže rozpoutaná morální hysterie, symbolicky vyjádřená větou, že každého migranta je nutno považovat za uprchlíka. Lidé jsou přirozeně soucitní, pokud nejsou na jejich soucit kladeny nadměrné požadavky (požadavek, aby každý migrant byl považován za uprchlíka). Těmito nadměrnými požadavky (otázkou je, zda správnými) bude jejich soucit otupen.

Klademe-li si tedy v kontextu té situace otázku, zda jsme dobří nebo špatní, je to otázka bohužel veskrze hloupá a účelová.

Správná otázka zní: Co potřebují naši bližní, kteří se ocitli v nouzi?

Poctivou odpovědí na tuto otázku se ovšem nechce zabývat ani jedna strana vyhroceného sporu v polarizované společnosti. Obě totiž mají své hotové recepty.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.