Na Univerzitě Karlově opět ožila diskuze o standardech publikační etiky. Aktuální případ poukazuje na širší společenský problém: omezenou schopnost našich institucí oceňovat odvážnou snahu o jejich zlepšení.
Gretě Thurnbergové, jejíž jasná výzva na zastavení šíleného drancování planety v těchto dnech cirkuluje internetem, není ani osmnáct. Starší nebyla ani Lucie Myslíková, skautka, která se před časem v Brně odvážně postavila tváří v tvář stoupenci radikální pravice.
Seznam mladých, kteří mají základní hodnoty nejen srovnané, ale neváhají za ně veřejně vystupovat, pod svým jménem a bez ochranky, může čítat stovky stran. Co ale o naší společnosti vypovídá, když se jim nedostane podpory z míst, která mají veřejný zájem v popisu práce?
Když pár lidí ve své kuchyni a koupelně skoncuje s plastem nebo podpoří uprchlíky, je to samozřejmě lepší než nic. Skutečně ale nemáme na víc?
V české akademické obci se koncem minulého roku opět otevřelo téma etiky při práci se zdroji. Tři mladí vědci z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy publikovali rozsáhlou zprávu ukazující problematické publikační praktiky prorektora. Prorektor během pár dní rezignoval a rektor jeho rezignaci uvítal. Rektorovo prohlášení je natolik stručné, že ho v klidu můžeme odcitovat celé:
„Rozhodnutí prof. Martina Kováře ukončit své fungování ve vedení univerzity v důsledku prošetřování obvinění z plagiátorství, která na něj byla vznesena, považuji za správný krok, který je učiněn ve prospěch Univerzity Karlovy.
Toto rozhodnutí vylučuje jakékoli spekulace či pochyby o nezávislém a nestranném prošetření všech obvinění a nařčení, kterým profesor Kovář čelí. Tento krok zabrání další snaze o poškozování dobrého jména Univerzity Karlovy v očích veřejnosti. Rád bych poděkoval profesoru Kovářovi nejen za toto rozhodnutí, ale také za dobrou práci, kterou ve prospěch univerzity vykonal.“V našich předlistopadových dějinách se lidé, kteří upozorňovali na nedostatky v správě věcí veřejných, zapsali jako rušitelé „klidu na práci“. Podobné motivy v reakcích na kritiky ale vidíme i dnes — a nejen v České republice. Na Slovensku loni vyjádřila řada redaktorů veřejnoprávní RTVS (něco jako spojená Česká televize a Český rozhlas) obavy o další směřování instituce. Vysoká představitelka instituce reagovala na petici znepokojených redaktorů slovy, že „škodí značce“ a nenechají profesionály pracovat. Shodou okolností se v diskusi o RTVS také objevovaly motivy generačního sporu (mladí redaktoři, kteří prý neumí dobře slovensky atd.). Že se tento obranný instinkt objevil i při aktuální kauze, až tak nepřekvapuje.
Každému, kdo se s aférou seznámil, je jasné, že se nejedná o jednoduchý případ, ve kterém někdo vezme svůj nebo cizí text (nebo jeho většinu) a publikuje jej ještě jednou (viz případy Budil, Malá, Vavera). Není to drzost, kterou prokázal třeba předseda slovenského parlamentu, který většinu své rigorózní práce okopíroval z pěti knih a dnes se bezostyšně obhajuje, že texty „literárně zpracoval“. Kovářův případ je jistě komplikovanější, ale to neznamená, že je v pořádku. Historici působící na českých i zahraničních univerzitách v nedávné petici zaujali jasné stanovisko — nejde o původní dílo a jak se k věci univerzita postaví, má důsledky pro další kvalitu vědeckého bádání a vzdělávání.
Přistavme se ale při zatím ne příliš doceněném úhlu celé věci — a tím je a nasazení studentů, kteří věc oznámili, a reakce vedení instituce. Knížky (již bývalého) prorektora a reakce univerzity na jejich zpochybnění jsou totiž jen kamínkem ve větší diskusi. Trojice doktorandů měla právo prozkoumat, když jim na publikacích něco nesedělo. Právě jejich systematičnost a cílevědomost si zasluhují uznání. Využili zatím podceňované nástroje jako rozbor rejstříku a hlásí se k využívání metadat.
Významně posunuli standardy současného diskurzu o problematice plagiátorství. Odhalit sofistikovaný plagiát je náročné a trojice mladých historiků k problému přistoupila novátorsky a celostně. Zdá se však, že laťku nasadili doktorandi hodně vysoko a zatím publikovaná stanoviska starších historiků se vůbec komputačním a lingvistickým kritériím odhalení nevěnují. To ukazuje na jasné pnutí vevnitř vědecké komunity — kritéria originality díla se za poslední dekády změnily a starší generace o tom buď vůbec neví, nebo nechce vědět.
V jakékoli instituci, a je jedno, zda se jedná o fakultu, firmu nebo úřad veřejné správy se nové přístupy rodí složitě a často nepředvídatelně, v odpovědi na aktuální výzvy. Právě mladší generace často naráží na neschopnost a neochotu služebně starších a institucionálně výše postavených kolegů a kolegyň. I když setrvačnost a snaha nezatěžovat se novými problémy je všudypřítomná, v akademickém prostředí možná zaráží víc.
Dostupná literatura o nenásilné společenské změně zdůrazňuje klíčovou roli vedoucích pracovníků. Ať už se jedná o standardy etiky v zaměstnání, inovace ve výrobě nebo zajímavé přístupy ke klientům, řídicí pracovníci institucí by je měly buď vést, anebo když se jim to nedaří, neměli by jim bránit. Aktuální kauza ukazuje Univerzitu Karlovu jako zkostnatělou instituci.
Univerzita hledá způsob, jak soubor invenčních nástrojů na odhalení nepůvodní práce znevěrohodnit, zdiskreditovat autoritou a poukazem na mladickou nezkušenost. I kdyby se ukázalo, že Kovářovy texty jsou původní (Etická komise FF UK zatím jedná), vystoupení tří mladých kolegů by se mělo promítnout do nastavení lepších kritérií publikační etiky. Jenom pak nebude kauza „škodit dobrému jménu univerzity“, a to bez ohledu na to, jak přesně skončí pro všechny aktéry aktuálního případu.
Mladost se dnes v řadě oblastí veřejného života stává znepokojivým kultem. Vypadat mladě, chovat se mladě, být (a chtít být) „mladý lídr“ v některých kruzích nabývá tak rozpačitých rozměrů, až je do jisté míry pochopitelné, že se mládí jako stav stává předmětem odporu. Žárlivost, závist, hněv — vše z toho se v debatách o mládí objevuje ruku v ruce s obdivem a nadějí. Otázka pro další směřování veřejných institucí klíčová: co přesně brání tomu, aby vděk převážil nad závistí?