Hodina dějepisu s Jaroslavem Staníkem

Pokud nesouhlasíme s tím, co měl bývalý tajemník SPD podle státní zástupkyně i svědků prohlašovat ve Sněmovně, musíme se postavit nejen rasismu, ale také touze po zapomínání nepohodlných kapitol našich vlastních dějin.

Bývalý tajemník politického hnutí SPD Jaroslav Staník minulý týden opět stanul před soudem kvůli nenávistným výrokům, které měl pronášet opilý na povolební oslavě v restauraci Poslanecké sněmovny. Podle státní zástupkyně Zuzany Beňové vyzýval k vraždění Židů a Romů plynem a prohlašoval, že „buzeranti a lesby jsou nemoc, a měli by se střílet již po narození“.

Staník se hájí tím, že se jeho slova vytrhávají z kontextu „vzrušené diskuse“ a že jej celá věc samotného uráží. Dále se omluvil někdejší tajemnici ministryně práce a sociálních věcí Marii Richterové za to, že ji označil „hrubými výrazy“. Richterová u soudu uvedla, že ji Staník v opilosti neurčitě vyhrožoval slovy „zastáváš se buzerantů a muslimáků, půjdeš hned za nima.“

Skutečně bizarní rozměr celé kauze ale dodalo teprve to, když bývalý tajemník SPD označil své rasistické výlevy za citace Jana Husa, potažmo parafráze na protiromské patenty císaře Karla VI. a Marie Terezie. Proto na chvíli přenechme pana Staníka péči soudní moci, v níž mu za podněcování nenávisti a zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy hrozí až tři roky vězení, a vydejme se po stopách jeho údajných historických pramenů.

Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, Jaroslave Staníku
„Cikáni jsou plémě nečisté, práce se štítící,“ měl podle Staníka napsat Jan Hus. To samo o sobě zní velmi pochybně – nebo že by náboženský reformátor, myslitel a oddaný bojovník za pravdu neměl nic lepšího na práci než si zapisovat jakousi středověkou verzi hospodských rasistických výlevů, ovšem bez strašpytelského „nejsem rasista, ale…“? Těžko. I kdyby Hus v náhlém pomatení něco takového dělat chtěl, je pravděpodobné, že zkrátka nemohl – žádného Roma totiž možná nikdy nepotkal.

Jistě, někteří autoři tvrdí, že je příchod Romů do oblasti Čech zachycený již v Dalimilově kronice k roku 1242. Podle poněkud stručného pramene „O Kartasiech pohanských“ měli přijít coby zvědi ve službách Tatarů. To je ale ve světle dobového kontextu nepravděpodobné a ostatně také neprokazatelné. V kronice zachycení „kartasi“, co „kłobúčky vysoké velmi jmějiechu“ (kloboučky vysoké velmi měli), mohli patřit k víceméně jakémukoli etniku prchajícímu před mongolskými vojsky, případně přes Čechy procházet z úplně jiného důvodu.

Cetnici_v_cikanskem_taboreRepresivní politika vůči Romům se v Evropě šířila od počátku 16. století. Tato část historie však zůstává veřejnosti prakticky neznámá. Repro DR

První jednoznačná zmínka o Romech se datuje až k roku 1417, respektive 1423, kdy císař Zikmund Lucemburský vydal ochranný glejt pro „waynodu Ciganorum“ (vejvodu Cikánů) Ladislava. Ať už byl tento Ladislav kdokoli, těšil se od Zikmunda mnohým privilegiím, mimo jiné právu řešit problémy ve své družině bez zásahu vnějších orgánů.

Represivní politika vůči Romům se v Evropě rozšířila až během další stovky let, a to hlavně po roce 1496. Na vině byl dílem pro majoritu podezřelý kočovný život bez zázemí pro systematičtější řemeslnou práci či zemědělství, dílem náboženská pověrčivost či šířící se fámy o spolupráci Romů s Turky.

O tom, že Hus daná slova zřejmě nenapsal, ovšem nesvědčí ani tak historická pravděpodobnost, jako spíše nedávná fakta. Staníkův slavný „citát“ totiž očividně kopíruje hoax, který se šířil zhruba před šesti lety po internetu, i když jej vyvrátil server Romea.cz za pomoci odborníků z Centra medievistických studií. Nejedná se tedy o výkřik slušnočešství ze středověkých temnot, ale mnohem spíše o prachsprostou lež sloužící ke krmení tradičního českého anticikanismu.

Od Husa se nám ale prostřednictvím jistého Petra z Mladoňovic dochoval jiný citát, který by se měl povinně naučit nazpaměť nejen bývalý funkcionář SPD. „Bůh jest mi svědek, že to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítá, jsem ani neučil, ani nekázal, nýbrž předním úmyslem mého kázání aneb jiných mých skutků neb písem bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchu,“ měl prohlásit nebohý mistr šestého července roku 1415 jen chvíli před tím, než pod ním zapálili hranici.

Pozapomenutý pokus o genocidu v srdci Evropy
Nyní se spolu s panem Staníkem posouváme z husitské éry k vládě Karla VI., tedy o zhruba tři sta let. Je to – alespoň pro habsburskou monarchii – doba krutých a nesmyslných válek, tuhého útlaku poddaných a rekatolizace. Doba, ve které bývalý tajemník SPD nachází pro své protiromské fantazie faktický podklad. To, co tehdy postihlo Romy v Evropě, mělo totiž bez nadsázky genocidní rysy.

Etnická represe u nás ale dostala institucionální podobu již dříve, konkrétně roku 1538, kdy Romy ze svého území vykázal moravský zemský sněm, a především o sedm let později, když vydal císař Ferdinand I. mandát, jímž celé etnikum vyhostil z Českého království. Jedním z důvodů zhoršení nálady v zemi, která do té doby sloužila v jisté míře Romům ze západní Evropy jako azyl, mohl být i ničivý požár Prahy, k němuž došlo čtyři roky před Ferdinandovým výnosem. Ten lidová obraznost přiřkla právě romskému etniku.

Věci nepomohly ani výboje Osmanské říše. Té měli podle dobových – převážně nepodložených – představ sloužit romští kočovníci jako špehové. Přes živelné a nesmyslné šíření těchto domněnek zde ovšem nacházíme zajímavý základ. Turecké impérium totiž i přes svou brutalitu vedlo poměrně pragmatickou politiku, kterou lze zjednodušeně popsat jako „buď si, z jakého národa chceš, hlavně plať daně a služ v armádě“. Romům se ani zde nedařilo nijak skvěle, ale alespoň pod sultánovou vládou nečelili takové etnicky zaměřené a tuhé represi jako v západní či střední Evropě.

V této výspě evropské civilizace bylo normou, že Romové postrádali jakákoli práva, a to včetně práva na život. Prakticky všude platila opatření, která jim zakazovala pobyt v zemi a hrozila hrdelními tresty. Jejich jediným štěstím bylo, že vymáhání podobných nařízení zůstávalo velmi nesystematické a vycházelo především z momentálních nálad obyvatelstva. Někteří šlechtici navíc zaváděli místní výjimky, jimiž umožňovali relativně klidný život například romským kovářům.

Sjednocenou a nekompromisní represi přinesl začátek osmnáctého století, respektive vláda císaře Leopolda I. a následně Staníkem odkazovaného Karla VI. Od roku 1697 platil na celém území mocnářství mandát, podle něhož měli být Romové trestaní za svou pouhou přítomnost smrtí v případě mužů a odříznutím části ucha v případě žen a starších dětí. Ten se dále zpřísnil po zhruba pětadvaceti letech, kdy vešly v platnost i justiční vraždy žen.

Mladší děti zákon romským rodinám odebíral a dával na „převýchovu prací“ (fakticky otroctví) do rodin z majority. Za pomoc stíhaným hrozily tresty – od roku 1717 pokuty pro šlechtice či úředníky a těžká práce v okovech pro všechny ostatní.

Protože podobný stav vládl prakticky všude, Romové putovali bezcílně ze země do země a nezbývalo jim než doufat, že je po cestě nezlynčuje obyvatelstvo a nechytí vojsko. Situace se – alespoň oficiálně – změnila po roce 1751, kdy Marie Terezie změnila politiku snahy o fyzickou genocidu na snahu o asimilaci. Ta byla nicméně spíše snahou o vymýcení romské kultury, již provázely zákazy užívání tradičního jazyka, oděvů a sociálních struktur, stejně jako vnucování katolické víry pod hrozbou odebrání dětí.

Zatímco u Husa jsme mohli s úlevou skončit tím, že Staník zkrátka okopíroval starý hoax, zde se pozitivních možností nedostává. I ony výnosy Karla VI., které někdejší tajemník ve sněmovní restauraci údajně citoval, se sice virálně šířily po síti, ale nikoli jako podvrh. Patent z roku 1726, jímž císař nařizuje vraždění Romů, lidé sdíleli s komentářem „dobrá inspirace pro dnešní justici“.

Přijetí dějin jako bitevní pole
Z historické exkurze, kterou právě končíme, vychází Staník jako v zásadě nevýznamný aktér celé věci. Více bije do očí ochota zaklínat rasistická tvrzení falešnými citáty velikánů dějin, která se – bohužel – neomezuje pouze na Husa. Lze ji ale při troše optimismu chápat i jako výraz určité neochoty pronést tvrzení odporující rozumu i humanitě pod vlastním jménem. Neochoty, která může být při troše štěstí dosud neuhašenou jiskrou kritického a svobodného myšlení.

Zásadní problém ale nacházíme u té nejtemnější kapitoly Staníkových „citací“. Historie krutého pronásledování Romů v Evropě včetně českých zemí, na níž se podílelo i civilní obyvatelstvo bez ohledu na to, že samo čelilo tuhému feudálnímu útlaku, je bohužel poměrně neznámá. Nezahrnují ji školní učebnice ani kolektivní paměť, pokud tedy nepočítáme internetové výlevy rasistických trollů.

Pokud nesouhlasíme s tím, co měl bývalý tajemník SPD podle státní zástupkyně i svědků prohlašovat ve Sněmovně, musíme se postavit nejen extrémně rozšířenému rasismu, ale také touze po zapomínání nepohodlných a chmurných kapitol dějin, do nichž svá – dost možná nijak pěkná – slova zapsali i naši vlastní předci.

Reflexe historie, která je ve značné zkratce vypsaná na předchozích řádcích, má být výzvou pro všechny svobodomyslné lidi. Události, jež předznamenaly etnická pnutí i anticikanismus dvacátého i jednadvacátého století, je nutné uznat jako hrůzné a nepřijatelné bez ohledu na naši národnost či barvu kůže.

V tom ostatně můžeme hledat první krok k tomu, abychom dokázali překročit umělé bariéry rasistických konstrukcí a uměle vyburcovaných předsudků. A společně se zasloužili o společnost, v níž na půdě nejvyšších politických institucí země již nikdy nezazní slova, za něž je nyní souzen Staník. Snad pouze s výjimkou skutečných citátů na historických seminářích, na nichž si budou příští generace připomínat, jakých strašných hloupostí a nelidskostí byl člověk schopen.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Pátek, 1.Února 2019, 09:24:29

Je nová doba, co když se na to díváme špatně?

Nepřekvapilo by mě, kdyby pan prezident navrhl Jaroslava Staníka na nového ombudsmana po paní Šabatové.

Ano, je tu ta mrzutost s trestním stíháním - ale ruku na srdce - kdo z vás někdy na oslavě nepřebral a nevykládal hlouposti? Vždyť jsme jen lidé. Navíc by kancléř Mynář mohl rozhovorem o profesní budoucnosti soudkyně Beňové pomoci jejímu pochopení, že se jedná o bezvýznamný momentální lidský poklesek, který je potrestán už tím, že se dostal na veřejnost.

Jinak je pan Staník ideální kandidát - evidentně se zajímá o znevýhodněné skupiny obyvatel a to nejen nějak povrchně, ale přímo v historických souvislostech. Je možno chtít více?

Duo Jaroslav Staník - Zdeněk Koudelka by zcela evidentně bylo velice důstojným nástupcem dvojice Šabatová - Křeček.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.