Česká republika neuznává Západní Saharu, čímž podporuje okupaci

Čtyři pětiny území Západní Sahary dodnes vojensky okupuje Maroko. Pro místní obyvatelstvo panuje praktický zákaz sdružování a svobody projevu, je pravidelně terčem násilí. Jak se na tomto stavu podílí Česká republika?

Čtyři pětiny území Západní Sahary dodnes vojensky okupuje Maroko. Jde o poslední území v Africe, které nebylo osvobozené podle Deklarace o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům OSN z roku 1960. A to přesto, že Saharská arabská demokratická republika (SADR) je od roku 1982 legitimním členem Africké unie, a naopak žádný jiný stát na světě neuznal okupované území Západní Sahary za legitimní součást Maroka.

Okupované a osvobozené území Západní Sahary rozděluje 2700 kilometrů dlouhá nedobytná zeď, kterou Maroko vybudovalo v letech 1980–1987. Hraniční val je ve svém okolí zaminovaný miliony nášlapných min, a jde tak o nejdelší souvislé minové pole na světě. Jde o nejstřeženější hranici, se kterou si nezadá ani hranice mezi Severní a Jižní Koreou.

Western-sahara-wall_morocco_english_language_mapZápadní Sahara je poslední území v Africe, které nebylo osvobozené podle podle Deklarace o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům. Mapa Middle East Eye

Na okupovaném území Západní Sahary pravidelně dochází k pošlapávání základních práv a svobod. Pro domorodé obyvatelstvo – Sahařany (Sahrawi) v praxi panuje na okupovaném území zákaz sdružování a svobody projevu. Sahařané jsou terčem násilí, brutality a mučení a oběťmi vykonstruovaných politických procesů s nejvyššími tresty.

V jednom z posledních velkých soudních procesů známém jako Gdeim Izik 25 bylo před dvěma lety odsouzeno dvacet pět aktivistů za údajnou účast na zabití jedenácti policistů. Bez dostatku důkazů, avšak tradičně po mučení a vynucených výpovědích, vynesl soud verdikt celkem 290 let vězení a osm rozsudků na doživotí.

Aktivisté však ve skutečnosti jen užívali svých práv a svobod a účastnili se mírového protestu Gdeim Izik na podzim roku 2010 proti despotickému útlaku a okupaci Západní Sahary, který Noam Chomsky považuje vůbec za počátek arabského jara.

Obvinění strávili více než sedm let ve vazbě, zcela v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodními standardy. Během líčení byli obžalovaní v soudní síni uzavřeni do skleněné krychle a neměli možnost ani komunikovat se svými obhájci. Mezinárodní pozorovatelé byli během soudního stání vyhošťováni ze země, někteří skončili dokonce v detenci. Pronásledování se dočkali i sami obhájci.

Sahařané jsou v Maroku, zvláště pak na okupovaném území Západní Sahary, občané druhé kategorie. Nemají rovný přístup ke vzdělání a práci. Nemohou svobodně užívat nejen individuálních občanských a politických práv, ale jsou také výrazně omezováni v právech hospodářských, sociálních a kulturních včetně práva pro ně práva zcela zásadního – práva na sebeurčení. Je jim zakázován tradiční způsob života, folklor a společenské zvyky. Jejich případ může sloužit jako učebnicový příklad násilné asimilace.

Jenže spor o území se vleče přes čtyřicet let, je poznamenán obdobím studené války a krvavým vojenským konfliktem. Území okupované Západní Sahary je bohaté na přírodní zdroje – fosfát, fosilní zdroje, nerosty a horniny včetně drahokamů a strategických kovů. Moře podél západního pobřeží Afriky patří k těm vůbec nejvíce zarybněným v regionu.

Zájem na tomto území mají nejen nacionalističtí despotové a ideologičtí demagogové na jedné straně, na straně druhé postkoloniální a geopolitické světové mocnosti. A přestože je snaha hledat mírové řešení minimálně od roku 1991, dohoda mezi oběma stranami neustále stojí a padá s postoji a aktivitou klíčových světových hráčů.

I z toho důvodu se nyní veškerý zájem strhává k Asociační dohodě mezi EU a Marokem.

000_app2002010438011_0Zeď oddělující území osvobozené a okupované Západní Sahary tvoří jednu z nejstřeženějších hranic světa. Foto Middle East Eye

Svítání na západě?
V posledních letech nastaly, i z hlediska evropského kontextu, několik pozitivních změn a vývojových trendů. Za prvé se začíná dařit tlačit na některé evropské obchodní společnosti, které, jakkoli jsou obchodně spjaté s územím okupované Západní Sahary, tyto styky přerušily. Za druhé, je tu přelomové rozhodnutí Evropského soudního dvora, který v posledních dvou letech rozhodl hned dvakrát ve prospěch nezávislosti Západní Sahary na Maroku.

Evropský soudní dvůr v prosinci 2016 rozhodl, že jakékoli zboží dovezené z Marokem okupovaného území na území EU je nelegální, protože Západní Sahara není integrální součástí území Maroka. První rozsudek se vztahoval k dohodě o zemědělství.

V únoru 2018 Evropský soudní dvůr prohlásil za nelegální i dohodu o rybolovu. To znamená, že je nelegální jak dovoz z pevniny, tak i dovoz ulovených ryb v teritoriálních vodách Západní Sahary.

V návaznosti na kritiku neziskových organizací, právní nejistoty, strach z pokut a případných mezinárodních arbitráží se některé evropské společnosti začaly z území okupované Západní Sahary stahovat. Některé společnosti tyto aktivity zcela ukončily, například Spar Shipping z Norska nebo francouzský petrolejářský gigant Total.

Obecně nejvíce ohledně bezpráví v Západní Sahaře prozřela Skandinávie. Nutno dodat, že nejspíš i proto, že zde není taková hospodářská vazba na Maroko. Švédský parlament v roce 2012 přiznal sporné území Západní Sahaře. Dánský parlament roku 2016 zase vyzval dánské společnosti, aby neobchodovaly s okupovanou Západní Saharou.

Jenže Maroko je stále v regionu severní Afriky klíčovým spojencem EU, politicky jištěným Španělskem a Francií, se kterými ho váže historické pouto a také největší objem zahraničního obchodu. A tak není překvapením, že se i nadále hledají možnosti, jak mezinárodní právo obejít, nebo alespoň dostatečně ohnout.

Maroko má v mezinárodním společenství mocné spojence v čele s USA, navíc samo vyvíjí aktivity s cílem udržení a posilování statu quo. To ho samozřejmě stojí nehorázné sumy. Jen kontrola hranice a vojenská kontrola okupovaného území přijde marockou vládu řádově na desítku milionů amerických dolarů denně.

Do roku 2022 počítá marocký strategický plán (2017–2022) pro „regionální nadvládu“ s navýšením ročního rozpočtu na obranu v přepočtu na 90,2 miliardy korun.

Mines_danger_signVojenská kontrola hranice a okupovaného území stojí marockou vládu miliony dolarů denně. Foto imagensmi.com

S ohledem na úroveň a dostupnost důstojné kvality života, veřejných služeb a dalších indikátorů rozvoje jde o částku, která by zcela jistě, a to nejen v Maroku, pomohla vyřešit celou řadu sociálních, zdravotních, hospodářských a dalších společenských problémů.

Nabízí se proto také otázka, jak dlouho tuto militarizaci dokáže marocká propaganda před přibývající chudinou ve vlastní zemi obhájit a předejít tak budoucím masovým lidovým protestům. I z toho důvodu potřebuje Maroko obchodovat bohatství z území Západní Sahary.

Liberálové ve stínu marocké lobby
Ve středu 16. ledna 2019 se tak v Evropském parlamentu dostal na program dlouho připravovaný návrh Asociační dohody včetně vojensky okupovaného sporného území Západní Sahary.

Parlamentní skupina Zelení – Evropská svobodná aliance G/EFA už o den dříve navrhla veřejné projednávání, aby se ke slovu dostalo více aktérů, zejména pak skuteční a uznaní legitimní zástupci Západní Sahary, tedy domorodí Sahařané, a nikoli Marokem dosazené loutkové regionální autority z okupovaných teritorií.

To neprošlo, hlavně z důvodu obratu v Alianci liberálů a demokratů pro Evropu, který ale při troše investigace dává smysl.

Vedoucí vyjednavačka Evropského parlamentu o Asociační dohodě, francouzská evropská poslankyně Patricia Lalonde (ALDE), se z ničeho nic v průběhu loňského roku ocitla v představenstvu nově vzniklé nadace EuroMedA spolu s dalšími bývalými marockými ministry a vrcholnými státními úředníky marockého ministerstva zemědělství.

Nadaci EuroMedA založil vloni v létě francouzský socialistický europoslanec. Oficiálně má za cíl vytvořit fórum pro diskusi, jak překlenout rozdíly mezi Afrikou a EU v otázkách migrace a změny klimatu. Za bohulibou činností se ale nutně skrývají geopolitické a ekonomické zájmy, zejména pak Maroka a Francie.

Místopředsedou EuroMedA je Salaheddin Mezouar, bývalý marocký ministr průmyslu a zahraničních věcí, jenž nyní stojí v čele lobbistické skupiny založené v Casablance. Tato skupina hájí, zastupuje a prosazuje zájmy marockých společností. Nadace EuroMedA přitom není vedena v registru lobbistů na půdě Evropského parlamentu.

Netrvalo dlouho a v polovině listopadu předložila nadace EuroMedA pozměňovací návrh, jehož cílem bylo potopit navržené ustanovení o sledování zemědělského vývozu ze Západní Sahary do EU.

Navrhované ustanovení by mimo jiné umožnilo označovat a poctivě administrovat daný dovoz do EU. Na základě toho by kupříkladu Polisario mohlo žádat o náhradu škod ve vztahu k počtu uprchlíků v uprchlických táborech v okolí alžírského Tindúfu. Jinými slovy, jakýkoli profit z vývozu ze Západní Sahary patří podle práva místním lidem, nikoli Maroku.

Patricia Lalonde se po skandálu, kdy vyšel najevo střet zájmů vedení organizace EuroMedA, stáhla a ztratila i pozici vedoucí vyjednavačky. Nahradila ji Marietje Schaake z Holandska. Náhoda? Nemyslím si.

Z Holandska je také současný předseda ALDE Hans van Baalen, který je rovněž bývalým předsedou a dnes už „jen“ čestným předsedou Liberals International (LI). Van Baalem byl hlavním ideovým aktérem, který se v roce 2006 zasadil o změnu postoje LI právě ve věci vnímání sporného území Západní Sahary. Od marockého krále Mohammeda VI. za to obdržel medaili a dobré vztahy zjevně trvají dodnes.

Jako náhodou pak Holandsko uzavřelo v roce 2008 kontrakt s Marokem na nákup fregat za 1,2 miliardy amerických dolarů. Jako náhodou je dnešní předsedkyní LI bývalá marocká ministryně životního prostředí a jako náhodou se Guy Verhofstadt, současný předseda parlamentní skupiny ALDE, začal stavět na poslední chvíli na zadní, aby za každou cenu zamezil veřejnému projednání Asociační dohody.

A tak Verhofstadt na setkání předsedů parlamentních skupin necelý týden před hlasováním 10. ledna překvapivě oznámil, že veřejné projednání ALDE nepodpoří. Zřejmě poté, co obdržel podporu ze strany EPP, ECR a některých krajně pravicových frakcí.

Evropský parlament opovrhl právem
V případě návrhu veřejného projednávání stojí ještě za zmínku nepochopitelný zamítavý postoj českých zástupců v parlamentní skupině GUE/NGL (Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice). Ani jediný český zástupce v Evropském parlamentu pro tento návrh nehlasoval. A to přesto, že kolem návrhu Asociační dohody je mnoho neshod a zásadních rozporů. Ať už jde o jednoznačný výklad Evropského soudního dvora, či rámec dlouhodobého mírové úsilí OSN.

Asi i proto nově ustanovená zpravodajka Marietje Schaake na poslední chvíli přišla s kompromisním návrhem rezoluce, který by ještě požádal Evropský soudní dvůr o právní výklad Asociační dohody. To také neprošlo. A opět, všichni naši zástupci zase hlasovali proti.

I zástupci v GUE/NGL, jmenovitě Kohlíček, Konečná a Maštálka jako jediní z této parlamentní skupiny hlasovali proti vládě práva i vlastní frakci. Neprošel ani pozměňovací návrh S&D a G/EFA, aby veškeré zboží bylo zřetelně rozlišováno dle původu buď ze Západní Sahary, nebo z Maroka, to znamená i podle standardů a pravidel ochrany spotřebitele EU. Nakonec prošel pouze protinávrh, tedy aby žádné takové zboží nebylo povinně označováno.

Alespoň v tomto hlasování byli čeští zástupci v GUE/NGL proti návrhu, avšak zbytek českého zastoupení v Evropském parlamentu byl už pro napříč celým spektrem od konzervativců přes liberály až po sociální demokraty.

Evropský parlament nakonec schválil předložený návrh pohodlnou většinou hlasů z ALDE, ECR, EPP, krajní pravice a části S&D zajištěné českými hlasy.

Korunu českému zastoupení v Evropském parlamentu nasadil svým teatrálním vystoupením europoslanec Zdechovský (EPP). Ihned po schválení Asociační dohody, ještě v průběhu aplausu, si vzal slovo a veřejně pogratuloval přísedící marocké delegaci.

Evropský parlament tak s drtivou podporou českých europoslanců otevřel cestu k nelegálnímu obchodu mezi Marokem a EU a dal najevo všem včetně Evropského soudního dvora, že důležitější je opět „business as usual“.

Český twist
Za ohlédnutí proto stojí i česká pozice. Jak je možné, že europoslanec z malé středoevropské země se po schválení nelegálního aktu zvedne a hlasitě tleská marocké straně k dosaženému úspěchu?

V posledních letech muselo v českém prostředí dojít ke změně kurzu. Evidentně zde existuje mnoho silných obchodně podnikatelských vazeb, lidskoprávní zahraniční politika byla zcela upozaděna a vše nasvědčuje tomu, že se Česká republika stala stabilním a loajálním partnerem Maroka.

Když jsem před dvěma lety žádal ministerstvo průmyslu a obchodu o vyjádření, zda Česká republika na území okupované Západní Sahary vykonává jakékoli hospodářské, průmyslové či obchodní aktivity, dostalo se mi stručné odpovědi od ředitele odboru kontroly a interního auditu Václava Štrasera: „Ministerstvo nedisponuje informacemi k případným aktivitám ČR na území ZS.“

Neznám způsob práce s informacemi na ministerstvu průmyslu a obchodu, ale takové odpovědi se jen těžko dá uvěřit. I třeba proto, že v roce 2017 čítal objem obchodu mezi Marokem a Českou republikou 435 milionů amerických dolarů.

Dodnes si lze také na webu ministerstva přečíst osm let starou pozvánku pro „zainteresovanou podnikatelskou veřejnost“ na zasedání arabsko-afrického fóra Crans Montana Forum v Bruselu. Tedy přesně z doby, kdy vlna arabského jara pohltila Tunisko, Maroko, Omán, Jemen, Sýrii a Egypt.

Crans Montana Forum je exkluzivní mezinárodní ekonomické fórum, které pravidelně zasedá i na okupovaném území Západní Sahary ve městě Dakhla. Patří mezi klasické netransparentní organizace. Prohlašuje se za švýcarskou organizaci, má ale sídlo v Maroku, a oficiálně se tváří jako gentlemanský mezinárodní síťovací klub. Václav Klaus se fóra zúčastnil v roce 2016.

Ve skutečnosti jde spíše o klub mocných, který má tradici v nekritickém až nediskriminačním přístupu vůči diktaturám a brutálním režimům s nejasnými podnikatelskými zájmy.

Čestným předsedou a jeho zakladatelem je Švýcar Jean-Paul Carteron, který byl mimo jiné zmíněn v civilním řízení „Haitská republika a další versus Duvalier a další“ jakožto příjemce finančních plateb od haitského režimu v osmdesátých letech. Carteron také čelil v minulosti obvinění z vydírání bankéře v Ženevě v roce 1994.

Jenže důvod pro obrat v České zahraniční politice může být mnohem prozaičtější. Může jím být sama postava současného českého předsedy vlády.

V roce 1991 se Andrej Babiš vrací do Československa právě z Maroka, aby zde založil Agrofert jakožto tehdejší dceřinou společnost Podniku zahraničního obchodu – Petrimexu. Jako delegát Petrimexu působil Andrej Babiš v Maroku od poloviny 80. let.

Marocký fosfát je proto s trochou nadsázky jednou z hlavních zázračných formulí, které Babišovi zajistily bohatství a také monopolní postavení na trhu v agroprůmyslu. A zřejmě zanechaly i hlubší stopu. Po dvaceti sedmi letech totiž český předseda vlády během prosincové návštěvy Maroka už jednoznačně prohlašuje, že: „Maroko by se mohlo stát pro Českou republiku největším africkým obchodním partnerem“.

Andrej Babiš se do vlády dostává v roce 2014. Rok nato tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek přijal už zmíněného Salaheddineho Mezouara, toho času marockého ministra zahraničí. Ujistil ho, že Česká republika neuznává Saharskou arabskou demokratickou republiku, a projednal možnosti hlubší bilaterální spolupráce, zejména v ekonomické oblasti.

V roce 2016 se tehdejší místopředseda Poslanecké sněmovny Vojtěch Filip setkal v Rabatu se svým marockým protějškem Rachidem Talbi Alamiem. V oficiálním prohlášení marocké strany stojí, že místopředseda české Sněmovny ho osobně ujistil, že Česká republika podporuje současnou teritoriální integritu Maroka s důrazem na hlavní historické fáze a nový vývoj umělého (sic!) konfliktu.

V březnu loňského roku Česká republika uzavřela s Marokem dohodu o vojenské spolupráci včetně vyzbrojování. Tu Babiš při prosincové návštěvě už jen symbolicky posvětil.

Při dotazu, jaký je oficiální postoj České republiky vůči okupaci Západní Sahary, jsem se z ministerstva zahraničí vloni dozvěděl, že „pozice ČR je dlouhodobě konstantní: Česká republika respektuje výsadní postavení OSN při jednání o řešení konfliktu a podporuje její úsilí o nalezení mírového a všeobecně přijatelného dlouhodobého východiska.“

Diplomatická odpověď ředitele odboru států Blízkého východu a severní Afriky Pavla Kuckého se míjí s realitou.

Za prvé, ještě nedávno jsme si mohli o Západní Sahaře na webu ministerstva vnitra přečíst informace vztahující se pouze k Maroku. Nyní ministerstvo vymazalo informace o jakékoli existenci Západní Sahary úplně. Členský stát Africké Unie jako by neexistoval, z webu prostě zcela zmizel. Asi jako kdyby zmizel třeba Taiwan. Ministerstvo tak provedlo tichou virtuální anexi, která napovídá až příliš.

Za druhé, respektu výsadního postavení OSN se dá jen velmi stěží věřit. I proto, že to byla právě OSN, které se v prosinci 2018 podařilo, poprvé od roku 2012 (!), opět dostat k jednomu jednacímu stolu zástupce Maroka a Polisaria.

O velký kus práce se postaral vloni nově dosazený vyslanec OSN, bývalý německý prezident Horst Köhler. Ale také John Bolton z administrativy USA, který se mírových rozhovorů mezi Marokem a Západní Saharou účastní od roku 1991.

Naopak současné posilování obchodní, ale i nově vzniknuvší vojenské spolupráce s Marokem a explicitní podpora současné podoby Asociační dohody na půdě Rady EU a v Evropském parlamentu nutně podkopává jak úsilí OSN, tak i mezinárodním právo a právní pořádek EU.

Z dnešního pohledu působí aktivity našich bývalých politiků a diplomatů 90. let a z přelomu tisíciletí vskutku jako z říše exotických druhů. Havel, Zieleniec, Kavan, Kovanda, Dienstbier. Ti všichni a mnozí další se na klíčových jednáních OSN aktivně zasazovali o dekolonizaci a právo na sebeurčení, a stejně tak jasná byla i pozice České republiky.

Současná pozice České republiky, českých ústavních činitelů a českých europoslanců proto neznamená nic míň než nelítostné plivnutí do tváře vyjednavačům OSN, mírovému procesu a dále všem, kteří o to „všeobecně přijatelné dlouhodobé východisko“ v rámci dodržování demokratických pravidel usilují nebo v minulosti usilovali.

Autor je zástupcem mezinárodní nevládní organizace Western Sahara Resource Watch pro Českou Republiku.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.