Minulý týden pročísla zatuchlé vody české polemiky výměna názorů mezi publicistou Alarmu Lukášem Senftem a šéfredaktorem Respektu Erikem Taberym. Ve článku nazvaném Jsme vyhořelá generace — díky za to, se Senft jal hájit generaci mileniálů před výpady starších generací, kteří vykreslují mladé lidi jako líné a nepraktické. Připomíná trable mladé generace se sháněním mnohde předraženého bydlení, rostoucí množství lidí uvězněných exekutorskou mafií v dluhové pasti a blížící se ekologickou katastrofu.

Výsledkem podle Senfta je vyhoření a sarkastický postoj mileniálů k životu, který může vést k „osamostatnění od společnosti dravců, od degradace lidí a všeho živého na pouhé zdroje“. Erik Tabery na to reaguje ve svém článku Mileniálové nejsou ze hry. Podle něj má Senft pravdu, když poukazuje na nedostatky společnosti. Pochybuje však, že by se jednalo o generační střet, a odmítá, že by se mladá generace, zejména v České republice, bouřila proti současnému statu quo.

Oba autoři podle mého dělají zásadní chybu, pokud se baví o generaci mileniálů v kontextu České republiky. Sociolog Karl Mannheim ve svém díle Problém generací popisuje pojem generace jako skupinu lidí přibližně ve stejném věku, kterou definuje určitá silná společenská zkušenost, historická událost, která formuje jejich přemýšlení a náhled o světě.

↗

Není nás mnoho, ale zato se umíme organizovat. Foto Majda Slámová

V kontextu České republiky proto nemá smysl dělit generaci podle přelomu století, ale nejvýraznějších událostí, které uzpůsobovaly myšlení lidí v současnosti vystupujících ve veřejném prostoru. Tady už je jasně viditelný rozdíl v perspektivách obou výše zmíněných autorů.

Pro generaci Erika Taberyho to byla nepochybně sametová revoluce, na jejímž organizování se sice vzhledem k nízkému věku tito lidé nemohli aktivně podílet, jež jim však zato otevřela nebývale širokou možnost uplatnění. Generace Lukáše Senfta, ke které se sám počítám, se narodila po revoluci a na svou nejdůležitější historickou událost — vzpouru — stále čeká. Posud se dá s Taberym souhlasit.

Nicméně predikovat, že zde není žádná výrazná skupina mladých lidí, která by se bouřila proti směřování současného světa, může být důsledkem jen společenské slepoty. Neobstojí zde argument, že aktivních mladých lidí je pouze malé spektrum, přičemž většina konformně sleduje hodnoty systému a jejím hlavním cílem je bavit se. Pokud se vztahujeme ke generaci Masaryka, disidentů nebo beatniků, jejich étos neudává žádná většina, ale skupina aktivních lidí, z nichž někteří dokázali svou usilovnou a strategickou činností získat většinu ve společnosti a docílit změny.

Takové skupiny v české společnosti existují a společné znaky sdílejí. Naší společnou zkušeností je zejména tragédie Nečasovy neoliberální vlády, protestní hnutí studentů proti školnému a privatizaci školství a mohutné protesty proti škrtům ve veřejném sektoru. Z této zkušenosti vyrostly desítky mladých aktivních lidí, kteří v současnosti formují hlavní střediska rezistence proti současnému statu quo.

Unavení, bez perspektivy, přesto aktivní

Pokud by je chtěl Erik Tabery někdy potkat, musel by v období takzvané uprchlické krize — která žádnou krizí nebyla — navštívit uprchlické tábory, kam jezdili v hojném počtu i dobrovolníci z České republiky. Případně na hlavní nádraží, kde úřadovala Iniciativa Hlavák. Musel by se v posledních čtyřech letech vydat do Autonomního sociálního centra Klinika nebo navštívit Klimakempy pořádané hnutím Limity jsme my.

O slovo se nesměle hlásí také studentské iniciativy vystupující proti vládě Andreje Babiše a prezidentství Miloše Zemana, ačkoliv na akci Vyjdi ven žádná podobná aktivita nenavázala. Tyto skupiny dokázaly do veřejného diskurzu přinést zásadní témata současného světa — sílící rasismus a xenofobii, katastrofu hrozící kvůli změnám klimatu a proces rostoucích nájmů a spekulací s prázdnými byty.

Našel by zde často mladé lidi, většinou hlásící se k nové levici, formované tristní zkušeností vlády ODS, unavené kombinováním studia, práce a aktivismu, často vyhořelé nebo s drobnými i většími psychickými problémy. Lidi, kteří mají strach o vlastní budoucnost, protože na rozdíl od politiků berou vážně varovné zprávy vědců o změnách klimatu a zároveň ví, že nejspíše nedosáhnou na vlastní bydlení a za nezaplacenou pokutu v tramvaji mohou na roky skončit v dluhové pasti.

Určitý druh vzpoury, která by podle Taberyho české společnosti prospěla, nejspíše přijde z těchto kruhů. Přehlížet tento proud v české společnosti a nesnažit se mu porozumět, ne-li pomáhat jeho růstu, znamená otevřít více prostoru pro generaci normalizačních kádrů okolo Zemana a Babiše, kteří jsou nenávistnou kampaní schopní ve spojení s populisty Okamurova typu mobilizovat masy lidí zklamaných polistopadovým vývojem.

Na závěrečné otázky šéfredaktora Respektu, kde se ptá „Proč nejsou aktivnější a nebouří se?“ je potřeba zvolat: „Tady jsme, kolego Tabery. Není nás zase tolik, ale zato se umíme organizovat. Ostatně, těch aktivních před námi taky nikdy nebyly davy.“