Deník Referendum vyhlásil Osobnost roku už posedmé. Připomeňte si minulé ročníky

Vloni se osobností roku pro nás stala skautka Lucie „Lála“ Myslíková, před ní Petr Pithart, Vít Rakušan či Ivanka Mariposa Čonková. Poprvé jsme osobnost roku vyhlašovali už v roce 2012.

Jakub_cb

Jakub Patočka

08.01.2019 12:47

  • Domov
  • Štěstí z šesti

Redakce Deníku Referendum začala vyhlašovat Osobnost roku v roce 2012. Letošní laureát Petr Fischer má tedy šest předchůdců.

Každročně vybíráme půltucet osobností, které svým počínáním přispívaly ke zlepšení zdejších poměrů. Připomeňte si s námi minulé ročníky v textech, jak jsme je k jednotlivým osobnostem roku tehdy publikovali.

2017: Lucie Myslíková
Kdo to je? Když jsme pár lidem předem sdělili, koho vyhlásíme letos osobností roku, bez výjimky následovala udivená otázka. Když jsme vysvětlili, o koho se jedná, vystřídal údiv nadšený, bezvýhradný souhlas. Je to přece „ta skautka“ z fotky, která oběhla svět.

Nejde přitom v první ani ve druhé řadě o to, že fotku našeho přítele a příležitostného autora Vlada Čičmance jako první publikovaly naše noviny. To bychom dost dobře mohli do přehlídky zahrnout rovnou jej. Mimochodem, ne že by si to vůbec nezasloužil, už jen kvůli způsobu, jakým, když jej všemožná světová média žádala o autorská práva, poslal k šípku Daily Mail: „Ne. Protože jste rasisté a šíříte nenávist.“

Důvody pro naši volbu Lucie Myslíkové osobností roku 2017 jsou dva. Je-li u nás dnes větší problém než ohrožení demokracie nástupem vlády Agrofertu, pak spočívá v normalizaci projevů nenávisti a v jejím šíření do každodenního veřejného života. Oba typy chřadnutí demokracie od sebe nelze oddělovat.

Naše redaktorka Fatima Rahimi v loňském roce popsala několik těžce uvěřitelných příkladů vlčí mlhy, jež zachvátila spousty našich spoluobčanů. Pod kůži se mnoha z nás zadřel například obraz oné venkovanky z obce kousek od Terezína, jež naši redaktorku, afghánskou uprchlici, na závěr svého vyprávění opařila výrokem: „Mimochodem, já bych ty plynový komory zase aspoň na chvilku otevřela.“

Ze západních zemí je známo, že jediný způsob, jak takovému vzestupu nenávisti čelit, tkví v tom, že občané seberou síly, odvahu a najdou si čas se s nimi konfrontovat ve veřejném prostoru. Přitom je důležité, aby protesty nezůstaly omezené na komunitu aktivistů. Proto mělo například také takový význam, že brněnskou blokádu pochodu neonacistů podpořil brněnský radní Martin Freund.

Platí totiž, že v české společnosti obecně v daném ohledu elity selhávají. Sportovci, herci, politici na takových akcích bohužel obvykle žalostně chybějí.

Lucie Myslíková: „Je důležité bojovat proti fašismu a nenávisti,“ řekla Guardianu. Foto Vlado Čičmanec, DR

O to podstatnější je, když se blokády neonacistů v Brně zúčastnili krojovaní skauti a skautky. Ani to by ale ještě z šestnáctileté Lucie Myslíkové osobnost roku nedělalo. Je to až způsob, jímž reagovala na nečekanou slávu, které se jí dostalo díky fotce, jež obletěla svět.

Mluvila skromně, přitom jasně, říkala přesné humanistické věty, jež, jak jsme doufali, budou základním vzděláním generace vyrůstající tu po listopadu 1989. „Je důležité bojovat proti fašismu a nenávisti,“ řekla Guardianu.

Vůbec nejlepší je ale její reakce na výzvu k jejímu lynčování, kterou nějaká chorá mysl vyvěsila na facebooku: „Se znepokojením jsem zjistila, že na Facebooku vzniká skupina, která mi vyhrožuje veřejným lynčováním za mou účast na antifašistické demonstraci Kdo si hraje, nehajluje.

Ve všech svých mediálních vyjádřeních jsem se snažila upozorňovat na prorůstání nenávistného až fašistického uvažování do mainstreamu a na jejich zvyšující se toleranci v dnešní společnosti.

Nepředpokládala jsem, že důkaz toho, co popisuji, se ukáže takto rychle. Považuji za alarmující, že je v České republice lidem, kteří se nenásilně staví za hodnoty humanity a proti nenávisti a fašismu, veřejně vyhrožováno násilím a lynčováním.

Oceňuji, že v mém případě policie začala urychleně konat, a věřím, že podobně bude přistupovat i k dalším případům, kdy je vyhrožováno lidem, kteří nejsou tak mediálně známí jako já.“

Rok 2017 patřil ženám. U nás se v kampani #MeToo, jež se těší naší plné podpoře, žádná neprojevila natolik výrazně, abychom ji do přehlídky osobností mohli zahrnout. Ale Lucie Myslíková svým počínáním mimoděk ukázala i to, jak společnosti prospívá dát co nejširší veřejný prostor ženám.

Kdyby na onom ikonickém snímku byl skaut, jeho účinek by nikdy nebyl takový. Je tak třeba přivítat zprávu, že počínaje rokem 2018 se i v USA organizovaný skauting konečně otevře rovněž dívkám. Z Brna jim vzkazujeme, že bylo načase.

Spolu s ní mezi osobnosti roku 2017 patřily: Tomáš Goláň, Magdalena Karvayová, Jan Čižinský, Olga Sehnalová a Ivan Bartoš.

2016: Petr Pithart
Žádný profil na facebooku nikdy neměl. Ze všech pěti dosavadních osobností roku vyhlašovaných DR je v největší míře námi dnes oceňován i za – nazvěme to tak – „celoživotní dílo“. Přesnější je ale říct, že jeho celoživotní dráha vytvořila předpoklady, jež svými loňskými výkony zhodnotil. Každý jsme v minulosti něco dělali, jen Petr Pithart zkrátka víc než většina z nás; tím pádem měl nastřádáno.

Silné osobnosti se nadto začínají projevovat výrazněji právě v mezních situacích. Do takové dnes v českých zemích určitě vstupujeme.

Petr Pithart se stal v našich očích osobností roku provozováním role politika v jejím původním a nejlepším významu: starostí o věci veřejné, navíc formulované mluveným slovem. V jeho posluchačích i v dalších lidech, k nimž se o jeho vystoupeních dostala zpráva, vzbuzoval naději, že bychom, my Češi, mohli nalézt způsob, jak své veřejné věci uspořádat tak, aby se poměry posouvaly příznivým směrem. A přitom na základech, které by společnost spojovaly, a nikoli rozdělovaly.

Petr Pithart je zosobněním masarykovského ideálu demokrata. Repro DR

Pithartův dávný přítel Jaroslav Šabata jednou poznamenal, že politika je jediná oblast lidské činnosti, v níž se člověk může výrazně vyvíjet ještě i po třicítce. Petr Pithart jako člověk stále se ještě vyvíjející vloni působil.

Snad cítil, že coby osobnost, která se politikou celoživotně zabývá teoreticky i prakticky, je povolán v kritický moment hledat nejlepší cestu ven z nouze, v níž se ocitlo české národní společenství, jehož je nakonec přes všechnu svou kritičnost součástí. Že tu začíná jít do tuhého, pozná se možná i tím, jak i Petr Pithart bere na milost Masaryka a první republiku.

Petr Pithart je zosobněním masarykovského ideálu demokrata. Svým politickým působením hledá ve společnosti co nejširší humanitně-demokratickou shodu, svými texty – je mimo jiné autorem brilantní studie o Osmašedesátém, eseje o Devětaosmdesátém, napsal Obranu politiky – zve, vždy ve vyhroceně polemickém tónu, k diskusi: váží si své svobody a každému ji přeje.

Oba jeho projevy, jak rudolfínský k nedožitým osmdesátinám Václava Havla, při němž mnoha posluchačům tuhla v žilách krev, tak pozdější na Staroměstském náměstí, při němž se čekalo, zda výkon zopakuje a on rozhodně nezklamal, jej vlastně obsadily do role nejpřirozenějšího kandidáta na příštího českého prezidenta. Má však v tomto směru jednu jedinou vážnou nevýhodu: to je věk. Na druhou stranu: tolik, co je Pithartovi dnes, bylo Masarykovi v roce 1925.

Petra Pitharta tím k ničemu nepřemlouváme. Bude-li kandidovat, bude to s naší nejvřelejší podporou. Pokud ne, nepřestaneme litovat, že se ke škodě nás všech nestal prezidentem před pěti, deseti či patnácti lety. Každopádně je to vzácný člověk, vzácně přesného myšlení, které uzpůsobuje proměnám doby. Moc takových jich tu s námi nežije. Slouží jako vzor, ukazuje nám dnes, kde se pro nás naskýtají lepší možnosti.

5. října 2016 v Rudolfinu řekl: „Vyzývám proto odtud především členy vlády. Vyzývám vás jako občan, který má příležitost oslovit vás z očí do očí. Ale i jako člověk Havlovi blízký. Vyzývám vás, abyste tomuto račímu posunování se postavili mnohem přesvědčivěji, než dosud. Věřím, že na to máte. I vy, pane premiére. Ozřejmujte znovu a znovu, pro domov i pro svět naši polistopadovou zahraniční politickou orientaci. Naše místo v Evropě, ve světě. Jinak naň bude svět usuzovat ze stanovisek a gest... koho asi.“

Nebude-li mít on sám dost sil, půjde o to správně vybrat jako kandidáta na prezidenta ryzího člověka z celého kusu, jemu podobného, který za sebe může ručit celým svým životem: pak i Miloš Zeman skončí poražen tak jako Zdeněk Škromach Annou Hubáčkovou.

Spolu s ním mezi osobnosti roku 2016 patřily: Kateřina Krejčová, Terezie Kaslová, Radek Banga, Tomáš Zelený a Anna Hubáčková.

2015: Dobrovolnice z pražského hlavního nádraží
Osobností roku 2015 se pro nás stala postava dobrovolnice z pražského hlavního nádraží. Jejich spontánně zorganizovaná iniciativa tu poskytovala pomoc procházejícím běžencům. V očích mnoha z uprchlíků nepochybně napravila reputaci zlovolně destruovanou českým ministerstvem vnitra a před zraky evropské humanitně-demokratické veřejnosti pomohla uchovat čest České republiky.

V ženském rodě je naše dobrovolnice proto, že iniciativa na pražském hlavním nádraží je aktivitou se zcela zřetelnou převahou ženského elementu. Foto Ludvík Hradilek

Motivace aktivistů byla jistě v mnohém podobná dřívějším disidentům: ve všeobecném marasmu a nenávistném třeštění udělat aspoň něco prospěšného, nesporně kladného, viditelně pomáhajícího; a nemuset se před sebou stydět. Akce dobrovolníků na pražském hlavním nádraží je nesporně nejsilnějším výkonem české občanské společnosti v uplynulém roce, který staví na nejlepších tradicích českého demokratického aktivismu a v aktuálních poměrech je rozvíjí.

Rozhodli jsme se nevyzdvihovat žádné konkrétní jméno. Přestože některá výrazná jsou s danou iniciativou spojená, nelze nikoho označit za tak dominantní postavu. Už jednou v minulosti jsme do přehlídky osobností roku zařadili „imaginární“ osobnost: studenta či studentku z protestů proti ministru Dobešovi. Tentokrát jsme se rozhodli navíc dát postavě rovnou ženský rod: dobrovolníci, jistě rovněž hojní, budou muset protentokrát prominout.

V ženském rodě je naše dobrovolnice proto, že iniciativa na pražském hlavním nádraží je aktivitou se zcela zřetelnou převahou ženského elementu. Ženy akci rozpoutaly, vesměs ji organizují a tvoří rozhodnou většinu dobrovolnického sboru, který zde ve směnách pomáhal procházejícím uprchlíkům.

Napsali jsme už dříve, že vztah k uprchlíkům se formuje na střetu dvou archetypálních emocí: strachu z neznámého a vůle pomoci člověku v nouzi. Můžeme to v parafrázi jednoduchého sloganu, který vstoupil ve všeobecnou známost v roce 1989, kdy se jevil jako vážně míněný program, jemuž jsme skoro všichni věřili, popsat jako střet lásky – k bližním v nouzi – a pravdy – o jejich situaci – s nenávistí – proti neznámým příchozím z odlišných kultur – a lží – o jejich situaci.

Lež a nenávist mají jednu věc společnou: čím více jí rozdáváte, tím více se vám ji dostane. Těžko říct, zda právě toto odvěké poznání souvisí se skutečností, že dominantním živlem dobrovolnické iniciativy na pražském hlavním nádraží jsou právě ženy.

Každopádně jejich počínání je vedeno láskou k bližním v nouzi. A je také moudré: chovají se k běžencům tak, jak se v jiných zemích obvykle chovali k lidem, kteří v méně příznivých údobích našich dějin museli prchat odsud; a jak bychom chtěli doufat, že se k nám zachovají, pokud bychom odsud jednoho dne – třebas vinou nesnesitelně přemnožené nenávisti – znovu prchat museli.

Dalším osobnostmi roku 2015 pro nás byli Josef Středula, Kateřina Valachová, Leopold König, David Macek a Martin Rozumek.

2014: Vít Rakušan
Kdo? Tuhle otázku mi položil skoro každý, komu jsem sdělil naši volbu. „Vít Rakušan,“ odpovídal jsem pokaždé stejně klidně a sebevědomě jako náš muž odpovídal svým sokům ve svém prvním volebním období na kolínské radnici. Jen autorka naší reportáže o znovuzvoleném kolínském starostovi se neptala.

Vít Rakušan zosobňuje vše skvělé, co přinesly loňské komunální volby. To, co dokázal, je skoro nepochopitelné. Jím vedená kandidátka v okresním městě, v Kolíně, získala v letošních komunálních volbách 63,94 procenta hlasů, v jiných číslech 20 z 27 mandátů v zastupitelstvu.

Přesto se rozhodl vládnout v koalici – už tím se vysvětluje část jeho kouzla – a od svých nečekaně zvolených kandidátů vyžaduje na zastupitelstvech stoprocentní účast. Jistě, měl štěstí, ale jak mi jednou řekl v rozhovoru starosta Vídně: „K čemu je štěstí hlupákovi?“

Vít Rakušan je osobním dokladem toho, že všechna sláva ANO je jen polní tráva. Foto Zuzana Vlasatá, DR

Politiku Změny pro Kolín, jejíž kandidátku Rakušan vedl, charakterizuje jeden z jeho kolegů jako „humanitně-demokratickou“. Pilně se řeší praktické problémy, nezavírají se oči před různými zhůvěřilostmi s tím, že se s nimi beztak nedá nic dělat: například na akce šmejdů se v Kolíně posílá městský strážník. Vida, k jakým výsledkům se lze dopracovat s masarykovskými ideály srozumitelně přeloženými pro dnešek...

Vít Rakušan je osobním dokladem toho, že všechna sláva ANO je jen polní tráva. Andrej Babiš dělal po komunálních volbách všechno proto, aby jejich výsledek odvyprávěl jako odmítnutí tradičních stran, a tudíž – k tomu mu nahrál výsledky komunálních voleb v krajských městech – přitakání jeho hnutí: ano, ano, ano.

Skutečnost je ale jiná. A ukazuje ji právě podrobnější pohled na výsledky komunálních voleb. Lidé přestávají tupě věřit pouze značkám stran a o svém hlasování důkladněji přemýšlejí. Tradičním značkám věří tehdy, jsou-li reprezentovány věrohodnými osobnostmi. V Teplicích nebo v Bohumíně si ANO proti ODS (Kubera) či ČSSD (Vícha) neškrtlo.

ANO sklízelo nezasloužené úspěchy pouze v místech, kde se tradiční strany dokázaly prostřednictvím svých místních zástupců zdiskreditovat, a přitom se tu nenabídla dostatečně věrohodná občanská alternativa, kterou ve větších místech někde zastupovaly pirátské či zelené kandidátky. Někde se oba motivy spojily: Žít Brno, Zelení plus ANO společně převálcovaly ODS a ČSSD v Brně. Totéž, jen ne tak čistě, se odehrálo i v Praze a v řadě dalších krajských měst.

Proto jsou výsledky loňských komunálních voleb tak povzbudivé. Mají tři vrstvy. 1: Nelze říct, jak tvrdí Babiš, že lidé odmítli tradiční strany. Kde mají věrohodné představitele, dočkaly se podpory: to ukazují příklady Bohumína, Teplic, Náchoda a tak dále. 2. Před poznanou nevěrohodností lidé dávají přednost neznámé naději: tím se vysvětlují úspěchy ANO. 3. Ze všeho nejraději lidé volí toho, o kom vědí, že je schopný, a komu věří, že schopným zůstane, a to bez ohledu na značku: Nový Lískovec, Žižkov, Liberec...

Či právě Kolín. Musíme ovšem dodat, že ani tak impozantní sfouknutí ANO, ODS a ČSSD by Vítu Rakušanovi k zvolení naší osobností roku nestačilo. Obdivujeme se i stylu, v jakém to provedl.

Když se Norsko odmítlo stát členem Evropské unie, byl každý desátý Nor členem občanské iniciativy Ne vstupu do EU. Jejich hlavní akcí byl osobní roznos sbírky esejů zhruba dvacítky norských spisovatelů, kteří v nich popisovali, proč nechtějí vstoupit do EU. To v kombinaci s tričky, jež zdobila mnohá těla studentů i studentek, s nápisem „EU je pro mě příliš malá“ stačilo.

Vít Rakušan všem svým potenciálním voličům a voličkám nechal do schránek doručit volební noviny s jedním z nejdelších a nejpoutavějších textů, jaký jsme kdy v DR vydali. Slovo má stále velkou sílu. Vít Rakušan to ví a umí s ním zacházet.

Spolu s ním mezi osobnosti roku 2014 patřily: Anna Šabatová, Jaromír Bláha, Ivana Königsmarková, Matěj Hollan a Arnošt Novák.

2013: Ivanka Mariposa Čonková
V roce 2013 zřejmě nebylo většího a znepokojivějšího tématu, větší změny ve společenské atmosféře, nežli razantní proměna vztahu k Romům, z nichž si podstatná část čím dál deprimovanější společnosti utváří hromosvod pro vybíjení svých frustrací. Oč je takový postoj iracionálnější, o to rychleji se šíří a o to hloub proniká.

Vloni se poprvé ve značné míře některých akcí neonacistů účastnili „obyčejní“ lidé, tedy lidé, kteří se jindy nehlásí k příslušnosti k některé z nenávistných skupin, kteří nepaří mezi jejich aktivisty s přechodně či trvale zatemněnou myslí. Ale právě na jejich akce si přišli vybít svůj hněv, své hluboké znechucení z poměrů.

Jak funguje tvorba nálad v takovýchto davech, je dávno dobře popsaný jev; vloni podle očitých svědků několikrát jen souhrou šťastných náhod nedošlo na pogrom či lynčování. Mezi postiženými místy kromě dlouhodobě sociálně problematických oblastí se vyskytly i České Budějovice, v nichž by přece chtěl žít každý.

Opre Roma, Češi s nima. Foto FB IMC

Jak ale říká staré pořekadlo: „I ten nejtemnější mrak má stříbrný okraj.“ Zde jím byla solidární iniciativa lidí, kteří pečlivě objížděli místa všech akcí nácků a na místě pořádali pro místní lidi v romské čtvrti festival.

Ať už vystupovala pod značkou občanské iniciativy Kořeny, jako mluvčí festivalu Čikhatar het/Z bahna ven či jako tvář neformální iniciativy Blokujeme, jednou z duší těchto akcí, které mimořádně nepříznivému vývoji čelí, byla romská tanečnice a aktivistka Ivanka Mariposa Čonková.

Její neústupné, kritické, odvážné a přitom ke všem lidem dobré vůle vstřícné jednání skýtá naději, že se v nastupující generaci českých Romů zformuje proud, který bude chtít postavení své minority zlepšit a bude k problémům přistupovat s potřebným sebevědomím a tvořivostí. Přitom je samozřejmě z povahy věci zásadní, že se jedná o společnou iniciativu Romů a Čechů, takže ona sama už je změnou, kterou se pokouší prosadit: Opre Roma, Češi s nima.

Ivanka Mariposa Čonková je v očích Deníku Referendum českou osobností roku 2013.

Spolu s ní mezi osobnosti roku 2013 patřili: Ondřej Kobza, Silvie Dymáková, Miroslav Patrik, Ivo Ištvan a Bohuslav Sobotka.

2012: Martin Marek
Naším mužem roku 2012 je plzeňský občanský aktivista Martin Marek.

Ačkoli také on stejně jako všechny předešlé osobnosti (s výjimkou oné neznámé osoby, i když kdo ví) z našeho půltuctu letošního roku již v Deníku Referendum publikoval, jako jediný nám není vyloženě blízký; nikdo z nás se s ním zatím nikdy tváří v tvář neviděl.

Jeho politické názory nás častěji dráždí, než těší. Nemůžeme vystát jeho paušalizující odsudky sociální demokracie, vadí nám zkratkovité poznámky k českým dějinám, provokuje nás svým iluzemi o možnostech obrody Strany zelených, které je ostatně nikoli druhořadým členem.

Martin Marek v podstatě vlastnoručně zlikvidoval plzeňskou právnickou fakultu. Foto archiv DR

Přesto nám letos nikdo neimponoval víc. Nebylo to ovšem slovy, nýbrž činy. Kdyby platilo, že „slova mlčí, mluví činy,“ byl by Martin Marek nejupovídanějším z nás.

Martin Marek v podstatě vlastnoručně zlikvidoval plzeňskou právnickou fakultu.

A vedle toho přinutil celou klasicky zkorumpovanou komunální politickou elitu čtvrtého největšího českého města ke kapitulaci v tvrdém sporu o výstavbu dalšího typicky obludného a zcela zbytečného obchodního centra.

Díky Markem zorganizované a do všech důsledků dotažené kampaně se tu bude konat místní referendum. A bude se konat v termínu, který si vynutil – ten bude totožný s prezidentskou volbou, čímž roste naděje, že se podaří překonat diskriminační mez padesátiprocentní účasti, která je podmínkou, aby byl výsledek referenda závazný. Jinak řečeno: Plzeňáci, jděte volit a vezměte s sebou příbuzné.

Smetana je díky svému počínání hrdinou, ale Marek je svým počínáním vzorem.

Spolu s ním mezi osobnosti roku 2012 patřili: Roman Smetana, Ilona Švihlíková, neznámá studentka či student, Eliška Wagnerová, Jiří Dienstbier.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.