V napjatých dnech před Vánoci jsem si šla vyřídit novou legitimaci pro pražskou hromadnou dopravu. Dosud platná Opencard přestala platit a bylo potřeba ji vyměnit za Lítačku, kartu, která změnila název ze zápaďácky znějícího anglicismu na lidové slovo, kterému se Moraváci smějí. Kdybychom to chtěli interpretovat z hlediska jazykového, došli bychom k závěru, že s Lítačkou se Praha a její veřejná doprava stává opět naší, českou, lidovou a do sebe zahleděnou (na Moravě se lítačka říká náhlé příhodně břišní).

Udělala jsem všechno tak, jak mi poradili na internetu, došla na stanici metra Roztyly, kde to je přehlednější než v centru, předložila občanku, odevzdala fotku a vyplnila žádost — platit jsem nemusela nic a úřednice za přepážkou mi výslovně řekla, ať nechodím dřív, než dostanu SMS (musela jsem uvést svůj telefon), protože až tehdy bude moje průkazka hotová.

Dobrá. Těsně před svátky skutečně přišla SMS, která mi jásavým tónem sdělovala, Haló, tady vaše Lítačka! Už mě máte připravenou, váš kód je… a byl tam ten kód.

Hned jsem se rozjela do Roztyl a u přepážky předložila svůj mobil s tím kódem. Úřednice mi řekla, že ten mi není k ničemu, ať si ho schovám, a chtěla po mně občanku. Nějak mě to štvalo, byla jsem taky přetažená z množství předsvátečních úkolů v práci i doma, tak jsem se zeptala proč? Proč mi posíláte kód, který není identifikační, a pak ještě chcete občanku? No abychom podle toho ověřili jméno a údaje, odpověděla paní za přepážkou.

↗

Úplně vidím, jak vítězoslavně instalují ajťáci program, který nahradí zvrzanou Opencard touhle přátelskou zelenou kartičkou. Ale pak přijde nějaký nadřízený s duší revizora a další s duší exekutora. Repro DR

Namítla jsem, že jméno a údaje jim klidně řeknu, nemusí to luštit z občanky, kterou už jsem přece jednou předkládala. Úřednice za přepážkou odpověděla, že potřebují mít jistotu, že Lítačku vydávají tomu, kdo o ni požádal. Zeptala jsem se proč? Proč musí mít takovou jistotu? Co kdybych si pro tu průkazku někoho poslala? Na to mi bylo řečeno, že to samozřejmě možné je, ale ten dotyčný musí mít plnou moc. Namítla jsem, že tedy asi úředně ověřenou, když jsou tak přísní, ne? jinak by si ji mohl člověk sám napsat v metru na lavičce.

Něco do mě vjelo, co normálně nemám, nehádám se u přepážek. A proč vlastně posíláte ten kód, když k vydání Lítačky nestačí? To v takové pitomé Alze vydají zboží komukoli, kdo zná údaje, které mu pošlou po internetu. Nicméně jsem předložila občanku, úřednice okázale zkontrolovala všechny údaje a vrátila mi občanku i s tou zatracenou kartou, jejíž jméno se mi už ani nechce psát.

Řekla jsem, že bych si ráda předplatila (říkali jsme „koupit si známku“, ale to s touhle zelenou kartou nejde). Na rok. Zeptala se mě, za kolik? Já jsem řekla, že nevím, kolik to teď stojí na rok. Odpověděla: podle toho. Zeptala jsem se: podle čeho? Odpověděla: já přece nemůžu vědět, kolik je vám let, pani. To už jsem zvýšila hlas, že si to mohla přečíst, když tak pečlivě kontrolovala moje údaje, že jsem předkládala osobní průkaz dvakrát a proč, u všech všudy, když z něj ani nevyčtou, kolik je mi let a jakou sazbu mám platit?

No a pak jsem to řekla a zaplatila známku (tedy předplatila si), odcházela a cítila v zádech, co nelichotivého si o mě ta paní zcela jistě myslí. Myslela jsem si to o sobě taky — co mě to popadlo, hádat se s úřednicí za přepážkou, za nic přece nemůže a copak ona by mi ze své pozice mohla dát za pravdu?

Vždyť jde jen o předplatné

Tahle příhoda vede ještě k další úvaze, ale napřed to musím trochu rozebrat: proč vlastně tu Lítačku nemůžou vystavit člověku prostě na základě toho, že jim internetem pošle nebo odevzdá žádost? K čemu potřebují znát údaje jako rok narození nebo bydliště? K čemu posílají SMS (a tím pádem mají telefonní číslo), když ten kód, který pošlou, nemá žádný význam a hledají to nakonec stejně podle jména? Proč pak ještě kontrolují, jestli si přišel ten, který o kartu žádal — není to jedno? Vždyť nejde o žádné oprávnění ke vstupu nebo k řízení, jako identifikační doklad to člověku uznají možná tak v knihovně, rozhodně ne v bance a rozhodně ne třeba u recepce v rozhlase nebo na ministerstvu kultury, kde se dnes prochází protiteroristickou kontrolou jako na letišti.

Vždyť jde jenom o předplatné! Vlastně by ta Lítačka mohla být i přenosná, je přece jasné, že ten, kdo ji u sebe nemá, momentálně nejede, tak proč by vlastně nemohl jet někdo jiný? A nedá se z ní nic vybrat jako z platební karty, dá se nejvýš nahrané předplatné projet, a na tom se snad nelze dopustit zneužití? Vždyť ani ten, kdo by ji třeba našel nebo ukradl, nepozná, na jak dlouho je předplacená, validátory už ze stanic metra zmizely. A není-li nabitá, není k ničemu. Škoda dopravnímu podniku nemůže vzniknout celkem žádná, tak proč potřebuje svého předplatitele tak lustrovat?

Já vím proč. Protože dopravní podnik má jako celek povahu svých revizorů, jeho povaha je kontrolorská. Úředníky to zdržuje, kazí si oči, ale úřadu to stojí za to, protože… a vlastně nevím proč. Jen tak.

Úplně vidím, jak vítězoslavně instalují ajťáci program, který nahradí zvrzanou Opencard touhle přátelskou zelenou kartičkou, ale jak pak přijde nějaký nadřízený s duší revizora a začne vymýšlet všechny ty nutně povinné chlívečky a řádky s telefonními a rodnými čísly a pak přijde ještě jeden s duší exekutora a vydá to nařízení o neustálém legitimování. Přísnost musí být a kontrola taky. A to všechno musíme snášet jen my, co jezdíme sockou, žádný V.I.P. o téhle zbytečné buzeraci nemá tušení.

Dodatečně mě mrzí, že jsem v té věci nebyla důslednější a neotestovala tu výdejnu na Roztylech tak, abych zjistila, zda a jak by mi tu vyřízenou kartu nakonec (ne)vydali, kdybych odmítla znovu předkládal svoje identifikační údaje. Ale dovedu si to představit — vznikla by z toho výtržnost a myslím, že by na mě zavolali policii.

Hladovci s hlodavci

A nyní z jiného soudku: dočetla jsem se, že Ústavní soud zamítl žalobu proti povinnosti obchodních řetězců dávat část neprodaného zboží na charitativní a humanitární účely. Žalující senátoři (kromě uvedeného neblaze proslulého Valenty by mě zajímalo, kterých bylo těch dalších 24) tvrdili, že novela zákona o potravinách zasahuje do vlastnických práv tím, že nikdo nemůže být nucen, s výjimkou případů obecně uznaných v ústavních normách, se svého majetku zbavovat, neboť součástí vlastnického práva je svoboda věc držet a nakládat s ní.

Zákon podle senátorů zavedl nucenou účast na charitě, přičemž stát by prý neměl přenášet náklady sociální politiky na konkrétní a relativně malou skupinu lidí, v tomto případě potravinářské podnikatele, respektive majitele supermarketů s výměrou větší než 400 metrů čtverečních. Proč vlastně stát nemá mít právo přenášet náklady sociální politiky na podnikatele, zvlášť když je to stojí jen poskytnutí přebytků? Které jsou ty obecně uznané případy v ústavních normách a proč to nemůže být tenhle?

Přiznám se, jak námitku senátorů čtu: nikdo, ani stát, nesmí podnikateli bránit, aby, když shledá administrativně náročným nebo organizačně obtížným část svého majetku, i kdyby to mělo být potravinářské zboží na hranici trvanlivosti, předat potřebným, je směl klidně, svobodně a nedotknutelně vyhodit. Různí hladovci ať si je ze smeťáku vyloví společně s hlodavci.

Proč ty dvě věci stavím vedle sebe? Proto, že senátoři ve své stížnosti velmi háklivě hovoří o porušování vlastnického práva nakládat s tím, co mám, podle svého. Ale to se týká jen těch vyšších kruhů. Ti dole toho „podle svého“ můžou dost málo. Kdybych se rozhodla, že zaplatím Lítačku nějakému bezdomovci, nebude to možné, pokud on nepředloží občanku? A mému sousedu gastarbeiteru Ukrajinci ji vydají na základě čeho? Nebo nevydají?

Páni senátoři se dožadují ústavně právního potvrzení toho, že obchodní řetězce můžou třeba metráky neprodaného, dosud dobrého chleba klidně vyhodit na skládku, aby se nemuseli administrativně zatěžovat darováním charitě. Ano, podle nich administrativní zátěž patří pouze na bedra obyčejných lidí, které můžeme definovat jako ty, kteří jezdí sockou, ti majetní a výše postavení mají právo nebýt obtěžováni.

Ústavní soud rozhodl správně, když uvedl, že „zboží není určeno k tomu, aby ho někdo hromadil jako Harpagon někde ve skladu. Potraviny zajišťují pomoc lidem v azylových domech, osamělým matkám, lidem na ulici. Podnikatele to nemůže poškodit, naopak jim to může prospět.“

Kéž by to rozhodnutí také vnitřně přijali.