Platí zásada „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ i pro Afriku?

Francie hodlá vrátit africkým zemím umělecké předměty ukradené v období kolonialismu. Správná idea nastoluje řadu vážných otázek. Mezi nimi i tu, zda krok přispěje ke změně postkoloniálních mocenských vztahů, či naopak k jejich upevnění.

Když malý západoafrický stát Benin v roce 2016 oficiálně požádal Francii o navrácení některých umělecko-historických předmětů, které francouzská armáda ukradla na konci 19. století, neuspěl. Francouzské ministerstvo zahraničních věcí tehdy prohlásilo, že předměty, které Benin požaduje, jsou součástí francouzské kultury již přes sto let, a jejich navrácení proto není možné.

O to překvapivěji se jeví Macronovo rozhodnutí z konce listopadu tohoto roku, podle něhož má být „bez odkladu“ navráceno Beninu šestadvacet děl, které požaduje. Tyto předměty mají i vysokou symbolickou hodnotu, protože jde v první řadě o královské sochy spojené s královstvím Dahomey, říší, která zanikla dobytím francouzskou armádou v roce 1894.

Toto na první pohled chvályhodné rozhodnutí s sebou však nese řadu komplikací. Odhaduje se, že na francouzském území se pouze z afrických zemí nachází minimálně devadesát tisíc umělecko-historických předmětů, z nichž sedmdesát tisíc je umístěno v Musée du quai Branly – Jacques Chirac, pařížském etnologickém muzeu zaměřenému na domorodé umění Afriky, Asie, Oceánie a Severní a Jižní Ameriky.

Pokud by se měla masivně vracet většina afrického kulturního dědictví do míst, kde je Francouzi kdysi nakradli nebo ne zcela legitimním způsobem získali (jak doporučuje odborná zpráva „Restituce afrického dědictví – k nové relační etice“, kterou si Macron nechal vypracovat od francouzské historičky umění Bénédicte Savoy a Felwina Sarra, senegalského ekonoma), jednalo by se o velmi zdlouhavý a drahý proces. Jedním z důvodů je také zákon týkající se nezcizitelnosti kulturních statků, který by Francie musela změnit nebo obejít.

Poměrně pochopitelně se nyní ozývají další státy, které se po právu dožadují navrácení „muzejních exponátů“. Mezi nimi dominuje Senegal, jehož ministr kultury Abdou Latif Coulibaly prohlásil, že je připraven se s Francií dohodnout, ale pokud bude deset tisíc exponátů identifikováno jako senegalské, pak jeho země požaduje navrácení všech deseti tisíc.

Navrácení ukradených artefaktů se dožaduje i Senegal, který nedávno vybudoval Muzeum černošských civilizací. Foto Black Civilizations Museum

Snahy o získání zpět kdysi nakradené válečné kořisti nejsou nic nového, koneckonců i Česká republika by ráda od Švédska dostala zpět něco z toho, co Švédové uloupili během třicetileté války.

V případě celé Afriky je však situace specifická jednak velmi bolestnou a stále dost nedávnou koloniální historií a také tím, že podle odhadů se pětaosmdesát až devadesát procent afrického kulturního dědictví nachází mimo kontinent. Muzea jako taková jsou konkrétní – a značně problematickou – kulturní technikou: vytrhnutím předmětů z jejich běžného cyklu interakce a jejich vystavením se z nich stávají „exponáty“ nebo „umění“.

V Evropě se již dlouho vytváří umění pro umění, a tak se dá říci, že jeho vystavením se nijak nečiní násilí jeho zamýšlené funkci, ale pokud jde o předmoderní evropské umění, a zejména pak koloniální artefakty, běžná každodenní funkce vystavených předmětů se zcela ztrácí. Jedná se často o sakrální objekty, cenné předměty vázané na předkoloniální mocenské uspořádání, věci spojené s mrtvými příbuznými nebo dokonce přímo lidské ostatky.

Jejich vystavení nezřídka spojené s orientalistickým údivem nad bizarností „jiných civilizací“ je pak samozřejmě urážlivé. Navrátit věcem jejich snad původní kontext ve většině případů zajisté není možné, ale celý svět do značné míry přejal koncept „umění“ a muzeí evropského typu, a tak by nic nemuselo bránit tomu, aby si africké a jiné státy vystavily navrácené věci u sebe a po svém.

Argumenty zdůrazňující nedostatečnou kvalitu afrických muzeí neobstojí v první řadě proto, že hlavním důvodem chudoby či chabé distribuce bohatství některých afrických států je odtékání většiny přírodních zdrojů a peněz na Západ. Navíc se ukazuje, že není takový problém investovat do afrických muzeí, jak činí například Čína (Muzeum černých civilizací v Senegalu) nebo Jižní Korea (africké muzeum v Kinšase). Tyto iniciativy pochopitelně rovněž oživují zájem afrických států o repatriaci ukradených předmětů.

I kdyby však evropské koloniální mocnosti byly skutečně ochotny vzdát se „svých“ exponátů a vznikla by muzea na africkém kontinentu, stále zůstává – kromě obtížnosti transakcí samých – mnoho dalších nevyřešených otázek. Například vyjednávání o navrácení i sama existence muzeí a jejich udržování předpokládá do vysoké míry monoetnický stát. Ale tisíce objektů nacházejících se ve sbírkách zemí globálního Severu pocházejí od nesčetného množství různých etnických a společenských skupin, které jsou v současné době – leckdy pod nepřímým nebo i přímým vlivem Západu – marginalizovány.

Tato etnika navíc často žijí na území dvou nebo více států, arbitrárně nakreslených v koloniálních dobách. Vzniká tedy problém, zda návrat například „senegalského“ umění neposílí společenské nerovnosti a instituci národního státu. Jistě je tu potenciál pro nové vyjádření identity v afrických komplexních státních útvarech, ale domníváme se, že lidé disponující mocí ať už v Evropě, nebo v Africe o skutečně dekolonizující proces nestojí.

Někteří lidé také upozorňují na to, že navrácením artefaktů se Evropa snaží „zaplatit si“ čisté svědomí a dobrý pocit, že je nyní (již) vše v pořádku, zatímco novodobá kolonizace pokračuje, včetně přítomnosti francouzských vojsk na území několika afrických států.

Umění z Afriky a jiných kontinentů vystavené v evropských muzeích mohou také v současné době sloužit jako připomínka koloniální minulosti a ukázka toho, jak silně ovlivnilo „cizí“ umění evropské moderní umělce a umělkyně. Toto by ovšem fungovalo jen za předpokladu, že by nastalo zásadní přehodnocení způsobu prezentace, protože dnes se často ocitáme v absurdní situaci, kdy je například africká maska vystavena v etnologickém muzeu, zatímco vizuálně téměř totožná maska vytvořená evropským umělcem se nachází v muzeu uměleckém.

Případné restituce by také měly počítat s možností, že by některé objekty byly navrácené kmenům, rodinám nebo i jednotlivcům, kteří by neměli zájem o to rodinné artefakty vystavovat veřejnosti – ať už v Evropě nebo v Africe. A ano, možná by se některé ceněné objekty časem ztratily, což patří k řádu věcí a zejména k jejich využívání mimo kontext konzervovaných exponátů.

Je nereálné a zřejmě i nežádoucí, aby se naráz zrušila muzea evropského typu ve prospěch navrácení posvátných či cenných předmětů potomkům někdejších majitelů. Veškeré jednání má svůj dobový kontext a hrůzy spojené s kolonizací, z nichž krádeže cenností tvoří pouhý zlomek, nelze vymazat navrácením několika královských soch.

Vznik muzeí v afrických zemích také není zcela neproblematický, jak jsme ukázali výše. V každém případě je myslíme zřejmé, že nějaký typ restitucí musí nastat. A domníváme se, že je správné, že se ve francouzském kontextu tato otázka otevřela takto ve velkém, protože umožňuje novou reflexi historických a s nimi i soudobých globálních nerovností. Ovšem nemůžeme si nepoložit otázku: „Není jedním z důvodů pro symbolické gesto ze strany francouzského prezidenta také to, že v současné době poté, co se Evropanům exotika okoukala, již africké rituální předměty nikoho nezajímají?“

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.