Jako když se roztrhne kukavůz

Ondřej Vaculík

Naděje a plány na změny, které jsme měli po revoluci, se mnohdy vytratily, ani nevíme jak. Některé byť velké ústupky původním ideálům přišly tak nepozorovaně, že jsme si toho ani nevšimli.

Samy Hořovice, v nichž žiji, rozhodně nejsou tak krásné jako jejich okolí. Okolní krajina je předělem Křivoklátska a brdského, povětšině buližníkového masivu. Na něm rostou hlavně jehličnany, na Křivoklátsku naopak převažují lesy listnaté. Hrad Točník sedí už na úpatí Křivoklátských vrchů, nedaleký hrad Valdek se naopak skrývá v hloubi Brd. Z Hořovic paprskovitě vychází snad devět silnic a cest, z nichž mnohé jsou poměrně klidné, tudíž přívětivé pro chůzi i jízdu na kole. Jednu z takových cest založili snad už Vrbnové jako zámeckou: Vede od čestného dvora na východ zámeckým parkem, prochází Sluneční branou (vskutku s velikým paprskovitým sluncem v nadpraží) kolem zahradního domku do lesoparku zvaného Bažantnice a dále přes pole do bažantnice druhé, už podobné lesu. Opodál vede úzká silnice do blízkých Kotopek a Tihavy. Také kvůli těmto starobyle založeným cestám jsme v roce 1984 opustili Prahu a přechýlili se do Hořovic. Za dvě tři minuty už jsme si šli volnou přírodou jako nějací zámečtí páni!

To za onoho režimu, který nám nabízel toliko dělnická zaměstnání a leccos jiného, včetně cestovního pasu, nám dokonce vzal, nám připadalo jako velkorysý dar, o nějž nás přeci nikdo nemůže připravit — tolik krásy kolem! Rovněž se nám velice líbilo, že neplatíme žádné jízdné ani vstupné, koncem léta nám staré stromy navíc ještě přidaly své ovoce — jablka, hrušky, švestky. Po prvních mrazech chodili jsme také na šípky. Seznámili jsme se tu se sympatickými lidmi, kteří si hořovické krajiny považovali stejně jako my. Jedním z nich byl i náš vzdálenější soused Cikán, povoláním spolehlivý popelář. To bylo v době, kdy ekologickým problémem byly schnoucí lesy v Krušných horách, jedovaté ovzduší v Bílině, strašil také rozestavěný Temelín a soustava olbřímích vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros. Někteří lidé se dusili ve výfukových plynech pražské Legerovy nebo Veletržní ulice. O některých těchto problémech se už například v časopise Nika nebo ve Vesmíru psalo docela otevřeně, ale občanská ekologická sdružení působila ještě ilegálně.

My si však chodili hořovickým okolím jako za Hanavských z Hanau, kteří sem přišli po Vrbnovských z Vrbna a prosluli uměním krajinotvorby.

Pak přišly ty zaneprázdněné časy, kdy jsme za Občanské fórum formulovali hořovický volební program a, stupidně řečeno, „vrhli se do víru komunální politiky“. Tehdy šlo například o rekultivaci místní skládky, o zachování původních empírových domů v centru města, na něž už číhaly buldozery, protože v budovatelských plánech překážely. Usilovali jsme o zrušení jeslí a omezení mateřských škol, aby děti mohly vyrůstat s rodiči, což je z dnešního hlediska neobyčejně směšné. Trápily nás i jiné věci — z dnešního hlediska rovněž pitomé: Například aby hlavní ulice v centru byla pěší zónou. Poukazovali jsme, kolik aut tam moří chodce, možná až 800 denně! Navrhovali jsme značky omezující jejich vjezd. Dnes jich tam projede snad desetkrát tolik — a blázen ten, kdo by se odvážil vyrukovat s pěší zónou! Rýsovali jsme a popisovali nový územní plán města, čehož se pak ujali odborníci a předělali ho tak, aby podchytil rozvoj města podle jeho momentálních potřeb, tudíž byl snadno pozměnitelný. Bylo to období, kdy jsme se na ledasčem dobrém usnesli, ale často se pak stalo něco úplně protichůdného. Například stromy, které jsme jako městská rada hájili, náš stavební odbor jako zástupce nikoli veřejné, ale státní správy rychle nechal pokácet. A tak dále. Aby si čtenář tohoto příjemně levicového tisku nedělal o pisateli iluzi, dlužno podotknout, že podnes jsem nezávislým zastupitelem města za ODS, protože zejména v tu se naše OF tehdy převtělilo.

Před několika dny jsem si dal schůzku s naším místním volebním lídrem, je to dobrý člověk, upřímně si myslel, že už chci kandidátku ODS opustit. Já bych ji i opustil, ale copak teď to jde? Zní to možná hrozně, ale hořovická ODS je v širém okolí jediná strana, kde mě ještě poněkud rádi vidí a dokonce neprotestují, když na zastupitelstvu promluvím. Sám nevím, jak je to možné. Ze schůzky jsem ale odešel zklamaně, starostou opět nebudu.

Vydal jsem se zase po čase naší krásnou, slunečnou cestou. Šel jsem ale zádumčivě, zahloubán v úvahách o budoucnosti naší komunální politiky. Nikde ani živáčka. Až na konci cesty potkal jsem milého mi souseda Cikána: „To je bordel, viďte!“ upozornil mě. Teprve teď jsem se rozhlédl kolem sebe a pochopil, co soused Cikán míní: Vůkol všude v roklinách, prohlubních, úžlabinách, roklích, příkopech a škarpách, také v křovinách i pod stromy, rovněž na vyvýšeninách a pod nimi, na rovině i ve svahu válejí se staré pneumatiky, plastové součásti automobilů, kancelářská křesla, monitory, pytle s odpadky, všude je jen samý hnus, jako by člověk ani nešel vrbnovskou cestou, ale po starém komunistickém smetišti před rekultivací. Na větvích a křovinách třepotají se igelitové cáry a pytlíky.

„To je bordel, viďte!“ všiml si soused Cikán mého údivu. „Bordel, jak když se roztrhne kukavůz,“ dodal ten dobrý muž a rozloučili jsme se.

(pokračování příště)