V rámci negativní předvolební kampaně použili pravicoví odpůrci ČSSD plakát, kde za Jiřím Paroubkem stojí zástup mimozemšťanů. Má se tím připomenout známý Paroubkův výrok o marťanech, který odpůrcům sociálnědemokratického předsedy opakovaně posloužil k pokusům o jeho zesměšňování. Spojení levice s marťany však může posloužit i jako námět k filosofickému zamyšlení nad pravicovou ideologií.

Jedním z úhelných kamenů konzervativně-liberálního myšlení je nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Co mě vždy zaráželo na liberální argumentaci, je implicitně přítomná představa, že vlastnictví je jakousi takřka „metafyzickou“ kategorií, která existuje nezávisle na našem vědomí, že to je zkrátka skutečnost na úrovni přírodních zákonů. Ve skutečnosti vlastnictví je výhradně kategorií sociální. Je dáno na základě konsenzu, podle něhož všichni členové společenství uznávají určitou věc za vlastnictví konkrétního jedince. Pokud by existovali lidé, s nimiž nejsem v žádném společenském nebo smluvním vztahu, pak by pro ně mé soukromé vlastnictví vlastně neexistovalo.

Tento problém je možné osvětlit na příkladu, který bychom mohli nazvat „paradox marťana“. Pokud já jako pozemšťan budu vlastnit pozemek na Měsíci (s tichým souhlasem pozemských vlád), na který si zároveň ve stejnou dobu začne činit nárok příslušník mimozemské civilizace, o které lidstvo nic neví, komu pak tento pozemek objektivně patří? Žádné objektivní hledisko neexistuje. Podle oné mimozemské civilizace je vlastníkem mimozemšťan, podle lidstva jsem to já. Pokud se tento rozpor projeví, může vést buď k válečnému konfliktu, nebo k vyjednávání a narovnání vzájemnou dohodou.

Otázka, zda vlastnictví je sociální, nebo metafyzickou kategorií, není tak banální, jak by se mohlo na první pohled zdát. Týká se totiž obecnějšího problému, zda je společenský konsenzus nadřazen právu vlastnickému, nebo naopak. V praxi to znamená morální dilema, zda může většina rozhodnout o zabavení soukromého majetku ve veřejném zájmu. Zajímavé konotace to bude mít v extrémních případech, kdy se do rukou soukromníka dostane např. území, které představuje životně důležitý zdroj pro celé společenství. Má právo majitel jediné studny nasadit si cenu vody libovolně vysoko? Je vlastnictví tohoto pozemku čistě jeho soukromou záležitostí, nebo je záležitostí celého společenství? Mimochodem, nesmíme přehlédnout, že společenství nese náklady na ochranu svého území, do něhož patří i pozemek onoho soukromníka. V případě válečného útoku se očekává, že všichni příslušníci společenství budou své území hájit s nasazením života. Má jedinec právo bezmezně těžit z vlastnictví výhodného pozemku na úkor společenství, které nese náklady na jeho obranu?

Celá záležitost je mnohem složitější, než jak ji představují liberální ideologové. Nelze přímo a jednou provždy odpovědět, kde leží hranice mezi soukromým právem a veřejnými zájmy. Je možné však jednoznačně říci: Neexistuje žádný princip, podle něhož by mohlo být soukromé vlastnictví hodnotově postaveno nad společenský konsenzus, neboť ten je teprve podmínkou soukromého vlastnictví.

Zajímavý soubor argumentů o stěžejním významu soukromého vlastnictví pro prosperitu a politickou svobodu přináší kniha amerického historika Richarda Pipese Vlastnictví a svoboda. Jde o více než historickou knihu, jde o knihu, která se zabývá vývojem instituce soukromého vlastnictví a hodnotí ji z konzervativně-liberálního úhlu pohledu. U Pipese se vedle historických argumentů objevují i argumenty biologické a psychologické, podle nichž je vlastnictví dáno nejen člověku, ale i dalším živočichům.

Tato konzervativní argumentace skrze biologii má ovšem podstatnou slabinu. Instinkty živočichů se omezují nanejvýš na obranu území, které je zdrojem životních potřeb jednotlivce, nebo společenství, nebo na obranu obydlí. Každý „má“ jen to, co si dokáže obhájit v hypotetickém válečném stavu „všech proti všem“, abychom se odvolali na další filosofický konstrukt. Hlavně ovšem toto přirozené pojetí vlastnictví, které se zdá existuje v přírodě, znamená, že vlastník musí být totožný s uživatelem. Neexistuje sysel, který by měl deset nor a pronajímal je jiným syslům. Opustí-li noru, ztratí ji. Chce-li proto konzervativní liberalismus argumentovat životem ve volné přírodě, pak přináší argumenty pro squattery, a nikoliv pro vlastníky domů.

Podobnou slabost má i Pipesova argumentace historická. Pipes například ukazuje na srovnání Ruska a Británie, jak neexistence soukromého vlastnictví v Rusku podlamovala možnosti prosperity a občanské svobody. Jenomže touto argumentací paradoxně proklamuje naprostou neúctu k soukromému vlastnictví ruského panovníka. Popíšeme-li naprosto stejnou situaci jen trochu jinými slovy, hned se z ní může stát argument pro zabavování majetku boháčům. Nevěříte? Zkuste si přečíst tuto větu: „Problémem Ruska nebyla absence soukromého vlastnictví, ale jeho přílišná koncentrace v jedněch rukou.“ V Rusku šlo zjednodušeně o to, že i velkým šlechticům byla půda pouze propůjčena a panovník si ji mohl vzít kdykoliv zpátky, zatímco evropská šlechta si vydobyla již ve středověku dědičná práva na původně propůjčenou půdu.

Liberální ideologie tak prokazuje dvojí metr, když na jednu stranu nemá žádný respekt k soukromému vlastnictví panovníků a hájí jeho rozdělení mezi další subjekty, na druhou stranu pozemky kapitalistického pronajímatele jsou pro ně posvátné a v žádném případě se nesmí dále dělit mezi jejich skutečné uživatele. Klamavým spojením biologických argumentů (o tzv. vlastnictví živočichů) se sociální institucí soukromého vlastnictví, které není možné mimo rámec společenského konsenzu, tak vytváří působivý, leč falešný dojem, že vlastnictví je kategorií metafyzickou. Pravdu měl Marx, když tvrdil, že ideologie je podmíněna třídními zájmy.

Pravicoví liberálové se tedy mohou vysmívat ČSSD a vylepovat oranžové billboardy s marťany. Nejspíš si při tom neuvědomují, že samotná existence marťanů by podlomila jeden z úhelných pilířů jejich ideologie. Marťané by totiž byli hmatatelným dokladem toho, že vlastnictví „an sich“ neexistuje.