Státní jubileum a okradený Masaryk

Jaké ideály stály u zrodu československého státu a ztotožnili bychom se s nimi dnes? Jan Randák dokazuje, že demokracie a svoboda jsou proměnlivé historické konstrukce, jejichž nesamozřejmost je třeba stále reflektovat.

Každá recepce je krádež. Člověk si přivlastňuje něco, co je bezbranné vůči jeho zájmům… Tahle myšlenka není z mé hlavy, ale líbí se mi. Tváří v tvář řečnění, psaní či veřejných vystoupení a akcí u příležitosti vzniku republiky mi přijde více než patřičná. Není i to stovkové slavení republiky takovým vykrádáním jedné chvíle českých a československých dějin?

Určitě se nyní nabízí text o tom, k čemu vlastně výročí jsou, jak se do nich promítají vzpomínající kolektivy i osoby, že slouží politickým či bůhvíjakým účelům. Mám ale dojem, že tohle vše už někdy a někde zaznělo, že prezentovat 28. říjen jako politicky flexibilní symbol je dnes vlastně opakování již řečeného. A tak si v jasu letošní jubilejní slávy dovolím také jednu krádež. Přímo na hlavě státu.

V polovině listopadu 1935 prohlásil abdikující Masaryk, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Samozřejmě, odstupující prezident se vyjádřil v jisté konstelaci vnitřní i mezinárodní politiky a rovněž tak hovořil sám o sobě – jistě měl na mysli ideály, jež se snažil mladému státu vštěpovat. Ideály humanity, demokracie, republikánství. Jenže právě tuhle představu chci Masarykovi zcizit, abych s její pomocí nasvítil „našeho oslavence“.

Jaké jsou ideály, které nakonec stály u zrodu státu a kterými se měla země udržovat v budoucnu? Myslím, že jsou zřejmé z dokumentů přibližujících ustavování meziválečného státu, tedy z Provolání Národního výboru československého dne 28. října 1918 a preambule československé ústavy z roku 1920.

A co z nich vyčteme? Třeba to, že nový stát dával hned od počátku najevo, kdo v něm bude dominovat. Provolání hovoří výmluvně o tom – a domnělé kontinuity zakládá –, že vznikem republiky se naplňuje odvěký sen československého lidu. Preambule ústavy zase psala o národě československém, který jednak zavádí spravedlivé řády v republice automaticky prezentované jako československá domovina, a jednak že všechny zákony země budou prováděny v duchu našich dějin.

1024px-_sterreich-ungarns_endeEvropa se rekonstruovala pod heslem práva národů na sebeurčení. I Československo si potřebovalo potvrdit svou historicitu. Grafika Wikipedie

Jaké ale mohou být ty naše dějiny? A kam se ztratily menšiny, především ta německá? Křížením Provolání a preambule s Masarykovým projevem zjistíme, že někde na vrcholu oněch ideálů vlastně trůní česká/československá exkluzivita a dominance. Na pozadí pádu habsburského impéria se tak rýsuje projekt nové, tentokrát české/československé politické a národní hegemonie.

Jedním z pilířů českého/československého vládnutí byla politika dějin formulující ideu československého státu a potvrzující (údajnou) historicitu československého národa. Příkladem je ofenzívní zacházení s dávnou velkomoravskou minulostí. Vize dějinami se linoucí, respektive nadčasové tradice velkomoravského státu Čechů a Slováků vysvětlovala vznik ve skutečnosti umělého státního útvaru, pro nějž podle Erica Hobsbawma neexistoval žádný historický precedent.

Jenže v Evropě rekonstruované pod heslem práva národů na sebeurčení potřebovalo Československo historickou legitimitu tu zvládající nejistotu momentálních poměrů a diplomatických jednání, jindy zase odmítající německé hlasy požadující na základě práva přirozeného vlastní sebeurčení.

Rázem jsme tak před jinou strategií českého/československého vládnutí, před regulací „druhého“ projevující se nejviditelněji v rétorickém zacházení s našimi Němci. Pokud Provolání či preambule ústavy akcentují naše dějiny a československý národ, pokud hovoří k lidu československému, pak s naprostou samozřejmostí hlasitě mlčí o německém obyvatelstvu. V geneaologii moderního Československa se rýsuje zřejmá mocenská praxe.

Politika dějin i rétorické zacházení s českými Němci jsou samozřejmě jen příklady vládnutí a organizace prostupující československým státem. Dnes je lze chápat jako součást strategie, jež možná postrádala jedno řídící centrum, ale přesto plnila cíl – legitimizovala nejen existenci státu jako takového, ale ospravedlňovala či spolukonstituovala hegemonní řád v mnohonárodní buržoazně kapitalistické republice.

Ostatně psát by se v tomto ohledu dalo samozřejmě i o státně a národně výchovné roli skautingu a organizované (nejen sokolské) tělovýchově, o místních i státních proticikánských opatřeních, o eugenických vizích péče o rodinu a mládež. Co vše tedy chceme a zvládneme v rámci oslavných akcí v současném kulatém jubileu rozeznávat?

Ale zpátky k Masarykově abdikační představě – odstupující prezident v několika vzletných slovech prostě vyjádřil fakt, že moderní státy nelevitují ve vzduchoprázdnu a vně mocenských vztahů jako provždy dané a všeobecně respektované entity, ale že jde o útvary časové, a tudíž nesamozřejmé, jež musí svou legitimitu potvrzovat vůči vnějšímu světu i vlastním občanům. Někdy i na jejich úkor. Vlastně potvrzoval, že tolerovatelná může být moderní moc, jen když se maskuje. Třeba do hávu tradic, historických kontinuit, státních idejí a smyslů.

Bez vládnutí to ale úplně nejde. Vyjádřeno s trochou toho jubilejního patosu – v současných postfaktických poměrech, v realitě společenského a politického posunu doprava, při šálivém volání populistů po přímé demokracii zaštiťujícím se jakousi vůlí lidu je důležité dávat si na strategie nejen státního vládnutí pozor.

Demokracie a svoboda nejsou ničím nadčasovým. Jde o proměnlivé historické konstrukce, jejichž nesamozřejmost, a tedy i nutnost průběžné péče o ně je třeba stále reflektovat. Dnešní demokracie již není tou prvorepublikovou. Lze jen věřit, že za pár let nebude ani ona – i když na ní dnes lze leccos kritizovat – jen hořkou vzpomínkou v duchu dobře už bylo…

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.