K tomu, jaká budeme mít města, musí mít možnost přispět většina z nás

Praha je dynamické rozvíjející se město, které s připravovaným Metropolitním plánem vstupuje do nové etapy. Urbánní antropolog Michal Lehečka v rozhovoru přibližuje, co českou metropoli v současnosti definuje a co ji nejvíce ohrožuje.

152722279885600962

Václav Orcígr

27.10.2018 09:21

Metropolitní plán

Nový územní plán Prahy vzniká zhruba od roku 2013, kdy bylo schváleno jeho zadání. Nicméně již dříve vznikla kancelář Metropolitního plánu pod vedením architekta Romana Kouckého, která má za úkol plán připravit. Po dlouhých letech, kdy byl dokument sestavován bez účasti veřejnosti za zavřenými dveřmi Institutu plánování a rozvoje, byla i po nátlaku Arniky zveřejněna jeho verze 2. 2. a zorganizována série setkání s veřejností.

V současnosti je na stránkách IPR (iprpraha.eu) k dispozici verze 3.3., přičemž finální návrh plánu, který půjde do společného jednání dle stavebního zákona, má být ještě lehce modifikován. Od začátku se ukazuje, že Metropolitní plán je svojí metodikou velmi problematický a je otázkou, zda se jej podaří přepracovat do podoby, která by byla alespoň v souladu se stavebním zákonem a obstála by při soudním přezkumu.

Arnika oslovila řadu renomovaných expertů a sestavila odbornou skupinu, jejíž výstupy a připomínky zveřejňuje na Facebooku „Spravujeme Metropolitní plán“ a webu zmenyprahy.cz. K připomínkám odborné skupiny se budou moci připojovat i občané Prahy.

Na úvod možná trochu složitá otázka. Jakým městem je Praha roku 2018?
Praha je i v evropském měřítku velmi zvláštní. Na jedné straně je to šestý nejbohatší region v přepočtu HDP na obyvatele, což ji řadí spíše k západním městům, zároveň se tady bijí různé skutečnosti vyplývající z její minulosti. V logice myšlení a rozhodování o městě to souvisí s velmi razantní transformací v porevolučním období, která přinesla silný důraz na individualizaci a volný trh. Z určitého pohledu se zde vytvořilo prostředí „privatismu“. Tento jev způsobil, že se velká část státem kontrolovaného vlastnictví přesunula do čistě soukromé podoby a privátní vlastnictví se stalo nedotknutelnou mantrou.

Týká se tenhle porevoluční obrat pouze Prahy, nebo i ostatních měst v České republice?
V podstatě se to týká všech větších měst u nás, ale v Praze byla ta politika privatizace o něco razantnější. Jedním z důsledků je, že Praha má výrazně menší podíl bytů v městském vlastnictví – například v Brně díky tomu nastartovali po komunálních volbách ohrožený projekt Housing First (pomoc lidem bez domova s bydlením – pozn. aut.).

Trend privatizace v Praze pohltil v podstatě celá devadesátá léta a výsledkem je to, že je tu zhruba osmdesát až devadesát procent bytů v soukromém vlastnictví. To se samozřejmě promítá i do trhu s bydlením a klade nároky na územní plánování. Je tu výrazná disproporce mezi tím, že není jak umořovat poptávku nově příchozích z České republiky i ze zahraničí, kteří ale zároveň nemají peníze na to, aby si tady mohli koupit byt.

Rostoucí ceny bydlení v Praze má podle mnohých investorů i plánovačů znovu snížit uvolnění výstavby, která je kvůli přílišné regulaci a byrokratismu zablokovaná. Může výraznější otevření dveří nové výstavbě tuto situaci řešit?
Argumenty, že k vyřešení situace je třeba navýšit výstavbu, jsou liché, protože vidí jen jednu rovinu rozvoje. Bytů je sice nedostatek, ale i když se zvýší nabídka, neznamená to, že to umožní lidem bydlet, protože kupní síla obyvatel není zdaleka tak vysoká, aby na vysoké ceny bytů dosáhli. Jinými slovy to znamená, že za stávající situace si nové byty koupí jen ti nebohatší – na bydlení, jako investici či dokonce s jiným spekulativním záměrem.

LeheMichal Lehečka vystudoval sociokulturní antropologii na Fakultě humanitních studií UK v Praze, kde v současnosti studuje doktorský program a působí rovněž jako pedagog kurzů urbánní antropologie. Dlouhodobě se věnuje výzkumu panelových sídlišť a jejich prostorovosti, paměti a historii, přičemž se zaměřuje na vztah obyvatel k veřejnému prostoru. Je členem studia aplikovaného antropologického výzkumu Anthropictures a v současnosti působí také v týmu územního rozvoje Auto*Matu. Foto V. Orcígr

V Praze se přesto nadále staví. Kdo je tedy koncovým uživatelem nových bytů, pokud si je většina obyvatel nemůže dovolit?
Je to dost těžká otázka. Jak jsem už naznačil, ukazuje se, že minimálně čtvrtina nových bytů je nakupována spíše jako investice, takže jeden výrazný celek v podstatě mizí v jakési šedé zóně, kde se spíš čeká na to, jestli cena ještě více stoupne. Zároveň do situace v Praze vstupuje sdílená ekonomika typu Airbnb, která umožňuje s byty manipulovat mnohem flexibilněji. Paradoxně je tak dalším klíčovým důvodem současné situace především chybějící regulace. Její nedostatek zásadně podporuje základní premisy globálního trhu s bydlením, tedy financializaci a komodifikaci.

Jakou roli zde hraje vysoký podíl nárazových a přechodných obyvatel, který je v Praze poměrně vysoký?
Jedním z fenoménů je samozřejmě množství dojíždějících lidí, což způsobuje výraznou zátěž pro město. Jedná se o stovky tisíc lidí denně. Zároveň je možné pozorovat další zajímavé tendence: podíl obyvatel Prahy, kteří mají české občanství, dlouhodobě ubývá. V současné chvíli je zhruba třináct procent obyvatel takzvaných non-czech citizen (cizinců – pozn. aut.), což je skoro trojnásobek celorepublikového průměru.

Tato zajímavá proměna sociodemografické struktury se příliš nereflektuje – mluvíme tu v podstatě o osmině obyvatel Prahy, která zde často nevolí, a v důsledku tedy nevstupuje do veřejné debaty. I to je jeden z faktorů, který může přispívat k určité občanské pasivitě.

Narušují nějak tyto procesy spolkovou tradici v Praze, která je poměrně zažitá a významná?
Tak bych to neřekl, město se prostě dynamicky mění. Z mého pohledu je tím hlavním důvodem právě volný trh, který de facto klade důraz na mnohem vyšší mobilitu než dříve. Forma tradičního bydlení například dělnických čtvrtí vymizela, lidé jsou mnohem méně „usazení“ a neustále musejí počítat s tím, že se budou muset – z různých důvodů – někam přestěhovat.

Město je ale mnohovrstevnatým terénem a problém je podle mě i v tom, že nastavení samosprávy není schopné reflektovat všechny jeho aspekty. Třeba participace je často chápána jako nějaká nivelizovaná platforma pro vyjednávání s lidmi, ale svými parametry často vůbec nezohledňuje, že je Praha velmi rozličná a jsou v ní různé skupiny lidí s různými styly komunikace. Strategie a komunikační kanály města podle mě většinu lidí minou.

Jaké komunikační kanály ale existují? Praha má velmi viditelnou informační kampaň k Metropolitnímu plánu, využívá sociální sítě, městské části mají své tištěné zpravodaje, pořádá se mnoho veřejných akcí… Je to nedostatečné?
Chybí podle mě už diskuse o samotné participaci. Co to vlastně je? A především je zde veliká absence vědění o městské společnosti na té nejniternější bázi. Neustále se tlačí na to, aby se vše dělalo rychle, a na hloubkové analýzy lokalit nezbývá moc času. Časové rámce zkoumání města jsou nedostačující a chybí reálné povědomí o tom, co se vlastně děje. I moje profese, aplikované urban studies (obor zabývající se rozvojem měst – pozn. aut.), podléhají strojové produkci, jež je nucena do značné míry pouze reagovat na aktuální poptávku.

Když to ještě konkretizujeme, je zřejmé, že společensko-materiální prostor města je nutné zpracovat do podoby měkkých dat, což v praxi znamená, že na městských částech i v lokalitách by bylo třeba reálně sledovat každodennost, tedy nejen zaznamenávat, co lidé říkají, ale sledovat, co reálně dělají. To by se mělo dít za účasti expertů, institucí, místních samospráv a v kooperaci s obyvateli, se získáváním dlouhodobé zpětné vazby. Máme spoustu dat o městě, ale tahle nejnižší, úzce zaměřená, rovina nám stále schází.

Mluvili jsme o tom, že devadesátá léta přinesla určitý přerod a de facto jakýsi neoliberální politický obrat. Můžeme říci, že právě i tento tlak na výkonnost, využitelnost, výtěžnost je tím, co logiku města jako zdroje zisku dále reprodukuje i v dnešní době?
Když bych to vzal do těch úplně nejnižších pater, myslím, že k tomu vlastně přispívá většina z nás. Hrozně těžko se vyhýbáme nastavení, které s sebou nese jednak individualistická ideologie, a zároveň převládající idea pokroku. Řada etnografických studií, které se ani tak nezabývají rozvojem města, ale třeba rozborem environmentálních subsystémů, si všímá toho, jak je idea rozvoje nahlížena partikulárně, bez zvažování skrytých následků.

V důsledku to v těchto strukturách vede k neudržitelnosti, k samopohlcení. I geograf David Harvey upozorňuje na to, že z hlediska kapitalistického rozvoje města jsme skutečně na hraně absolutního vytěžení a zapomínáme na klíčový a téměř neobnovitelný zdroj města – kvalitu života v něm.

Do celého toho chaosu, o kterém tady mluvíme, teď přichází Metropolitní plán, který má definovat rozvoj Prahy na desetiletí dopředu. Co do současné situace vnáší nového a jak může ve své současné podobě město ovlivnit?
Možnosti územního plánu v první řadě vyplývají z toho, jak je definován legislativním a strukturálním rámcem. Nemůže samozřejmě řešit všechno, spoustu věcí nevybojuje. Problém ale je, že Metropolitní plán se svým neoliberálním nastavením situaci neposouvá vlastně vůbec nikam. Obsahuje sice plno zajímavých zjednodušení a proměnu vnímání celistvosti města, zároveň ale často spoléhá na axiomatická tvrzení, která v mnoha ohledech jen podporují neudržitelný a akcelerující rozvoj města.

Primárně považuji za důležité a alarmující, že se plán neohlíží na ostatní klíčové dokumenty realizované Institutem plánování a rozvoje. V první řadě jde o Strategický plán, který byl na rozdíl od Metropolitního plánu vytvářen širokou a názorově pluralitní skupinou odborníků a je to na něm vidět. Bohužel Strategický plán není závazný, což z něj v kontextu Metropolitního plánu dělá v podstatě cár papíru.

No a pak je tady samozřejmě celá řada vlastních metodických problémů, které se teď všechny objeví v připomínkách – nejasná situace okolo zastavitelnosti, regulace zastavitelnosti parku ve volné zástavbě (sídliště), výšková regulace, krajinné rozhraní. Obecným nedostatkem je vlažná a nevyjasněná regulace, kterou přináší, což by v praxi znamenalo umožnění téměř čehokoli v kontextu rozvoje města. Připomínám přitom, že regulace neznamená omezení, kterému se zde všichni křečovitě brání, ale racionální a projednané nastavení pravidel.

Pokud koncepce Metropolitního plánu Prahu nikam neposouvá a představuje mnohem spíše riziko, jaké existují jiné varianty pro budoucí rozvoj města?
Vše samozřejmě odvisí od zapracování připomínek v rámci společného jednání a veřejného projednání, které bude v následujících letech Institut plánování a rozvoje zapracovávat. Osobně věřím, že mezi tisíci připomínek je velké množství skutečně zkvalitňujících návrhů, které mohou „ducha“ Metropolitního plánu zásadně změnit k lepšímu.

Pokud by se ale ukázalo, že návrh plánu není v souladu se zákonem, existují samozřejmě právní cesty pro to, jak upravit nebo prodloužit platnost stávajícího územního plánu, třebaže je zastaralý a v určitém ohledu nebezpečný. Pořád by to mělo větší smysl, než kdyby Praha nakonec zůstala bez platného územního plánu.

V koncepční rovině si osobně si myslím, že začít by se mělo od toho, aby si plánovači více uvědomili důležitost a interdisciplinaritu svojí společenské pozice a s ní související odpovědnost. Hodně dobře to říká Ivan Rynda – ta pozice je stěžejní, protože ovlivňuje lidský život od nuly až po nekonečno tím, že designuje, normuje a reguluje žitý svět. Pouze důsledné uvědomění téhle pozice může přinést odpovědnou a efektivní regulaci, kterou Praha potřebuje.

Rozhovor vyšel v časopisu Arnikum 1/18, který vydává environmentální nezisková organizace Arnika, a programové brožuře festivalu Vzpurná Praha. Proběhl na jaře, zde s dovolením přetiskujeme jeho aktualizovanou verzi.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.