Chci přispět X

Senát – příliš vážná instituce s nevážnou volební účastí

Smysl legislativních institucí býval ve veřejných debatách zpochybňován už od počátku jejich existence. I k Senátu již bylo řečeno mnohé. Některé časté argumenty jsou mylné, některé se v debatě objevují málo, přestože si pozornost zaslouží.

Smysl druhé komory parlamentu bývá zpochybňován s železnou pravidelností. Nejvíce pak z těch kruhů, které buď v senátních volbách utrpěly debakl, nebo je Senát jejich hlavní institucionální konkurent, který komplikuje výkon jejich politiky. Už proto bychom měli být při odsouzení této instituce obezřetní a vše důkladně promýšlet.

Hlavním argumentem pro zrušení Senátu bývá, že pro voliče postrádá smysl. Ti mu nedůvěřují a spatřují v něm trafiky pro vysloužilé politiky. Senát je příliš drahý a „kapři si svůj rybník nevypustí“. Útoky na legislativní tělesa jsou ale běžné a netýkají se jen horních komor. Zbytečné „parlamentní žvanírny“, politici „co pořád jen kecají a nemakají“, to je jen stále stejný diskurz zabalený do nového marketingového jazyka.

Smysl existence legislativních těles je zpochybňován již tisíce let snad od založení Říma. Debata v zásadě nepřináší nic nového a argumenty jsou víceméně stejné, záleží pak, jestli ctíme demokratické principy a zdali politice rozumíme. Oboje je nutnou podmínkou. Z měsíčních šetření CVVM je patrná korelace mezi politickou gramotností a důvěrou v Senát a v Poslaneckou sněmovnu.

Pokud respondent nedokáže odpovědět na základní otázky o českém politickém systému (například počet poslanců), zpravidla statistický model předpoví i jeho nedůvěru v Senát. Částečné řešení je proto v občanském vzdělávání. Nejedná se o žádnou indoktrinaci, stačí jen naučit základní reálie.

Naučit porozumět politickým jevům už je složitější. Vycházet lze ale třeba z klasických děl jako Listy federalistů nebo O duchu zákonů. Koncentrace moci do jedné instituce je škodlivá, což je hlavní argument společný oběma textům. Demokratické kultuře by pomohla i snaha o zlepšení výuky školního dějepisu, který by se věnoval důkladněji politickým reáliím Athén a Říma a upřednostnil by je nad znalosti tehdejší keramiky a stylu odívání. V jejich politické historii najdeme pomocí analogie mnohé odpovědi na současné otázky.

Senát jako pojistka demokracie je těžko pochopitelný abstraktní princip. Jedná se o další instituci, která komplikuje soustředění moci do jednoho centra. A to i ten český, který nemá zrovna velké pravomoci. Abychom roli pojistky demokracie vůbec pochopili, nestačí analyzovat jen jeden případ, tedy Českou republiku. Z metodologického hlediska je nutné tuto otázku odpovědět v komparativní perspektivě.

Druhou komoru lze zrušit ve vyspělé demokratické zemi se silnou občanskou společností, vyspělou novinářskou kulturou a se silnými a nezávislými institucemi. Touto zemí je prezidentem zmiňované Švédsko, kde ke zrušení horní komory došlo a nenadělalo to výrazné škody. Kvalita demokracie se nezhoršila. Ale postkomunistické státy mají odlišný vývoj a pořád zde nelze mluvit o zakořeněných demokratických institucích v širokém slova smyslu.

Státy, které měly problémy s demokracií, mají buď bezvýznamnou druhou komoru (Polsko), nebo ji vůbec nemají. Moc je pak soustředěna do rukou komory jediné. Těmito státy jsou Slovensko, Maďarsko a Lotyšsko. U Maďarska nyní pozorujeme propad v hodnotách demokratizačních indexů, ale i u specifických indexů, které měří efektivitu a kvalitu vládnutí, jako je třeba Worldwide Governance Indicators Světové banky.

Řečeno statistickou terminologií, korelace není perfektní, ale silná je, a samozřejmě platí, že ze samotné korelace kauzalitu usuzovat nelze. Ale i přesto si můžeme z dat troufnout tvrdit, že kdyby tyto státy měly druhou komoru, patrně by se problémům s kvalitou demokracie a kvalitou vládnutí ve své novodobé historii vyhnuly.

Občané ale tento abstraktní důvod existence neoceňují. Volební účast do Senátu je skutečně malá a netýká se jen respondentů s nižším sociokulturním kapitálem a respondentů s nižším vzděláním. K volbám sice disproporčně chodí lidé s vyšším vzděláním a s vyšší takzvanou pociťovanou politickou sofistikovaností (subjektivní pocit či deklarace toho, že mám vliv na politické dění a politice rozumím), ale nízká čísla volební účasti vyvolávají nejen u sociálních vědců pochyby. Přesto bych zde rád uvedl argumenty, proč nás zase tak znepokojovat nemusí.

Sama hodnota volební účasti není tak závažná jako její výkyvy v čase. Pokud by došlo k velkému poklesu nebo i naopak nárůstu, byla by to indikace problému. Volební účast v postkomunistických zemích je řádově nižší než v západních demokraciích, kde by naše čísla loňských sněmovních voleb vyvolala paniku. Ale i tam takzvané volby druhého řádu (evropský parlament, druhé komory, regionální volby) vykazují řádově nízkou volební účast.

První kolo řádných voleb je ale vždy v souběhu s komunálními či krajskými volbami. Proto nejsme schopni zjistit skutečný zájem o Senát v prvním kole. Jen v roce 2002 (rok obecně nízké volební účasti) tomu tak nebylo, souběh se vyskytl až s druhým kolem. Volební účast v prvním kole byla 24,1 procenta, v druhém se při souběhu s komunálními logicky zvýšila na 32,55 procent.

Druhé kolo obecně neláká, a to i z důvodu, že pro voliče nepostoupil do druhého kola jejich preferovaný kandidát. O volební účasti víme z analýz mnohé. Například to, že ve městech je volební účast vyšší, a pokud je volba zajímavá, dokáže voliče přitáhnout (zelené plochy na mapě). Přesto je třeba diskutovat nad změnou volebního systému.

Lysek_mapaMapa ukazuje rozdíl ve volební účasti mezi komunálními volbami a prvním kolem senátních voleb. Fialová barva značí nezájem, kdy volební účast byla pro senátní volby nižší než pro komunální volby. Zelená značí podobný zájem o oba dva typy voleb, které se konaly současně.

Senát zamítl současný návrh na změnu volebního systému na alternativní (australský model) hlasování. Pochopitelným argumentem bylo to, že strany nemají jistotu, jestli je změna poškodí, či nikoliv. Efekt změny volebního systému lze totiž těžko předpovídat a je férové přiznat, že strany mají obavy a nikdo by jim to neměl mít za zlé. Avšak říci, že navrhovaný volební systém je komplikovaný v zemi s nejkomplikovanějším volebním systémem (komunální volby), budí rozpaky nad účelovosti tohoto nejistého argumentu.

Australané tento systém zavedli bez jednoho roku přesně před sto lety, a že by to v době sociálních sítí a techniky nezvládl volič český? Dát pořadí kandidátům? Přepočet na mandáty je stejně v rukou matematického přepočtu, který provádí Český statistický úřad. Koneckonců, ani u sněmovních voleb není schopna přepočtu v jednoduché excelové tabulce celá řada vystudovaných politologů. Argument složitosti je jen kouřovou clonou pro neochotu cokoliv měnit.

Australský systém je lepší než ten současný dvoukolový, a to i kdyby se konání druhého kola posunulo o týden. Ale není ten nejvhodnější. Zajímavější variantou je takzvané doplňkové hlasování (Suplementary vote – SV). To zmiňuje například expert na volební systémy docent Tomáš Lebeda. Doplňkové hlasování se používá u přímé volby starostů ve Velké Británii, konkrétně v Londýně.

Tento systém je podobnější současnému volebnímu systému a je tak vhodnější než australský model. Volič může kromě první preference udělit i preferenci druhou. Dvě kola se konají jakoby současně, protože první dva kandidáti stejně jako v současném systému postoupí do virtuálního druhého kola. V něm se druhé preference všech ostatních neúspěšných kandidátů přičtou prvním dvěma kandidátům (pokud jim je volič udělil). Ten, který získá větší součet prvních i druhých preferencí, vyhrává. Po voliči se vyžaduje udělení jen dvou preferencí, což je zvládnutelné. Mechanismus přepočtu je také srozumitelný, tudíž by takový volební systém mohl být v očích občanů legitimní.

Volební systémy by se měly měnit málo nebo vůbec, a pokud ano, měly by ctít původní účel a záměr a nepřinášet zbytečné překotné změny. SV je tou cestou, protože je částečně podobný tomu současnému. Bude ale ještě trvat spoustu času, než se případně prosadí.

Pokud se podaří zvýšit atraktivitu voleb a zvýšit volební účast, časem si Senát svoji legitimitu může potvrdit, podobně jako kraje a krajská zastupitelstva, která vykazují podobně nízkou úroveň volební účasti. Do té doby nám nezbývá nic jiného než trpělivě smysl Senátu vysvětlovat.



Této problematice se věnuje kniha Rebuilding Leviathan americké politoložky Anny Grzmaly-Busse. Důležitou publikací je i Dvacet let Senátu Parlamentu České Republiky v souvislostech. K volební účasti pak vyšel článek politologa Karla Kouby Proč ubývají voliči a neplatné hlasy ve druhých kolech českých senátních voleb?

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

David Unger - psycholog, Kroměříž

Změna volebního systému do Senátu může pomoci jen částečně Sobota, 20.Října 2018, 13:39:37

A pokud senát svým hlasování vyjádřil, že změnu ve smyslu australského jednokolového volebního systému nechce, jen ukazuje opakovaný důvod, proč občané svým institucím nevěří. Preferuje individuální zájmy senátorů zvolených ve dvoukolovém systému nad zájmy demokratického právního státu.

Přímo a částečně volená druhá komora parlamentu po americkém vzoru, nikoli souběžně s volbami do dolní komory (jako v USA), ale s komunálními a regionálními volbami je světový unikát. Troufnu si říct, že nebýt senátu a ústavního soudu, už bychom tu měli polsko-maďarský model Kaczynski - Orbán.

Senát nás ale z krize nevytrhne. Otřesena je legitimita všech institucí demokratického právního státu a už poměrně dlouho. Daleko dříve než se na politické scéně objevil fenomén Babiš.

Málo se připomíná, že ústava vlastně postrádá legitimitu. Nebyla schválena ani ústavodárným parlamentem ani její schválení nebylo potvrzeno lidovým hlasováním. Mezi evropskými státy opět unikát.

Doporučuji tento článek: http://a2larm.cz/2018/08/je-ustava-ceske-republiky-legitimni/

Martin Profant - Praha 7

Davidovi Ungerovi Sobota, 20.Října 2018, 16:28:31

Nejsem senátor, přesto nepodporuji jednokolový volební systém. Schopnost oslovit ty, kteří mě v prvním kole nevolili, považuji u budoucího senátora za docela důležitou kompetenci. A právě tak považuji za dobré, že dvojkolový systém znevýhodňuje silně polarizující kandidáty.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Když dvoukolový systém, tak s druhým kolem společně s jinými volbami a po 14 dnech Sobota, 20.Října 2018, 20:17:25

Takový dvoukolový systém zvýhodňuje kandidáty s disciplinovanějším voličským jádrem. Je to žádoucí pro demokratický systém?

Ještě více zvýhodňuje termín voleb společně s obecními a krajskými volbami kandidáty opozice. Opět stejná otázka, je to přínosné?

I strany s tradičně nižším voličským jádrem dokázaly v senátních volbách uspět a to historicky. ČSSD v roce 2010 měla 41 senátorů. Má být tedy Senát dlouhodobě politickou protiváhou Sněmovny?

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Odpovědi na 3 otázky pana Ungera Sobota, 20.Října 2018, 22:44:8

Jsou jednoznačné: ano, ano, ano.

Není nejmenší důvod senát nějak zpochybňovat a problematizovat.

Takže to jsme si vyjasnili, a můžeme se věnovat dalším tématům.

Martin Profant - Praha 7

Davidu Ungerovi Neděle, 21.Října 2018, 10:47:7

První z Vašich tvrzení nelze dost dobře potvrdit. V posledních volbách vyhrávali dost často kandidáti, kteří žádné voličské jádro nemělli anebo se opírali o podporu strany s velmi mobilním voličským elektorátem.

Společný termín je arbitrární a utilitárně vyplývá z provozních potřeb. Opět si nejsem jist, že zvýhodňuje opozici, to empiricky vykázat nelze a přinejmenším se vyskytují významné protipříklady.

Politickou protiváhou k PS by Senát mohl být jen v případě plné ústavní krize -- a tehdy je to žádoucí. V bežném provozu toho není schopen -- a to je také dobře.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Česká ústava Pondělí, 22.Října 2018, 10:49:35

vznikala relativně stranou pozornosti veřejnosti i hlavních politických aktérů a možná právě proto se dost povedla ve srovnání s polskou a maďarskou ústavou, které se nedávné době neosvědčily a nezabránily vzniku autoritativníhi režimu. Podotknu, že PiS získalo ve volbách jen o dvě procenta hlasů více než u nás ODS v roce 2006 a stačilo jí tok ovládnutí obou komor parlamentu i soudního systému.

Nejvýraznější pokuse o změnu ústavy byl ten za opoziční smlouvy směřující k snadnější koncentraci moci a omezení poměrnosti zastoupení. Tomu z větší části zabránil ˇÚstavní soud.

Pod tlakem veřejnosti zákonodárci zavedli přímou volbu presidenta navzdory varování poučenějších.

Pan Unger resp pan Pavka ovšem mají pravdu, že naše ústava byla přijata neobvyklým způsobem. Zároveň je jasné, že každá její větší změna by znamenala krok k omezení demokracie.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.